ECLI:CZ:US:2018:3.US.485.18.1
sp. zn. III. ÚS 485/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VATAONLINE, s. r. o., sídlem Na Poříčí 1040/10, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. prosince 2017 č. j. 11 C 288/2017-13, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, a Davida Zavadila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a došlo i k zásahu do práv zaručených v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 4 226 Kč z titulu pohledávky vzniklé ze smlouvy o zápůjčce.
3. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2017 č. j. 11 C 288/2017-13 žalobě zčásti vyhověl a výrokem I. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 2 726 Kč představující neuhrazenou výši jistiny ze zápůjčky a zákonné úroky z prodlení z v tomto výroku blíže specifikovaných částek. Ve zbytku (tj. ohledně částky odpovídající účelně vynaloženým nákladům na vymáhání pohledávky a částky odpovídající poplatku za poskytnutí zápůjčky a zákonného úroku z této částky) žalobu zamítl (výrok II.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Výrokem IV. pak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice nedoplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč. Okresní soud, který se souhlasem účastníků řízení rozhodl bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastníky řízení podle §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je neplatná, a to pro nepřiměřeně vysoká smluvní ujednání ohledně poplatku za zápůjčku ve vazbě na dobu, na kterou byla poskytnuta. Vzhledem k těmto ujednáním okresní soud odepřel poskytnout právní ochranu podle §6 a §8 občanského zákoníku a návrhu stěžovatelky vyhověl pouze ohledně jistiny (s přihlédnutím k dílčí platbě vedlejšího účastníka řízení) a zákonných úroků z prodlení z jistiny.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozhodnutí okresního soudu považuje za nepřezkoumatelné, rozporné s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva a porušující smluvní volnost. Nesouhlasí s jeho závěrem, že účelně vynaložené náklady na vymáhání pohledávky a poplatek za poskytnutí půjčky jsou nepřiměřeně vysoké. Poukazuje na to, že uvedený poplatek není poplatkem sankčním, nýbrž administrativním. Nárok na zaplacení účelně vynaložených nákladů je podle stěžovatelky rovněž nepochybný, neboť je zakotven v §122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále nesouhlasí s tím, že okresní soud považoval uzavřenou smlouvu o zápůjčce jako celek za neplatnou. Tím, že okresní soud nerespektoval existenci nákladů, které stěžovatelce vznikly v souvislosti s poskytnutím a následným vymáháním zápůjčky, porušil i právo na ochranu majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovatelce pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a doložila), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadený rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
9. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč okresní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry okresního soudu, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Proti závěru okresního soudu o neposkytnutí ochrany těm nárokům, které představují nepřiměřeně vysokou zátěž, přitom nemá Ústavní soud žádné výhrady. Nelze současně přehlédnout, že stěžovatelce bylo okresním soudem vyhověno ohledně jistiny a z ní uplatněných zákonných úroků z prodlení.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu