ECLI:CZ:US:2018:3.US.556.18.1
sp. zn. III. ÚS 556/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemanka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2017 č. j. MSPH 89 INS 18277/2014, 4 VSPH 1922/2017-A-145, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení, povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit atp.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení se přitom podává, že stěžovatelka jako dlužnice vznesla v insolvenčním řízení v pořadí druhou námitku podjatosti vůči soudkyni Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") JUDr. Heleně Felcmanové. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") stěžovatelčinu námitku přezkoumal a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené městským soudem pod sp. zn. MSPH 89 INS 18277/2014. Rozhodnutí o vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. přitom podle vrchního soudu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Žádná taková okolnost však v právě projednávané věci podle vrchního soudu nenastala. Ani při posuzování druhé námitky stěžovatelky totiž nebyly zjištěny žádné nové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o podjatosti soudkyně JUDr. Heleny Felcmanové. Uvedená soudkyně nemá k věci, účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejího vyjádření, jakož i z vyjádření advokátů JUDr. Jana Friče a JUDr. Jana Pavloka - žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro její vyloučení z projednávání a rozhodnutí této insolvenční věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na stanovisku, že JUDr. Felcmanová je pro svůj vztah s právním zástupcem věřitele stěžovatelky podjatá, když informaci o existenci vztahu měl obecnému zmocněnci stěžovatelky sdělit její předchozí právní zástupce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Nestrannost soudce je nutno i podle judikatury Ústavního soudu vždy posuzovat ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního (srov. např. usnesení ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3222/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k pojednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce nelze odhlédnout ani od objektivního hlediska, představovaného tzv. zdáním nezávislosti soudce a jeho nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje existenci dostatečných záruk vylučujících jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533), resp. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2252/16].
8. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí v konkrétní věci však může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové intenzity, že i přes zákonem stanovenou povinnost objektivity vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci, účastníkům, případně jejich zástupcům, je proto třeba posoudit v konkrétním případě ze dvou, vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha vztahu a zda jde o vztah intenzivní [viz např. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)]. V dané věci přitom bylo podle Ústavního soudu přesvědčivě zjištěno, že jmenovaná soudkyně žádný takový vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům, ani k věci samé nemá.
9. Nad rámec toho Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti jen opakovaně odkazuje na údajné vyjádření svého předchozího právního zástupce JUDr. Pavloka o tom, že právní zástupce protistrany (věřitele v insolvenčním řízení stěžovatelky) má mít na městském soudě přítelkyni. Jmenovaný právní zástupce jednak takovýto svůj údajný výrok výslovně popřel, jednak ani z ústavní stížnosti samotné nelze podle Ústavního soudu seznat, že by touto přítelkyní - pokud taková skutečně existuje - měla být právě JUDr. Helena Felcmanová. Žádné další přesvědčivé argumenty zpochybňující nestrannost jmenované soudkyně pak stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu