ECLI:CZ:US:2018:3.US.4141.17.1
sp. zn. III. ÚS 4141/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017 č. j. 3 Tdo 874/2017-48, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. března 2017 č. j. 14 To 41/2017-1098 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. prosince 2016 č. j. 2 T 81/2015-1030, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že se jako finanční poradce dohodl se dvěma poškozenými, že na úhradu jejich dluhů "na oko" odkoupí jejich rodinný dům a po splacení všech dluhů jim tento prodá zpět. Poškození poté předali stěžovateli částku 2 345 000 Kč, z čehož on uhradil jejich dluh ve výši 200 000 Kč a zbytek si ponechal a použil pro blíže nezjištěné účely. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu ve výši 2 145 000 Kč. Dále byl uvedeným rozsudkem stěžovatel zproštěn obžaloby pro jiný skutek, spočívající v převzetí částky 1 050 000 Kč za účelem vyřízení úvěru a zpětné koupě domu. Uvedené jednání nebylo dle soudu trestným činem. Okresní soud rozhodoval v dané věci již po druhé, neboť jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem pro nedostatky v rozhodování o druhém z uvedených skutků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi poškozených a dalšího svědka. Tyto výpovědi jsou potvrzovány i dalšími důkazy, zejména výpisy z účtů poškozených, pohybem peněz na účtech stěžovatele a kupními smlouvami uzavřenými mezi stěžovatelem a poškozenými. Stěžovatelem nově předložené důkazy (zejména jeho nová výpověď a zvukové nahrávky rozhovorů mezi stěžovatelem a poškozenými nebo svědky) nepřináší žádné zásadní změny do důkazní situace. Stěžovatelova změněná výpověď je dle soudu nevěrohodná, neboť je učiněna až na konci řízení a s nelogickým odůvodněním. Nahrávky neprokazují dle soudu ani stěžovatelovu nevinu, ani nevěrohodnost usvědčujících výpovědí.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu okresního a poukázal na to, že již v předchozím řízení byla stěžovatelova vina u prvního skutku jednoznačně prokázána, v čemž neshledal pochybení ani dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí. Rovněž krajský soud nepovažuje nově předložené důkazy za hodnověrné a způsobilé vyvrátit důkazy o stěžovatelově vině. Okresní soud dle odvolacího soudu všechny důkazy zhodnotil a vyvodil z nich správné závěry.
4. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolací námitky označil Nejvyšší soud za převážně skutkové povahy a nespadající tedy pod žádný dovolací důvod. Soudy nižších stupňů se neopomněly vypořádat s žádnými důkazy. V jejich hodnocení pak dovolací soud neshledal existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. S ostatními námitkami se vypořádal zejména odvolací soud, který velmi podrobně popsal celkovou důkazní situaci a závěry z ní odvozené.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v první řadě namítá, že v hodnocení obecných soudů je přítomen tzv. extrémní rozpor. Dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soudy se nezabývaly jeho nově doplněnou výpovědí a předloženými důkazy. Soudy odmítly stěžovatelovu věrohodnost, aniž by se zabývaly obsahem jeho výpovědi a uvedly, že nedošlo k žádné změně důkazní situace. Další provedené důkazy (např. audio nahrávky) jsou pak ze strany soudů výpovědí zcela deformovány. Dále stěžovatel obsáhle uvádí svoji verzi toku peněžních prostředků. Odkaz Nejvyššího soudu na starší odůvodnění (vypracované před provedením nových důkazů) považuje stěžovatel za nepřípustný. Z nových důkazů totiž dle stěžovatele vyplývá, že ostatní svědci nevypovídali pravdivě. Tuto skutečnost soudy dle stěžovatele nepřípustně bagatelizovaly a významné rozpory ve výpovědích sváděly na nepravdivé okolnosti. Dále stěžovatel popisuje jednotlivé a dle jeho názoru významné rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků. Soudy dle stěžovatele nesplnily svoji povinnost důkladně posoudit věrohodnost všech výpovědí v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Navíc se jedná o tvrzení osob, které jsou na dané věci osobně zainteresovány.
6. V další části stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Provedené důkazy soudy reprodukovaly neúplně, nepřesně a zkresleně v neprospěch stěžovatele. To považuje stěžovatel za libovůli. Obhajobou předložené důkazy pak nalézací soud nehodnotí vůbec. Za zcela nepřípustné pak považuje stěžovatel skutečnost, že některé pasáže napadeného rozsudku jsou totožné s pasážemi původního a později zrušeného rozsudku téhož soudu. Soudy vyšších stupňů nesplnily dle stěžovatele svoji přezkumnou povinnost, když se ani ony nevypořádaly se stěžovatelovou obhajobou. Všechny důkazy ve prospěch stěžovatele jsou hodnoceny negativně (jako vykonstruované, vytržené z kontextu, atd.).
7. Dále stěžovatel namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na to, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a nadbytečnost jejich provedení nijak neodůvodnily.
8. Dále stěžovatel namítá porušení zásady nullum crimen sine lege. V daném případě nebyla dle stěžovatele náležitě objasněna občanskoprávní podstata věci, spočívající v existenci smluvního vztahu. Taková skutečnost je přitom dle judikatury Nejvyššího soudu zcela stěžejní. Sám Nejvyšší soud se však vůbec nezabýval námitkou, že v dané skutkové větě absentuje znak objektivní stránky trestného činu, a sice že v dané věci nešlo o svěřenou cizí věc. Za další nedostatek skutkové věty považuje stěžovatel vyjádření, dle nějž poskytnuté prostředky "nevyúčtoval, ponechal si je a použil pro blíže nezjištěné účely". Z takového vyjádření nelze dle stěžovatele vyvodit závěr o naplnění znaku přisvojení si cizí věci. Sám soud druhého stupně připustil, že část peněžních prostředků byla použita na úhradu dluhů stěžovateli a nemohlo tedy jít o zpronevěru. Zároveň ovšem u zbytku prostředků odvolací soud uvedl, že stěžovatel neprokázal, jak s těmito prostředky naložil, čímž došlo k nepřípustnému obrácení důkazního břemene. Pouhé ponechání si prostředků pak nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry. Orgány činné v trestním řízení nijak neprokázaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ve skutkové větě není uvedena jediná skutečnost určující stěžovatelovo úmyslné jednání. Dle stěžovatele pak tento nedostatek nenapravuje ani odůvodnění napadených rozhodnutí. Ostatně stěžovatelův úmysl nevyplývá ani z výpovědí poškozených.
9. Dalšího pochybení se soudy dle stěžovatele dopustily tím, že mu stanovily povinnost nahradit poškozeným škodu společně a nerozdílně, přestože každý z nich jednal jen se svým výlučným majetkem. Nejvyšší soud argumentoval v tomto směru existencí jakéhosi "rodinného společenství", jež však žádný právní předpis nezná. Odůvodnění je tak dle stěžovatele v této části zcela nedostatečné.
10. Konečně stěžovatel namítá, že soudy porušily rovněž ústavní zásadu presumpce neviny a nestrannosti soudu, když v opakovaném řízení, po předložení řady důkazů, zamítl odvolací soud stěžovatelovo odvolání s tím, že jeho vina byla již prokázána v předchozím řízení. Neprovedl tedy důkladnou analýzu nové důkazní situace. Dle stěžovatele tak soudy k novým důkazům nepřistupovaly nestranně. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
14. Převážná většina stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavní soud není orgánem, který by byl příslušný k přezkumu opakovaně učiněných skutkových závěrů, jimiž se soudy s námitkami obhajoby dostatečně vypořádaly.
15. Zasáhnout do jejich činnosti může v podstatě pouze v případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
16. Stěžovatel v podstatě celou velmi obsáhlou ústavní stížnost věnuje opětovné prezentaci svého vlastního hodnocení provedených důkazů, resp. vlastních názorů, která skutková verze dává či naopak nedává dle stěžovatele smysl. Takové námitky však v řízení o ústavní stížnosti obstát nemohou.
17. Pro ústavní konformitu soudního rozhodnutí je podstatné, zda soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Není pak v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná.
18. Zejména odvolací soud příkladně věnoval při takovém hodnocení důkazů značný prostor rozboru celé důkazní situace (včetně důkazů nově předložených). Porovnává jednotlivé výpovědi (zejména rozpory ve výpovědi stěžovatele) a stanovuje ostatními důkazy podpořenou skutkovou verzi. V té přitom, díky poměrně úplným, přímým usvědčujícím výpovědím, nevznikly žádné významné mezery, pro něž by bylo nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo při hodnocení některého z klíčových znaků trestného činu zpronevěry. Ústavní soud neshledal žádné známky deformace či dezinterpretace provedených důkazů. Závěry soudů v otázce věrohodnosti tří klíčových svědků nemůže Ústavní soud sám přezkoumávat. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost naplnění všech znaků uvedeného trestného činu. Pokud jde o naplnění znaků skutkových podstat v trestním zákoníku (podústavním právním předpise), nepřísluší zde Ústavnímu soudu konečné slovo při jeho výkladu, vyjma případů interpretační svévole. K tomu však v dané věci nedošlo. Soudy si byly rovněž velmi dobře vědomy soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem a poškozenými. Konečně Ústavní soud neshledal, že by soudy tzv. obrátily důkazní břemeno. Poukázaly ve skutkové větě pouze na skutečnost, že peníze stěžovatel převzal a použil je neznámým způsobem (tedy nikoliv k dohodnutému účelu). Tím byl prokázán i stěžovatelův úmysl.
19. Opodstatněnost nelze přiznat ani zbývajícím námitkám. Za libovůli nelze dle Ústavního soudu považovat to, že nalézací soud použil znovu některé části textu zrušeného rozhodnutí, pokud tyto byly náležitě doplněny o nově provedené důkazy a upravené závěry. K tomu v daně věci došlo.
20. Totéž platí u tzv. opomenuté důkazy. Soudy nižších stupňů se se stěžovatelovými důkazními návrhy dostatečně vypořádaly, což konstatoval i Nejvyšší soud. Namítá-li stěžovatel chybu ve výroku o náhradě škody, nedosahuje tato námitka ústavněprávní relevance. Jestliže soudy prokázaly, že stěžovatel způsobil poškozeným majetkovou újmu, je z hlediska jeho ústavních práv irelevantní, jaké osobě (a v jakém režimu) bude tato škoda uhrazena.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu