ECLI:CZ:US:2018:3.US.4098.17.1
sp. zn. III. ÚS 4098/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Antonínem Votavou, advokátem, sídlem třída Legií 370/8, Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 30 Co 325/2017-477 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. dubna 2017 č. j. 26 P 372/2016-444, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a M. A. H., nezl. K. H. a nezl. L. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 27. 12. 2017, doplněnou podáním ze dne 29. 12. 2017, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu zásahu do práv jeho i práv jeho dvou nezletilých dcer. Poukázal na čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, dále na čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a rovněž na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovateli a vedlejší účastnici se narodily nezletilé dcery L. a K. Obě byly rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 11. 2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2016 svěřeny dle dohody rodičů pro dobu po rozvodu rodičů do péče matky (vedlejší účastnice), a otci (stěžovateli) bylo stanoveno přispívat na výživu L. částkou 3 000 Kč a K. částkou 2 100 Kč měsíčně. Současně byla schválena dohoda rodičů o styku stěžovatele s nezletilými každý lichý týden od čtvrtka 14:00 hod. do následujícího (sudého) pondělí do 7:30 hod., a každý sudý týden v úterý a čtvrtek od 14:00 do 19:00 hod. (prázdninový styk byl ponechán mimosoudní dohodě rodičů).
3. Stěžovatel podal následně návrh na změnu úpravy poměrů tak, že požadoval střídavou péči rodičů o nezletilé, a to po týdnech, za současné úpravy jednodenního kontaktu matky s nezletilými vždy v týdnu, kdy budou v péči otce; matka navrhla zvýšení výživného na K. od 1. 9. 2016. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 4. 2017 č. j. 26 P 372/2016-444 zamítl návrh stěžovatele na úpravu střídavé péče po týdnech (výrok I.), výrokem II. mu uložil povinnosti přispívat na K. od 1. 9. 2016 (od jejího nástupu do základní školy) vyšší výživné 2 900 Kč (současně mu uložil povinnost zaplatit nedoplatek), a výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 30 Co 325/2017-477 potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu, změnil výrok II. tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na K. zvýšené výživné 2 500 Kč od 1. 9. 2016 (současně uložil zaplatit nedoplatek), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že jeho návrhu na střídavou péči soudy nevyhověly, ačkoliv neuvedly žádné podstatné důvody; nedbaly principu proporcionality a zasáhly do rodinného života stěžovatele i dětí, i když to z důvodu ochrany práv či zájmů jiných nebylo nezbytné. Byla porušena rovnost práv a povinností rodičů z rodičovské odpovědnosti; nejlepším zájmem dítěte je primárně péče obou rodičů. Soudy nehodnotily, že navrhovanou střídavou péčí by nebyla narušena ani stabilita výchovného prostředí nezletilých, a neposoudily vhodnost stávající úpravy oproti úpravě navrhované, a to přínos změny okamžitý i do budoucna (poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 a ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3413/14, a na usnesení ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 215/17; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle stěžovatele by střídavá péče, byť v asymetrické podobě, měla být stanovena vždy, pokud oba rodiče o děti fakticky pečují, jako je tomu v dané věci.
6. Stěžovatel zmínil, že střídavá péče může být i asymetrická. Podle jeho názoru je třeba rozlišovat mezi "péčí" o dítě (dle §858 občanského zákoníku jde o péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte) a "stykem" s ním (dle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte jde o pravidelný osobní kontakt či komunikaci dítěte s osobou, s níž nežije), jak to činí i zákonná úprava, avšak podle judikatury opatrovnických soudů i Ústavního soudu není u obou institutů rozdíl mezi právy a povinnostmi z rodičovské odpovědnosti, resp. splývá právní úprava střídavé péče a právní úprava výlučné péče jednoho z rodičů se stanoveným "stykem" druhého rodiče s dětmi, neboť i v případě "styku" má dle judikatury rodič povinnost o dítě "pečovat" (poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 a ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 a na usnesení ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1626/17, ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1444/17, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 503/16 a ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2300/17). Jediným rozdílem tak je, že v případě stanoveného "styku" nemůže o dítě samostatně pečovat rodina daného rodiče (styk je osobním právem rodiče), a na výchově dítěte nemá povinnost se podílet (stávající) manžel daného rodiče. Takový přístup soudů však není podle stěžovatele správný, a to i proto, že jiná je u obou institutů úprava výživného k dětem. Zatímco u střídavé péče soud určuje každému z rodičů povinnost výživného na děti, v případě stanovení "styku" soud rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do "péče", výživné nestanoví, přestože po dobu "styku" druhý rodič plní za prvního z rodičů výživné (v naturální podobě); disproporce ve výživném je zřejmá zejména v případech "širokého styku" (stěžovatel poukázal ohledně vyživovací povinnosti obou rodičů a faktického plnění výživného na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 a ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 246/06). Podle stěžovatele tedy soudy měly vedlejší účastnici za dobu, po kterou má stěžovatel určen "styk" s nezletilými, rovněž stanovit na obě nezletilé výživné, neboť v danou dobu stěžovatel o nezletilé plně pečuje a živí je.
7. Stěžovatel v této souvislosti navrhl, aby byla otázka interpretace výlučné péče s úpravou styku a asymetrické střídavé péče, a to i ve vazbě na úpravu výživného k dětem, předložena plénu Ústavního soudu, neboť shledává vzájemnou kolizi nálezů Ústavního soudu i kolizi některých z nálezů se zákonnou úpravou. Podle stěžovatele by priorita asymetrické střídavé péče (před úpravami "širokého styku") naplňovala princip proporcionality, a byla v zájmu celé společnosti, neboť společenskou konvencí jsou rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do "péče", přisuzována práva rodičovské odpovědnosti, která náleží dle zákona rodičům oběma. Došlo by také k narovnání ve vyživovací povinnosti rodičů k dětem (otázka výživného je často zásadní při soudních sporech rodičů ohledně "péče").
8. Dle stěžovatele došlo též k porušení participačního práva nezletilých, neboť jim soud neposkytl informace, jimi vyslovenému přání nevěnoval patřičnou pozornost a nevyložil jim následky jejich přání, neuvedl jim jiné možnosti úpravy, a to střídavou péči s kratším rytmem než celý týden; tyto jiné varianty soud ani nehodnotil a zabýval se jen navrhovanou variantou týdenního střídání, ač nebyl návrhovým žádáním omezen. Pohovor navíc provedl opatrovník v prostředí vedlejší účastnice, což mohlo mít na nezletilé vliv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím učiněným v oblasti rodinného práva, ve které Ústavní soud přistupuje k přezkumu zvláště restriktivně; na významu zde nabývá především princip právní jistoty (srov. i přípustnost dovolání). Ústavnímu soudu navíc, s ohledem na jeho postavení, nenáleží hodnotit důkazy provedené soudy a revidovat jejich rozhodnutí, resp. v postavení konečného arbitra rozhodovat, komu má být dítě svěřeno do péče či jak má být upraven styk rodičů s dítětem. Ústavní soud je v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci oprávněn zakročit pouze v případech extrémních vybočení soudů z ústavních mezí, zejména v případě jejich svévole či zcela nedostatečného odůvodnění jejich závěrů, což však v dané věci Ústavní soud neshledal.
13. Úvodem Ústavní soud předesílá, že první úpravu poměrů plynoucí z dohody rodičů, a spočívající v péči matky a širšího styku otce s nezletilými, přijaly soudy v dubnu 2016 (nezletilé byly ve věku X let a X let), přičemž (již) po půl roce otec podal návrh na změnu úpravy spočívající ve střídavé péči v intervalu po týdnech. Před oběma soudy poté v řízení opakovaně uváděl zájem na tomto týdenním intervalu (z důvodu ucelenějšího časového úseku péče o děti), ohledně kterého setrvale i argumentoval (včetně rovnosti v péči rodičů); v tomto směru se opakovaně vyjadřovali i další účastníci řízení. Rozsáhlá argumentace otce v ústavní stížnosti, ve které naopak klade důraz na střídavou péči asymetrickou, je tedy nová, a ostatní účastníci řízení ani soudy neměly možnost na ni reagovat. Obdobně je tomu v případě jeho argumentace, dle které soudy měly pro dobu jeho styku s nezletilými stanovit výrokem rozhodnutí také vyživovací povinnost matky k dětem. Ústavní soud přitom není povolán řešit v první instanci námitky stěžovatele, pro které byl plný prostor již v předchozích řízeních.
14. Z hlediska ústavnosti je ve věci podstatné, zda soudy provedly relevantní dokazování a řádně se věcí zabývaly, resp. zda nezasáhly do práva stěžovatele na rodinný život a péči o děti, či do jeho práva na soudní ochranu.
15. Napadená rozhodnutí soudů představovala nikoliv první úpravu poměrů nezletilých, proto se soudy zabývaly dle zákonné úpravy i otázkou změny poměrů a její způsobilostí vést k jiné úpravě poměrů oproti rozhodnutí předchozímu; jejich úlohou bylo vážit i hodnotu stability výchovného prostředí nezletilých. Soudy v souladu s obsahem soudního spisu (ten si Ústavní soud vyžádal) dospěly k závěru, že současné uspořádání rodinných poměrů v praxi funguje z hlediska nezletilých dobře a jim samotným vyhovuje. Ze spisu plyne, že názor nezletilých byl opakovaně zjišťován prostřednictvím opatrovníka, a byť lze obecně uvažovat o vhodnosti zjišťovat názor dětí ve více neutrálním prostředí, je ze zpráv opatrovníka zřejmé, že zjišťování názoru dětí nebyla přítomna jejich matka, a z celého spisu neplynou žádné skutečnosti nasvědčující přání dětí stýkat se s otcem ve větším rozsahu (děti uvedly, že stav jim vyhovuje, a týdenní interval si mladší dcera nepřála z důvodu nynější silnější vazby na matku). Soudy současně poukázaly na nově vzniklé komplikace v chování starší dcery, které mohou souviset i se vztahy mezi rodiči, a na aktuálně odlišný přístup obou rodičů k této situaci. Rovněž opatrovník navrhoval zlepšení vztahů (komunikace) mezi rodiči za pomoci mediace a střídavou péči prozatím nedoporučil. Byť tedy soudy nevyvracely stěžovateli, že nezletilé mají pozitivní vztahy k oběma rodičům a stanovený styk probíhá v pořádku, přičemž bydliště rodičů jsou blízko (na rozdíl od situace bezprostředně porozvodové), neshledaly takovou změnu poměrů, která by oproti předchozí úpravě mohla a měla již nyní vést ke stanovení střídavé péče (v týdenních intervalech dle požadavků stěžovatele). Naopak přihlédly k názorům dětí a vzájemným vztahům rodičů i jejich výchovnému náhledu na děti. Přiléhavě rovněž apelovaly na to, aby oba rodiče nyní dále usilovali přirozenou formou o delší intervaly styku stěžovatele s nezletilými tak, aby mohlo být postupně případně dosaženo i střídavé péče v delších periodách.
16. Stěžovatel apeluje na striktní rozlišování péče o děti a styku s nimi, avšak i ze zákonné úpravy je zřejmé, že jde o dvě ze složek rodičovské odpovědnosti, a to složky úzce související, neboť rozhodnutí o svěření dětí do péče jednoho z rodičů pro dobu po rozvodu vede k faktickému omezení druhého rodiče v každodenní péči o tyto děti, resp. rodič, jemuž je stanoven s nezletilými dětmi styk, realizuje své právo i povinnost (osobní) péče o děti (také např. právo i povinnost výchovy) právě v době takto stanoveného styku.
17. Ohledně námitek týkajících se výživného Ústavní soud uvádí, že vyživovací povinnost mají k oběma nezletilým stěžovatel i vedlejší účastnice. Soudy provedly dokazování a zabývaly se řádně výdělkovými i výdajovými poměry obou rodičů, a při stanovení povinnosti stěžovateli přispívat na výživné nezletilých přihlédly zjevně i k rozsahu jeho styku s nezletilými. Poukaz stěžovatele na nálezy sp. zn. IV. ÚS 257/05 a IV. ÚS 246/06 je nepřípadný, neboť v těchto věcech, ačkoliv o děti (fakticky) pečoval výhradně otec, soud neuložil jejich matce povinnost jakkoliv přispívat na jejich výživu, ač o děti fakticky nepečovala a na jejich výživu nijak nepřispívala. Oproti tomu v nyní posuzované věci jsou nezletilé dcery svěřeny do péče matky, která péči i fakticky realizuje a plní k nezletilým zjevně i svou vyživovací povinnost. Rozsah styku stěžovatele s nezletilými (v rámci kterého soudy nijak nezpochybnily realizaci jeho výdajů na výživu nezletilých) a zjištěné poměry obou rodičů pak současně vedly soudy ke stanovení povinnosti stěžovateli přispívat na výživné nezletilých určitou částkou i k rukám vedlejší účastnice. Soudy zvýšily výživné oproti předchozí soudní úpravě pouze u mladší dcery, a to o 400 Kč měsíčně; s ohledem na soudy zjištěné relevantní skutečnosti se daná částka nejeví ani Ústavnímu soudu jako zjevně nespravedlivá a nepřiměřená (extrémně zasahující do majetkových poměrů stěžovatele).
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu