ECLI:CZ:US:2018:3.US.443.18.1
sp. zn. III. ÚS 443/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 3 Tdo 1259/2017-35, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2017 č. j. 2 To 38/2017-603 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2017 č. j. 43 T 1/2017-515, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 24, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 1/2017-515 ze dne 21. 3. 2017 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, v obou případech ve stadiu pokusu. Těchto trestných činů se stěžovatel dle soudu dopustil ve zkratce tak, že v noci z 27. 6. 2016 na 28. 6. 2016 po předchozí slovní a fyzické rozepři napadl dřevěnou násadou od krumpáče poškozeného Jana K. (jedná se o pseudonym) a následně dvěma mačetami poškozeného Pavla M. (jedná se o pseudonym). Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct let. Odvolání proti prvostupňovému rozsudku Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 2 To 38/2017-603 ze dne 30. 5. 2017 zamítl. Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1259/2017-35 ze dne 18. 10. 2017 odmítnuto.
3. Následně stěžovatel podal ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že soudy (především tedy soud nalézací) pochybily při zjišťování skutkového stavu. Výpovědi svědků (poškozených) údajně hodnotily zcela nekriticky, a to i když byly ve vzájemném rozporu i v rozporu s kamerovým záznamem. Stěžovatel navrhoval provedení rekonstrukce k vyjasnění pochybností, avšak nalézací soud tento návrh zamítl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům. Nadto stěžovatel argumentuje, že jeho jednání představovalo nutnou obranu.
5. V postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatel také spatřuje diskriminaci na základě jeho ukrajinské národnosti. Celý incident započal nadávkami poškozených vůči stěžovateli mířícími právě na příslušnost k ukrajinské národnosti, čímž se soudy vůbec nezabývaly (ačkoli stěžovatel přiznává, že na tuto skutečnost nepoukazoval). Dle stěžovatele navíc z důvodu jeho národnosti soudy opomíjely důkazy v jeho prospěch a stejně postupovala i Policie České republiky, která jej ihned považovala za podezřelého a nepracovala s jinými vyšetřovacími verzemi. Stěžovatel diskriminaci spatřuje i v tom, že znalecké posudky k zdravotnímu stavu stěžovatele a poškozených vycházely jen z lékařských zpráv, nikoli z osobní prohlídky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však nedošlo.
9. Nalézací soud se skutkovým stavem řádně zabýval, provedl dostatečné množství důkazů a vysvětlil, proč provedení dalších důkazů považoval za nadbytečné. Tvrzené rozpory mezi jednotlivými důkazy byly přiléhavě vysvětleny. O extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (ani o existenci opomenutých důkazů) tedy nemůže být řeč a Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění napadených rozhodnutí k této části ústavní stížnosti odkazuje.
10. Zjevně neopodstatněná je i stěžovatelova námitka, že jednal v nutné obraně, kterou se dostatečně zabývaly jak vrchní soud (str. 12), tak Nejvyšší soud (str. 5). I zde Ústavní soud na jejich závěry, které stěžovatel ústavněprávně relevantním způsobem nezpochybňuje, plně odkazuje. Odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu nejsou pro posuzovanou věc podstatné, neboť skutek, kterého se stěžovatel dopustil, se stal odlišně od toho, jaké situace stěžovatelem citovaná judikatura popisuje. V případě stěžovatele nešlo o to, že zvolil obranu namísto útěku (čímž se zabývá usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 284/2001 ze dne 4. 12. 2001), ani o to, zda způsobil vážnější zranění, než která sám utržil (věc řešená v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 ze dne 26. 2. 2009). Jak uvedl Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí, stěžovatel se trestných činů dopustil v době, kdy proti němu žádný útok neprobíhal, ani přímo nehrozil. Byl to stěžovatel, kdo si vzal násadu od krumpáče a vydal se za poškozenými, a opět to byl on, kdo si o pár minut později (poté, co po prvním trestném činu utekl) obstaral sečné zbraně a vrátil se, aby se dopustil dalšího trestného činu. To, že se osoba jednající v nutné obraně nemusí před útočníkem vždy nezbytně dát na útěk, neznamená, že si několik minut po tvrzeném útoku a v době, kdy jí nehrozí žádné nebezpečí, může obstarat zbraně a v rámci údajné nutné obrany se vrátit na místo a pokusit se domnělého útočníka zavraždit.
11. Konečně, Ústavní soud v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledává nic, co by nasvědčovalo, že byl stěžovatel diskriminován. Za diskriminaci nelze považovat to, že soudy nepřičetly stěžovateli k dobru, že jej poškození kvůli ukrajinské národnosti údajně uráželi (zvláště pak, když to stěžovatel patrně vůbec nepovažoval za relevantní vzhledem k tomu, že na tuto skutečnost dle vlastních slov soudy neupozornil). Tyto tvrzené urážky neospravedlňují, že se jejich autory stěžovatel pokusí zabít, resp. jim těžce ublížit na zdraví (stejně tak by to nemohly ospravedlnit narážky na českou národnost). Pokud stěžovatel spatřuje diskriminaci v porušení práva na spravedlivý proces, již výše Ústavní soud konstatoval, že k namítaným procesním pochybením vůbec nedošlo. Stěžovatel diskriminaci shledává i v postupu Policie České republiky, jelikož jej ihned považovala za podezřelého, ovšem paradoxně v téže větě uvádí, že tak postupovala, protože měl mírnější poranění než poškozený (což nemá s národností nic společného, neboť odolnost vůči útokům násadou od krumpáče a sečnými zbraněmi je u Ukrajinců i Čechů obecně stejná). Diskriminaci pak nelze spatřovat ani v tom, že rozsah poranění byl zjišťován lékařskými zprávami, a to mimo mnoho dalšího již proto, že stejně bylo dle stěžovatelových slov postupováno u něj i u poškozených. Rozsah stěžovatelových zranění přitom ani nebyl zásadní, ovšem nikoli kvůli tomu, že je stěžovatel ukrajinské národnosti, nýbrž protože z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že byl útočníkem právě on (stěžovatel ostatně v jiné části ústavní stížnosti sám argumentuje, že rozsah zranění není v tomto směru určující).
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu