ECLI:CZ:US:2018:3.US.418.18.1
sp. zn. III. ÚS 418/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Arnošta Honzíka, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zlatnická 1582/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 1883/2017-186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 18 Co 362/2016-152, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. července 2016 č. j. 18 C 176/2015-98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. září 2016 č. j. 18 C 176/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Zdeňky Honzíkové a 2) MUDr. Dagmar Carlsson, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 247/59, Praha 5 - Košíře, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 176/2015 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2016 č. j. 18 C 176/2015-98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 9. 2016 č. j. 18 C 176/2015-138, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je v označeném rozsahu spoluvlastníkem specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že i přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které se od něj dostalo stěžovateli, stěžovatel svá žalobní tvrzení, jakož i důkazní návrhy vztahující se k tomu, že "nebylo jeho úmyslem učinit jakékoliv úkony, směřující ke zcizení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které do dnešního dne obývá", nedoplnil, a své důkazní břemeno neunesl.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. 18 Co 362/2016-152, rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze co do výše náhrady nákladů prvoinstančního řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou proti vedlejším účastnicím domáhal určení vlastnictví svého spoluvlastnického podílu k ideální 1/2 v žalobě uvedených nemovitostí. Svůj nárok stěžovatel opíral o skutečnost, že právní jednání, kterým došlo ke zcizení předmětných nemovitostí, bylo neplatné pro uvedení v omyl a lest, jež byly způsobeny vedlejší účastnicí 1), matkou stěžovatele, která mu v roce 1977 předložila listiny k podpisu s tím, že jde pouze o dokumenty pro účely kolaudačního řízení, ačkoliv šlo o kupní smlouvu a dotazník k její registraci u tehdejšího Státního notářství. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se výše uvedenými skutečnostmi soudy důkladně nezabývaly, obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že tato tvrzení stěžovatel nijak neprokázal, a bez dalšího je označil jako nevěrohodná, městský soud jen konstatoval, že si stěžovatel musel být vědom toho, že podepisuje kupní smlouvu. Stěžovatel dále uvádí, že na jednání konaném dne 21. 4. 2016 byl okresním soudem vyzván, aby podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnil svá skutková tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání. Stěžovatel svá skutková tvrzení doplnil a označil důkazy, a to v tom směru, že byl při podpisu předmětné kupní smlouvy uveden vedlejší účastnicí 1) lstí v omyl, že jde o kolaudační listiny, jako důkazy pak označil svědeckou výpověď svědkyně Marvanové a listinné důkazy (kupní smlouvu a dotazník). Stěžovatel je přesvědčen, že pokud dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, když tvrzení stěžovatele nepodporují žádné důkazy, pochybil soud nejen tím, že nesprávně vyhodnotil tvrzení stěžovatele a provedené důkazy, ale i tím, že neuložil stěžovateli výzvu k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stěžovatel také namítá vadu ověřovací doložky Státního notářství pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 1977 ke kupní smlouvě ze dne 31. 8. 1977. Dle údajů ověřovací doložky se stěžovatel narodil dne 5. 9. 1954, stěžovatel se však narodil dne 3. 9. 1954. Tato vada ověřovací doložky, resp. vadně ověřený podpis, představuje dle stěžovatele překážku pro převod vlastnického práva vkladem do úřední evidence, a vedlejší účastnice 1) se tak nemohla nikdy účinně stát vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
6. K žádosti vedlejší účastnice 2) jí Ústavní soud zaslal ústavní stížnost, aby se k ní mohla vyjádřit. Vedlejší účastnice 2) ve svém vyjádření uvedla, že se soudy zabývaly jak tvrzeným omylem, resp. vadou vůle tvrzenou stěžovatelem, tak i chybou v datu narození v ověřovací doložce u podpisu stěžovatele. Ověření podpisu slouží dle vedlejší účastnice k prokázání toho, kdo listinu podepsal, a písařská chyba v ověřovací doložce nemůže způsobit neplatnost podpisu za situace, kdy sám stěžovatel stvrdil, že jde o jeho podpis. Vedlejší účastnice 2) dále uvádí, že tvrzení stěžovatele o nepoučení soudem není pravdivé, v této souvislosti poukazuje na protokol o jednání před obvodním soudem ze dne 21. 4. 2016, kde se na č. l. 5 protokolu výslovně uvádí, že byl stěžovatel soudem poučen jak o důsledcích koncentrace, tak o tom, že má prokázat, že podpis na smlouvě o převodu není jeho, že neměl v úmyslu nikdy nemovitosti zcizovat, ale i o tom, že musí prokázat, že podpis byl na něm vylákán lstí. Ani po tomto poučení stěžovatel svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy nedoplnil. Závěrem vedlejší účastnice 2) upozorňuje, že vadu chybného poučení obvodním soudem stěžovatel neuvedl v odvolání jako odvolací důvod, proto není ústavní stížnost v této části přípustná.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice 2) stěžovateli k případné replice, ten však možnosti vyjádřit se nevyužil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již v průběhu řízení, s nimiž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly.
11. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení stěžovateli vysvětlil, že hodnocení listinných důkazů provedených obvodním soudem vede k závěru, že ani případné poskytnutí informace vedlejší účastnicí 1), že všechny jím podepisované listiny představují pouze podání v rámci kolaudačního řízení, by nebylo způsobilé vyvolat představu stěžovatele, že podpisem listiny označené jako "kupní smlouva" spoluvlastnického podílu nepozbývá. Městský soud zdůraznil, že připojil-li stěžovatel svůj podpis na listinu označenou jako "kupní smlouva" a současně se v rámci úkonů ověření podpisu státním notářstvím podepsal do ověřovací knihy, v níž byl důvod ověření vyznačen slovy "kupní smlouva z dnešního dne, podle které A. Honzík prodává své matce Z. Honzíkové polovinu nedokonč. rod. domku v P. s polovinou poz. Parc /LV X/ za 99.000 Kč", musel si vzhledem ke svému věku (23 let) a předpokladu běžného pohledu rozumného člověka právní následky prodeje a koupě, být vědom toho, že podepisuje kupní smlouvu, čímž vlastnictví spoluvlastnického podílu na nemovitostech pozbývá.
12. Spojuje-li stěžovatel neplatnost předmětné kupní smlouvy s vadou ověřovací doložky spočívající v chybně uvedeném datu narození stěžovatele, touto námitkou se zabýval v napadeném rozsudku obvodní soud, který konstatoval, že jde o evidentní písařskou chybu, a navíc v záhlaví kupní smlouvy je datum narození stěžovatele uvedeno správně. Obvodní soud proto chybu v ověřovací doložce vyhodnotil jako nepodstatnou.
13. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by závěry obvodního soudu a krajského soudu bylo možno označit za nesprávné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a použily odpovídající zákonné normy.
14. Především je zjevné, že stěžovatel opakovaně napadá soudy provedené dokazování, na jehož základě soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1) byla platně uzavřena kupní smlouva. K tomu poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
15. To platí i pro námitku stěžovatele týkající se aplikace §118a o. s. ř. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má [viz nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Není však povinností soudu opakovaně vyzývat účastníka řízení za situace, kdy jím předložené důkazy nevedly k prokázání jeho tvrzení, k dalšímu předkládání důkazů, tím spíše za situace, kdy rozhodné důkazy, jak tomu bylo v posuzované věci, předloženy byly, a jejich hodnocení soudem nevedlo k závěru o důvodnosti žaloby.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
17. V posuzované věci z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, jaké úvahy vedly soud k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud zejména uvedl, že stěžovatel netvrdí, že otázku týkající se použití §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odvolací soud řešil nesprávným způsobem, respektive že na vyřešení této otázky procesního práva spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, přičemž navíc jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že městský soud otázku procesního práva týkající se použití §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neřešil, pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvodnímu soudu nelze nic vytknout, dospěl-li k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k tvrzenému důvodu neplatnosti kupní smlouvy, tj. úmyslnému vylákání jeho podpisu na kupní smlouvě z roku 1977 lstí své matky - vedlejší účastnice 1). Nejvyšší soud taktéž konstatoval, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle platné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, stejně tak jako vedení právní polemiky, která bez jejího právně relevantního vyjádření do některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání.
18. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu