ECLI:CZ:US:2018:3.US.4149.16.1
sp. zn. III. ÚS 4149/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hadince, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016 č. j. 23 Cdo 2537/2016-245, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016 č. j. 4 Cmo 125/2015-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015 č. j. 22 Cm 34/2013-183, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a KOMTAZ, spol. s r. o., sídlem Holečkova 789/49, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý soudní proces u nezávislého a nestranného soudu a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny, a že dále byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 594 803,14 Kč s příslušenstvím a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení ve výši 182 550 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku, a to na základě objednávek vystavených a podepsaných vedlejší účastnicí, ve kterých bylo uvedeno, že fakturace je možná na základě potvrzeného převzetí provedených prací, současně vyvodil, že tato dohoda se v zásadě neodlišuje od zákonné úpravy, dle níž nárok na zaplacení díla vzniká zhotoviteli provedením díla (§548 odst. 1 obchodního zákoníku), a s ohledem na výsledky dokazování pak dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by konkrétní dílo, jehož zaplacení se domáhá, bylo vedlejší účastnici v rozsahu, jak bylo v objednávce dohodnuto, předáno, případně zda bylo vůbec předáno. U jednotlivých faktur až na výjimky nebyl předložen rozpis prací, z něhož by bylo patrno, co a v jakém rozsahu na konkrétní zakázce stěžovatel vykonal. Kromě toho městský soud přisvědčil námitce vedlejší účastnice, že stěžovatelem uplatňovaná pohledávka byla promlčena (§397 obchodního zákoníku).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 000 Kč. Uvedený soud konstatoval, že pokud si strany sjednaly, že nárok na zaplacení ceny díla vzniká zhotoviteli až po předložení potvrzeného převzetí odpracovaných hodin, a pokud takový dokument nebyl předložen, nemůže nastat splatnost pohledávky, a tak zhotovitel nemá nárok na zaplacení ceny díla. V případě smluv, v nichž se strany neodchýlily od zákonné úpravy, nárok na zaplacení ceny díla vzniká jeho provedením, tj. řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném zákonem (§554 odst. 1 obchodního zákoníku). V řízení přitom nebylo prokázáno naplnění výše uvedených podmínek, a tak proto právo na zaplacení ceny díla stěžovateli nevzniklo. K otázce promlčení vrchní soud doplnil, že pro uznání závazku podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku je třeba, aby k částečné platbě došlo za okolností, kdy lze usuzovat, že poskytnutím platby uznává dlužník i zbytek závazku, takové okolnosti však prokázány nebyly.
4. Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a zčásti toto dovolání postrádá potřebné obsahové náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., a tudíž trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pro vedlejší účastnici prováděl blíže specifikované služby dle konkrétních dispozic jednotlivých objednávek na konkrétních projektech, své smluvní povinnosti si plnil řádně a včas, vedlejší účastnice však přestala platit jím vystavené faktury, ačkoliv obsahují její potvrzení, že tyto faktury převzala, čímž potvrdila i přijetí plnění, které pro ni vykonal. Na výzvu městského soudu předložil veškerá písemná plnění, ten je ale zčásti nezkoumal, protože to považoval za zahlcování soudu, a jej (stěžovatele) odmítl vyslechnout podle §131 o. s. ř., ačkoliv tímto způsobem chtěl vysvětlit obsah jím předložených listin. Žalobu pak zamítl s odůvodněním, že na základě objednávek vystavených a podepsaných vedlejší účastnicí, které byly stěžovatelem potvrzeny, došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku, přičemž cena byla dohodnuta v hodinové sazbě. Jde-li o platební podmínky, fakturace byla možná na základě potvrzeného převzetí provedených prací, nebylo však prokázáno, že by konkrétní dílo bylo stěžovatelem vedlejší účastnici předáno v rozsahu, jak bylo v objednávce dohodnuto, resp. zda vůbec něco bylo předáno. Zčásti, vymezené částkou plynoucí z konkrétních faktur, pak městský soud považoval jeho nárok za promlčený.
6. Vrchní soud, jak stěžovatel dále zmínil, odkázal na skutkové závěry městského soudu, přičemž mj. dodal, že ke konkrétním fakturám nelze přiřadit konkrétní dokumenty, kdy stěžovatelem předložené složky obsahují různé, vesměs nikým nepodepsané výkazy výměr, nabídky či podklady pro nabídky, rozpočty, tabulkové přehledy, výkresy, ručně psané poznámky či listiny třetích subjektů, mnohdy bez časových souvislostí a bez zřetelného označení. Z tohoto důvodu nebylo možné poznat, zda ke stěžovateli a jím provedeným činnostem vedlejší účastnice mají nějaký vztah. Vrchní soud se dále vyjádřil, jak uvedeno výše (viz sub 3).
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytkl soudům nižších stupňů, že chybně posoudily otázku promlčení, neboť výše zmíněná podmínka, jež plyne z §407 odst. 3 obchodního zákoníku, byla splněna. Také měly nesprávně uzavřít, že nárok na zaplacení ceny díla vznikl až po předložení potvrzeného převzetí odpracovaných hodin, čímž se smluvní strany odchýlily od zákonné úpravy, neboť podmínkou pro vystavení faktury bylo, aby došlo k potvrzení převzetí provedených prací. Dle stěžovatele, došlo-li ze strany vedlejší účastnice k akceptaci faktur, je třeba považovat za prokázané, že dílo bylo zhotoveno. V této souvislosti odmítl jako nevěrohodné tvrzení vedlejší účastnice ohledně toho, proč faktury přijímala a podepisovala, přičemž upozornil, že některé další faktury naopak uhradila. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas i s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily jím předložené listinné důkazy, a že jej nevyslechly podle §131 odst. 1 o. s. ř., ač dokazovanou skutečnost nebylo možné prokázat jinak.
8. Nejvyšší soud měl dle stěžovatele pochybit, když shledal, že posouzení otázky uznání dluhu odvolacím soudem není v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Závěr odvolacího soudu o splnění podmínek §407 odst. 3 obchodního zákoníku se opírá jen o tvrzení vedlejší účastnice, a tento postup nebyl odůvodněn. V dovolání také namítal, že některé objednávky neobsahovaly od zákona odlišná ujednání ohledně práva na zaplacení ceny díla. Uvedl-li Nejvyšší soud, že odvolací soud obě skupiny případů splatnosti odlišil, dle stěžovatele se nevypořádal s tím, že provedení díla řádně prokázal, a to akceptací jednotlivých faktur, protože tím vedlejší účastnice potvrdila přijetí plnění. Soudy nižších stupňů přitom nevysvětlily, proč pro ně tyto faktury nemají žádný význam. Jestliže Nejvyšší soud k části dovolání uvedl, že postrádá obsahové náležitosti, má stěžovatel za to, že podrobně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání ohledně nesprávného posouzení otázek procesního práva, tedy postup soudů při hodnocení a připouštění důkazů, a že odkaz na jmenovité rozhodnutí dovolacího soudu není zákonnou podmínkou dovolání.
9. Stěžovatel v souvislosti s napadeným usnesením Nejvyššího soudu také vyslovil názor, že §241a odst. 1 je "nadřazen" §237 o. s. ř., a vyvodil, že má-li být právní otázka vyřešena jinak, pak to (patrně) znamená, věc byla nesprávně právně posouzena, a dále, že pokud odvolací soud "neuznal" právní úpravu smlouvy o dílo, nelze usuzovat, že by šlo o "ustálenou rozhodovací praxi" dovolacího soudu. Tím, že soudy nedbaly příslušných ustanovení obchodního zákoníku, dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož nesprávně posoudily rozložení důkazního břemena "ohledně splnění předpokladu pro vykonání objednaného díla a tomu odpovídající fakturaci". Soudy jednaly z "presumpce viny" stěžovatele a dostaly jej fakticky i právně do pozice žalovaného.
10. V další části stěžovatel poukazuje na rozpory a nesprávnosti obsažené v tvrzeních vedlejší účastnice, jde-li o důvody placení stěžovatelem fakturovaných částek, postavení stěžovatele ve společnosti BREMA spol. s r. o., jejímž dodavatelem vedlejší účastnice byla, a dobu jeho působení v této společnosti, přičemž vytýká soudům nižších stupňů, že z těchto, údajně nedoložených tvrzení vedlejší účastnice, vycházely. Současně opakuje a dále rozvíjí své námitky, jak byly uvedeny výše, poukazuje na možná pochybení při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení městským soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V prvé řadě nutno uvést, že podstatou ústavní stížnosti je zřetelně polemika se skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů z hlediska jejich věcné správnosti, jako by byl Ústavní soud v již zmíněné pozici "superrevizní" instance v systému obecné justice nebo spíše dalším odvolacím orgánem. Stěžovatel v ústavní stížnosti (v mnoha různých obměnách) opakuje svou argumentaci uplatněnou ve vztahu ke skutkovým a právním závěrům městského soudu, kterou použil již v odvolání, a jde-li o právní závěry soudů nižších stupňů, pak argumentaci použitou v dovolání, jejímž jádrem je, že na rozdíl od názoru obecných soudů naplnění podmínek pro vznik nároku prokázal, a to fakturami přijatými (podepsanými) vedlejší účastnicí. Na tuto argumentaci však obecné soudy reagovaly, přičemž z napadených rozhodnutí plyne (anebo alespoň z nich lze vyvodit), proč jí nepřisvědčily.
15. Jestliže stěžovatel uplatňuje námitky, které mohl uplatnit v řízení před obecnými soudy, ale neučinil tak, např. ty, jež se týkají některých aspektů skutkového stavu (srov. ústavní stížnost čítající 42 hustě popsaných stran s obsahem cca šestistránkového odvolání), pak s ohledem na opakovaně zdůrazňovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud nemůže takovéto námitky považovat za přípustné - z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze vyvozovat jen povinnost uplatnit všechny procesní prostředky po formální stránce, ale také využít všechny možnosti ochrany práv, které tyto prostředky skýtají (tzv. materiální subsidiarita). To se ostatně týká i dovolání, kde stěžovatel námitky porušení norem procesního práva odvolacím soudem uplatnil procesně nekorektním způsobem (viz níže).
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, z hlediska ústavnosti je podstatné, že stěžovatel se domáhal zaplacení z titulu smlouvy o dílo, vedlejší účastnice namítla, že zákonné podmínky pro zaplacení díla nebyly splněny, neboť stěžovatel žádné dílo nepředal (a ani neprovedl), příp. že pro to nebyly splněny podmínky stanovené smlouvou o dílo pro splatnost ceny díla, tj. předložení potvrzeného převzetí odpracovaných hodin. Stěžovatel byl proto městským soudem vyzván, aby svá tvrzení týkající se podmínek vzniku jím uplatňovaného nároku prokázal. V návaznosti na tuto výzvu stěžovatel navrhl provedení mj. velkého množství listinných důkazů, což také městský soud v řízení učinil, nicméně po jejich poměrně pečlivém zhodnocení (ve spojení s důkazy dalšími) v odůvodnění napadeného rozsudku tento soud nedospěl k závěru, že by stěžovatel tato svá tvrzení prokázal. S tímto závěrem se posléze ztotožnil i vrchní soud.
17. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, načež zjistil, že z příslušných protokolů o jednání plyne dostatečně, co bylo obsahem listin, které stěžovatel k důkazu předložil, a byť není s ohledem na výsledky dokazování zcela jasné, jakou povahu měl "obchodní" vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, resp. co bylo jeho skutečným obsahem, podstatné je, zda stěžovatel dostatečně prokázal jím tvrzenou skutečnost, tedy že určité dílo pro vedlejší účastnici provedl, přičemž pochybnosti obecných soudů o tom, o jaké dílo mělo jít (a zda vůbec nějaké dílo existovalo), nelze považovat za neopodstatněné. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemohl závěr soudů nižších stupňů o neunesení důkazního břemene považovat za očividně neudržitelný, resp. za "extrémní" ve smyslu své ustálené judikatury.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítl, že jej městský soud nevyslechl podle §131 o. s. ř. Jak patrno ze soudního spisu, stěžovatel v podání ze dne 30. 4. 2014 navrhl k prokázání svých tvrzení mj. účastnický výslech, a to za účelem vysvětlení případných nejasností obsahu jednotlivých dokumentů (č. l. 89), městský soud tak na počátku řízení (a to na jednání dne 10. 6. 2014) odmítl učinit s tím, že neměl za prokázané naplnění podmínek §131 o. s. ř. (č. l. 121). Ani v tomto ohledu Ústavní soud pochybení, jež by mohlo mít dopad do ústavněprávní roviny, neshledal. Stěžovatel své vysvětlení mohl podat v rámci účastnického přednesu, a teprve k prokázání konkrétní skutečnosti, jež by se ukázala mezi účastníky spornou, mohl navrhnout, aby soud nařídil jeho výslech, samozřejmě za předpokladu, že by takovou skutečnost nebylo možné prokázat jinak.
19. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů na základě stěžovatelova dovolání přezkoumal Nejvyšší soud, načež v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že se vrchní soud od jeho rozsudku ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 13/2009 neodchýlil, současně zareagoval na námitku, kterou stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, a to, že některé objednávky (resp. smlouvy o dílo) obsahovaly od zákona odlišná ujednání. Namítl-li stěžovatel dále, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku promlčení některých jeho pohledávek, s tím, že vedlejší účastnice svůj závazek uznala podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku, pak touto námitkou se již zabýval vrchní soud a dospěl k závěru, že by z okolností případů bylo možné usuzovat, že poskytnutím částečné platby vedlejší účastnice uznává i zbytek závazku. Dané právní posouzení vrchního soudu následně přezkoumal Nejvyšší soud, přičemž se dostatečně vypořádal se stěžovatelovou argumentací rozsudkem ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, když srozumitelně vysvětlil, proč tento odkaz není přiléhavý.
20. Ústavní stížnost směřuje proti závěru Nejvyššího soudu, dle něhož stěžovatel v případě otázek procesního práva v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. V bodě VI. dovolání stěžovatel za předpoklad přípustnosti dovolání označil to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (mj.) procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čl. X pak stěžovatel namítl nesprávné posouzení otázky procesního práva, nicméně neuvedl již, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Stěžovatel sice namítl, že "neuvedení odkazu na jmenovité rozhodnutí dovolacího soudu není zákonnou podmínkou dovolání", dovolání však neobsahuje ani jinou podobu takového odkazu, jež by danou náležitost podání (obsahově) naplňovala. A jestliže stěžovatel argumentoval tím, že §241a odst. 1 je "obligatorně nadřazen" §237 o. s. ř., není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, co je tím míněno, ovšem jak patro z §241a odst. 2 o. s. ř., dovolání musí obsahovat jak vymezení důvodu dovolání, a to způsobem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř., tak uvedení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to v takové podobě reflektující (mj.) ustanovení §237 o. s. ř. Je přitom zcela zřejmé, že dovolání musí obsahovat obě tyto náležitosti (byť tyto jsou vzájemně úzce spojeny), jinak je za bezvadné považovat nelze.
21. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu