ECLI:CZ:US:2018:3.US.4113.17.1
sp. zn. III. ÚS 4113/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017 č. j. 18 Co 238/2017-99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to z důvodu zásahu do práv plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi se v červnu XXXX narodil syn J.; rodiče spolu nikdy nežili a otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů. Vedlejší účastník přispíval na výživu nezletilého 3 000 Kč měsíčně. K návrhu stěžovatelky rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 20 Nc 14025/2016-74 tak, že výrokem I. svěřil nezletilého do péče stěžovatelky, výrokem II. uložil vedlejšímu účastníku povinnost přispívat na nezletilého od jeho narození do 31. 12. 2016 částkou 3 000 Kč měsíčně, a od 1. 1. 2017 výživným 4 000 Kč měsíčně, ve výroku III. vyčíslil dlužné výživné a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2017 č. j. 18 Co 238/2017-99 tak, že napadený výrok II. o běžném výživném potvrdil; změnil toliko výrok III. ohledně dlužného výživného (s ohledem na časový posun období vyčíslení nedoplatku, a to až do dne rozhodnutí odvolacího soudu).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla odepření spravedlnosti - opomenutí důkazů, překvapivost odvolacího rozhodnutí, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obou opatrovnických soudů, extrémní nesoulad právních závěrů soudů se skutkovými zjištěními, a přenesení důkazního břemene na stěžovatelku [poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97, ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 2. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 40/97, ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05, ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05, ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06, ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (pozn.: rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012].
5. Stěžovatelka uvedla, že soudy nezjistily řádně příjmovou a majetkovou situaci vedlejšího účastníka, zejména se opomenuly vyjádřit k navrženým důkazům - výpisům z účtů vedlejšího účastníka a jím vystaveným fakturám v rámci jeho podnikatelské činnosti. Dle stěžovatelky přitom daňové přiznání vedlejšího účastníka nemá objektivní vypovídací hodnotu (nelze vyloučit chybně uvedené údaje). Soudy dle stěžovatelky také nezohlednily, že vedlejší účastník vrátil dárkyním (své matce a tetě) nemovitost, přestože výnos z ní (nájemné či kupní cena) mohl být zohledněn při hrazení výživného na nezletilého; opomenut zůstal i důkazní návrh na provedení znaleckého ocenění nemovitosti. Stěžovatelka namítla, že závěr městského soudu o tom, že samotné vlastnictví dané nemovitosti - venkovského domku, a to bez jeho rekonstruování na současné standardy bydlení - vylučuje komerční pronájem, nemá podklad v žádných provedených důkazech. Podle stěžovatelky naopak žádná nemovitost nemá "nulovou hodnotu". Vedlejší účastník nijak neprokázal své tvrzení, že mu nemovitost byla darována pod podmínkou investic do ní (podmínce nenasvědčuje ani nabývací titul). Není také zřejmé, na základě jakých důkazů soudy usuzovaly na "životní styl" vedlejšího účastníka. Soudy byly povinny obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro určení výživného, avšak neučinily tak; namísto toho (přestože jim stěžovatelka dala "podněty" k dokazování) přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku (městský soud uvedl, že důkazní návrh výpisů z účtů nebyl vázán na žádná konkrétní tvrzení stěžovatelky a stěžovatelka také neuvedla, jakým způsobem mělo samotné vlastnictví nemovitosti ovlivnit schopnost vedlejšího účastníka plnit výživné na syna).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí obou soudů, jež na sebe ohledně stanovení výživného navazují, vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v rozsudcích ohledně výše výživného na nezletilého dostatečným způsobem vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními; Ústavní soud není další instancí opatrovnických soudů, který by měl a mohl revidovat napadená rozhodnutí z hlediska běžné zákonnosti. Soudy provedly dostatečné dokazování pro rozhodnutí ve věci, zabývaly se podstatnými kritérii pro danou věc (šlo o v pořadí první rozhodování o péči a výživě nezletilého), a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
9. Z rozsudků je zřejmé, že soudy zjišťovaly příjmy a poměry stěžovatelky i vedlejšího účastníka, přičemž neopomenuly ani výdělkové možnosti vedlejšího účastníka s ohledem na jeho pracovní pozici. Přihlédly také k věku a potřebám tříletého nezletilého a dalším vyživovacím povinnostem vedlejšího účastníka k jeho starším dvěma dětem z dřívějšího vztahu. S důkazními návrhy se soudy řádně vypořádaly. Ohledně příjmů vedlejšího účastníka považovaly zjevně za věrohodné prokázání příjmů ze zpráv zaměstnavatele vedlejšího účastníka a z daňového přiznání vedlejšího účastníka (a to i v porovnání se zjištěnými možnými příjmy v daném oboru na trhu práce). Stěžovatelka naproti tomu v ústavní stížnosti jen poukazuje na možné chybné údaje, které se obecně mohou vyskytovat v daňových přiznáních podnikajících subjektů. Rovněž k životní úrovni stěžovatelka netvrdí stran vedlejšího účastníka žádný nadstandard (či výraznou odchylnost) v porovnání se zjištěními soudů k poměrům vedlejšího účastníka (pracovní zařazení a příjmy, poměry bydlení, vlastnictví motorového vozidla). Městský soud se rovněž dostatečně vyjádřil k otázce vlivu možných výnosů z darované nemovitosti na plnění vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka. Z rozsudků obou soudů je zřejmé, že podle nich potřebné výživné na nezletilého vedlejší účastník řádně plní, a považovaly za prokázanou nemožnost prodeje darované nemovitosti (s ohledem na darovací smlouvu). Stěžovatelka jen obecně uvádí, že každá nemovitost má nějakou hodnotu, přičemž závěry soudů stran posuzovaných možných výnosů z nemovitosti nijak konkrétně nevyvrací.
10. Odkaz stěžovatelky na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 40/97 (N 96/12 SbNU 27) a sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123) se míjí předmětem věci, resp. podstatou nespokojenosti stěžovatelky se stanovenou výší výživného na nezletilého (v prvním uvedeném nálezu šlo o otázky přídavků na dítě a ve druhém byl řešen rozsah styku nezletilého s jeho otcem). Poukaz na nález sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211 je nepřípadný, neboť v dané věci soudy nestanovily matce dětí žádnou vyživovací povinnost, ač tak učinit měly (děti bydlely v domácnosti otce, který tak jediný za dané období plnil z obou rodičů vyživovací povinnost k dětem); poukazovala-li stěžovatelka obecně v této souvislosti na vyživovací povinnost obou rodičů k dětem, je třeba konstatovat, že dle napadeného rozsudku byla vyživovací povinnost vedlejšího účastníka na nezletilého stanovena, a ani z tvrzení stěžovatelky se nepodává, že by potřeby nezletilého nebyly saturovány (to konstatoval již městský soud v napadeném rozsudku). Ve věci sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) je zřejmé, že soudy nezjišťovaly vůbec konkrétní poměry výživou povinného otce dětí, resp. při stanovení výživného absentovala jakákoliv konkrétní zjištění (rozhodnutí o vyživovací povinnosti soudy zejména opřely jen o zprávu ministerstva o obecných výdělkových možnostech, a to bez ohledu na region a bez rozlišení pracovních specializací). Ve věci sp. zn. I. ÚS 1356/16 pak odvolací soud zásadně změnil oproti prvostupňovému soudu závěr o příjmech výživou povinného otce dětí, a tedy i výši stanoveného výživného, aniž se však ve srovnání s prvostupňovým soudem zabýval konkrétními (a zřejmými) možnostmi a dosahovanými příjmy tohoto otce z jeho podílu na obchodní společnosti a jeho zařazení (pozici) v dané společnosti. Věc sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287) se pak týká věcného břemene a vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) bylo podstatou určení data doručení rozhodnutí, resp. otázka podání opravného prostředku (k požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a na soulad závěrů soudů s obsahem spisu, které jsou formulovány v těchto dvou nálezech, se přitom Ústavní soud v konkrétní věci stěžovatelky a nezletilého vyjádřil již výše).
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu