ECLI:CZ:US:2018:3.US.4161.16.1
sp. zn. III. ÚS 4161/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. R. (roz. M.), t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Novotným, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. 63 T 8/2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byl zrušen v záhlaví označený rozsudek, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za tyto trestné činy a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 39 T 72/2011 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 61 To 517/2011, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku stěžovatele pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
3. Současně městský soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 39 T 72/2011 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 61 To 517/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Městský soud rovněž podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil stěžovateli povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným konkretizované peněžní částky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud při hlavní líčení jednal a rozsudek vyhlásil v jeho nepřítomnosti, ačkoli byl soudu zcela k dispozici. Zároveň městský soud v tomto rozsudku konstatoval, že po jeho vyhlášení se státní zástupkyně a stěžovatel vzdali práva podat odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění rozsudku (soud proto s poukazem na §129 odst. 2 tr. řádu vyhotovil zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění). Dle stěžovatele tomu tak nebylo, neboť u vyhlášení rozsudku přítomen nebyl a nemohl se osobně vzdát práva na odvolání ani prohlásit, že netrvá na zdůvodnění rozhodnutí.
6. Stěžovatel tvrdí, že navíc městský soud při svém rozhodování o vině a zejména o trestu vycházel z trestu uloženému stěžovateli v dalším trestním řízení, v jehož rámci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 9 T 359/2008 a městský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 To 174/2009. Tyto rozsudky však byly následně zrušeny, v důsledku čehož podle stěžovatele neobstojí ani nyní posuzovanou ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu. Výsledky tohoto "obnoveného" řízení (vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 359/2008) nelze předvídat, přesto stěžovatel musí vykonávat trest odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. K těmto náležitostem patří především přípustnost ústavní stížnosti a dodržení zákonné lhůty pro její podání. V posuzované věci není splněna ani jedna z uvedených podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah a je stanoven v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, kdy navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1171/13, sp. zn. II. ÚS 348/11, sp. zn. III. ÚS 1384/09 a sp. zn. II. ÚS 348/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Zásada subsidiarity tudíž vyjadřuje princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
10. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvody nepřípustnosti spočívají v absenci využití zákonných procesních prostředků ze strany stěžovatele. Jinými slovy, z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu procesního spisu je zřejmé, že stěžovatel veškeré dostupné opravné prostředky nevyužil, neboť proti (prvoinstančnímu) rozsudku městského soudu nepodal odvolání.
11. Stěžovatel byl v době vzdání se odvolání plně způsobilý k právním úkonům, ve věci byl řádně zastoupen obhájkyní a svůj projev vůle, spočívající ve vzdání se odvolání, učinil jasně a srozumitelně podáním datovaným dnem 18. 12. 2012, které bylo městskému soudu doručené prostřednictvím jeho obhájkyně (procesní spis, č. l. 556). Prohlášení o vzdání se odvolání je ve smyslu §250 odst. 1 tr. řádu neodvolatelným procesním úkonem.
12. Odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu procesního spisu nevyvolává pochybnost o úsudku, že se stěžovatel platně vzdal odvolání podle §250 odst. 1 tr. řádu. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nebyl schopen chápat význam a smysl trestního řízení, resp. samotného úkonu vzdání se odvolání - tedy skutečnost, že se tak vyhlášený rozsudek stává pravomocným a nezměnitelným.
13. V projednávaném případě ústavní stížnost směřovala proti v záhlaví označenému rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu, které však nebylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Dalším procesním prostředkem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo odvolání proti napadenému rozsudku, které stěžovatel - jak se konstatuje výše - nepodal. Pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Stěžovatel měl možnost využití řádného opravného prostředku (odvolání); vzhledem k tomu, že tak neučinil, je jeho ústavní stížnost nepřípustná.
14. Jde-li o posuzování podmínek případné aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 599/02 (N 122/31 SbNU 101), usnesení ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. IV. ÚS 242/03; z komentářové literatury Wagnerová, E. - Dostál, M. - Langášek, T. - Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu. ASPI, a. s., 2007, str. 385 a násl.; Filip, J. - Holländer, P. - Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu - Komentář. 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.].
15. Námitky stěžovatele zmíněný výjimečný ráz nemají. Tento nedostatek nelze překlenout ani oponenturou řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 359/2008, a to již se zřetelem ke skutečnosti, že toto řízení a rozhodnutí v něm vydaná postrádají věcnou souvislost s nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným rozsudkem (srov. též procesní spis, č. l. 683).
16. Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další superrevizní instance trestního soudnictví, jež mu ovšem nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy); není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako nepřípustnou, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 uvedeného zákona.
18. I v případě, že by Ústavní soud mohl ústavní stížnost akceptovat jako přípustnou, musel by ji odmítnout coby opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Stěžovateli byl napadený rozsudek městského soudu doručen dne 2. 1. 2013 a jeho obhájkyni již dne 28. 12. 2012 (srov. doručenky založené v procesním spisu u č. l. 566). Lhůta dvou měsíců k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu i lhůta jednoho roku podle §75 odst. 2 písm. a) téhož právního předpisu jsou lhůtami kogentními a Ústavní soud je nemůže prominout ani prodloužit.
19. Na úplný závěr dlužno konstatovat, že stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zmínil, že napadá též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 9 T 359/2008 a rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 To 174/2009. Do petitu ústavní stížnosti však tato rozhodnutí nezahrnul. I kdyby tak učinil, určující by bylo, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 4. 1. 2017 č. j. 9 T 359/2008-195 rozhodl, že podle §306a odst. 2 tr. řádu se oba tyto rozsudky zrušují. Ústavní soud není povolán předmětné rozsudky přezkoumat a eventuálně je zrušit podruhé. Uvedenému by odpovídalo odmítnutí ústavní stížnosti v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj