ECLI:CZ:US:2018:3.US.421.18.1
sp. zn. III. ÚS 421/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti STAVOPLAST KL spol. s r. o., sídlem Stachy 266, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 7 Afs 327/2017-18, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2018, se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno usnesení Nejvyššího správního soudu označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka podala kasační stížnost, avšak společně s jejím podáním nezaplatila soudní poplatek. Nejvyšší správní soud stěžovatelku proto vyzval k jeho zaplacení usnesením ze dne 16. 10. 2017 č. j. 7 Afs 327/2017-14, doručeným jí dne 23. 10. 2017, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Posledním dnem určené lhůty bylo úterý 7. 11. 2017. Stěžovatelka zaplatila požadovaný soudní poplatek převodem na účet Nejvyššího správního soudu, kam byla částka odpovídající sazbě soudního poplatku připsána dne 8. 11. 2017.
3. Nejvyšší správní soud uvedl, že v případě úhrady soudního poplatku bezhotovostním převodem je soudní poplatek zaplacen připsáním peněžní částky na účet soudu. Vyhodnotil, že soudní poplatek stěžovatelka zaplatila po uplynutí určené lhůty, jelikož soudní poplatek byl na účet soudu připsán až po jejím uplynutí. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 29. 11. 2017 č. j. 7 Afs 327/2017-18 zastavil dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Současně Nejvyšší správní soud rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na výzvu k zaplacení soudního poplatku, která jí byla doručena dne 23. 10. 2017, reagovala tak, že poslední den lhůty (tj. 7. 11. 2017) zadala příkaz k úhradě soudního poplatku převodem na účet. Na účet Nejvyššího správního soudu však byla peněžní částka připsána až dne 8. 11. 2017.
5. Stěžovatelka uvedla, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou procesněprávní s příslušnými důsledky pro její počítání, a pro podporu tohoto závěru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 560/01. Zatímco u hmotněprávních lhůt musí být úkon u soudu nejpozději poslední den lhůty uplatněn, u procesněprávních lhůt postačí úkon do skončení lhůty provést, k čemuž stěžovatelka odkázala na §57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §40 odst. 4 s. ř. s. Příkaz k zaplacení soudního poplatku stěžovatelka zadala poslední den lhůty, proto se domnívá, že soudní poplatek byl zaplacen včas, i když k jeho připsání na účet soudu došlo až po uplynutí lhůty k jeho zaplacení.
6. Tím, že Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti, dle stěžovatelky nerespektoval závaznost rozhodnutí Ústavního soudu zakotvenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy a zasáhl do jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka má za to, že po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017 nic nebrání tomu, aby na lhůtu k zaplacení soudního poplatku, kterou soud stanovuje dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, bylo možno aplikovat §40 odst. 4 s. ř. s., podle kterého je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty zasláno soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum, a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že lhůta, kterou soud dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích určuje k zaplacení soudního poplatku, je lhůtou procesněprávní s příslušnými důsledky pro její počítání [srov. nález ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. III. ÚS 560/01 (N 49/30 SbNU 25)]. Nutné je dodat, že i počítání procesněprávních lhůt se řídí zákonnými pravidly. Jen skutečnost, že jde o lhůtu procesněprávní, však sama o sobě neznamená, že Nejvyšší správní soud měl při posuzování, zda stěžovatelka zaplatila soudní poplatek v určené lhůtě, vycházet z §40 odst. 4 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení platí, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
12. Stěžovatelka má za to, že lhůta k zaplacení soudního poplatku určená dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je na základě §40 odst. 4 s. ř. s. zachována i tehdy, pokud je poslední den určené lhůty poskytovateli platebních služeb zadán příkaz k provedení platby soudního poplatku, i když je samotný poplatek na účet soudu připsán až po uplynutí určené lhůty. Ústavní soud konstatuje, že §40 odst. 4 s. ř. s. se vztahuje toliko na podání, která jsou určena soudu, mezi něž ovšem příkaz k provedení bezhotovostní platby nespadá. Tento příkaz totiž není určen soudu, ale poskytovateli platebních služeb. Není to soud, ale poskytovatel platebních služeb, který má příkaz provést. Příkaz k provedení bezhotovostní platby poskytovatel platebních služeb soudu ani žádným způsobem nepředává, jak to §40 odst. 4 s. ř. s. předpokládá u podání, které se do dispozice soudu dostává pomocí držitele poštovní licence, zvláštní licence či orgánu, který má povinnost je doručit.
13. Ústavní soud připomíná, že nepředá-li účastník své podání soudu přímo, ale zvolí způsob jeho dodání soudu prostřednictvím třetího subjektu, pak musí vzít v potaz, že §40 odst. 4 s. ř. s. se nevztahuje na všechny způsoby předání podání soudu prostřednictvím třetích osob, ale jen na ty způsoby, které jsou v daném ustanovení výslovně zmíněny. Nevztahuje se např. na elektronické podání neopatřené zaručeným elektronickým podpisem (e-mail) či telefaxové podání [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 2361/08 či nález ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2509/08 (N 23/52 SbNU 221); rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nelze se proto spolehnout jen na to, že určitá lhůta je lhůtou procesněprávní, ale je nutno též ověřit, zda na konkrétní účastníkem zvolený způsob předání podání soudu dopadá §40 odst. 4 s. ř. s., což lze obecněji vztáhnout i na nutnost ověření, zda vůbec §40 odst. 4 s. ř. s. dopadá na účastníkem zvolený způsob platby soudního poplatku.
14. Ústavní soud neshledal, že se Nejvyšší správní soud, který na případ stěžovatelky neaplikoval §40 odst. 4 s. ř. s., dopustil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
15. Ústavní soud současně nezjistil, že by některá z těchto práv Nejvyšší správní soud porušil provedeným výkladem podústavního práva, jímž dospěl k závěru, že v případě bezhotovostní platby soudního poplatku dochází k jeho zaplacení připsáním částky na účet soudu. Úvahy Nejvyššího správního soudu, na nichž založil zmíněný závěr, nevycházely z textu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ve znění do 29. 9. 2017, ale ze skutečnosti, že zákon o soudních poplatcích neobsahuje výslovnou úpravu, která by určovala, kdy přesně je soudní poplatek zaplacen při jeho platbě na účet soudu (zda se tak stane již zadáním příkazu k úhradě nebo až připsáním částky na účet soudu). Skutečnost, že byl §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích s účinností od 30. 9. 2017 novelizován zákonem č. 296/2017 Sb., proto nemohla mít vliv na hodnocení Nejvyššího správního soudu ohledně toho, kdy přesně dochází k zaplacení soudního poplatku při jeho platbě na účet soudu. Své závěry v daném směru Nejvyšší správní soud podrobně rozvedl a Ústavní soud je ostatně již v minulosti reflektoval (viz např. bod 10. usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3951/17).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu