ECLI:CZ:US:2018:3.US.57.17.1
sp. zn. III. ÚS 57/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Hercoka, zastoupeného Mgr. Janem Baladou, advokátem, sídlem Palackého 740/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 33 Cdo 4937/2015-615 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 21 Co 84/2015-585, 21 Co 85/2015-585, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TESYCO GROUP a.s., sídlem Okružní 2162, Nymburk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se před obecnými soudy po stěžovateli domáhala zaplacení částky 8 314 003 Kč s tím, že se stěžovatelem uzavřela dne 1. 11. 2006 smlouvu o dílo, na jejímž základě byla povinna pro stěžovatele provést stavbu rodinného domu za sjednanou cenu 8 792 000 Kč, avšak stěžovatel dle vedlejší účastnice v průběhu provádění díla uplatnil požadavky jednak na větší než smlouvou o dílo dohodnutý rozsah prací, jednak na vyšší kvalitu jejich provedení. Dílo i vícepráce byly dle vedlejší účastnice provedeny a předány stěžovateli dne 11. 1. 2011, byť ten dílo převzít odmítal s odůvodněním, že má vady, přestože se jednalo o vady, které ani nebránily užívání díla, ani toto užívání neztěžovaly a převzal jej až dne 10. 6. 2011, načež mu vedlejší účastnice vyúčtovala fakturou částku za do té doby neuhrazenou část ceny díla a víceprací, vše celkem ve výši 8 314 003 Kč se splatností 28. 7. 2011, když stěžovatel do té doby zaplatil část ceny díla ve výši 6 205 603,30 (včetně DPH) a za vícepráce 3 479 674,40 (včetně DPH) a na základě dobropisu mu byla vrácena částka 137 112 Kč, takže celkem uhradil 9 548 165,70 Kč (včetně DPH). Částku vyúčtovanou předmětnou fakturou však již nezaplatil, navzdory přesvědčení vedlejší účastnice, že provedla dílo řádně, a že délka doby jeho zhotovení byla přiměřená rozsahu průběžných požadavků stěžovatele, vznesených až v průběhu realizace díla.
3. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 5. 2014 č. j. 115 C 82/2011-440, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 7. 2014 č. j. 115 C 82/2011-493, uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 5 238 228,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 29. 7. 2011 do zaplacení, a zamítl žalobu v částce 3 075 774,50 Kč a úroku z prodlení z této částky v zákonné výši od 29. 7. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Co 84/2015-585, 21 Co 85/2015-585 bylo k odvolání stěžovatele rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
5. Oba soudy došly shodně k názoru, že smlouva o dílo je neplatná z důvodu neurčitosti vymezení díla. V návaznosti na to pak na místo ceny uvedené ve smlouvě vyšly z hodnoty díla vyčíslené znaleckým posudkem.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 4937/2015-615 bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítnuto, když Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice vystihl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nepřisvědčil však stěžovatelovu názoru, že se odvolací soud odchýlil od jeho ustálené judikatury.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice po něm požadovala úhradu i takových víceprací, které si neobjednal, a ani nebyl informován o nutnosti jejich provedení, a na jejich proplacení by tak neměla mít nárok. Navíc stále nedošlo k odstranění některých vad díla, pročež nenastala dosud splatnost i jinak oprávněných požadavků na úhradu. Těmto otázkám se však soudy vyhnuly užitím ceny dle znaleckého posudku. Projektová dokumentace přitom dle jeho mínění představuje dostatečný podklad k tomu, aby na základě ní mohlo být dílo řádně a určitě vymezeno. Okresní soud však byl opačného názoru. Krajský soud pak uvedl, že obecně je sice projektová dokumentace ke stavebnímu povolení dostatečně určitá k vymezení předmětu díla, avšak není dostatečným podkladem pro vymezení díla podle předmětné smlouvy o dílo v projednávané věci, když účastníci v ní dohodli jako součást díla i dodávku technologií a zařizovacích předmětů, jejichž konkretizace absentuje ve smlouvě o dílo i v listinách, na které smlouva odkazuje. Není však zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění krajský soud tento závěr učinil. Došlo přitom k upřednostnění výkladu zakládajícímu neplatnost smlouvy bez pokusu její nedostatky překlenout výkladem. V předmětné smlouvě o dílo navíc stěžovatel měl postavení spotřebitele, na což by měl být brán ohled. Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu má stěžovatel za to, že dovolací soud se jím vznesené argumentaci dostatečně nevěnoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Krajský soud poskytnuté možnosti k vyjádření se k ústavní stížnosti nevyužil.
11. Nejvyšší soud sdělil, že některé stěžovatelovy námitky jsou skutkového charakteru a tedy se jimi nemohl zabývat. Své rozhodnutí pak považuje za souladné s rozhodnutími sp. zn. 2 Cdon 1548/97 a 20 Cdo 2900/99, která jsou výrazem dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe.
12. Vedlejší účastnice nejprve sdělila, že stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a ústavní stížnost by tak v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu měla být považována za nepřípustnou. Napadená rozhodnutí považuje za věcně správná a navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
13. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil a upozornil, že jeho dovolání nebylo, přes tvrzení vedlejší účastnice, odmítnuto pro vady. Ústavní stížnost považuje nadále za důvodnou.
14. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 21 Co 84/2015. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
17. Nutno zdůraznit, že posouzení, zda předmětná smlouva o dílo byla dostatečně určitá či nikoliv, je v prvé řadě na obecných soudech a není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval jimi provedené hodnocení. Ústavní soud přitom, a to ani po studiu spisu okresního soudu, nezjistil, že by jejich závěry byly nepřiléhavé či neměly podklad v provedeném dokazování. Lze konstatovat, že uzavřená smlouva o dílo vskutku vykazuje co do své určitosti nezanedbatelné slabiny, když v zásadě odkazuje toliko na projektovou dokumentaci vyhotovenou ke stavebnímu provedení a stručnou nabídku zhotovitele, která je přitom označena jako vypracovaná pro standardní provedení stavby. Nebyl vůbec zpracován výkaz výměr, byť šlo o kompletní zhotovení nadstandardně rozsáhlého a vybaveného objektu. Takovémuto kvantitativně i kvalitativně náročnému dílu by logicky měla odpovídat i míra jeho vymezení ve smlouvě o dílo.
18. Z pohledu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele není podstatné, zda si stanovením ceny díla na základě znaleckého posudku soudy něco "ulehčily", jak uvádí stěžovatel, nýbrž to, zda výsledek řízení se jako celek jeví být spravedlivý. Nezdá se přitom, že by něco ze stěžovatelem předložené argumentace zásadněji zpochybňovalo, že předložený znalecký posudek objektivně ohodnocuje cenu provedeného díla. Ke stěžovatelem zmiňovaným zjištěným vadám díla lze podotknout, že jejich hodnota byla ve znaleckém posudku odečtena, a zároveň bylo konstatováno, že žádná z nich nebrání užívání díla.
19. Lze do jisté míry souhlasit s tím, že stěžovatel byl v rámci smluvního vztahu s vedlejší účastnicí slabší stranou, nicméně stěžovatel nepředložil žádnou přesvědčivou právní konstrukci, jak by tento aspekt věci měl být v řízení vlastně zohledněn. Jestliže obecné soudy nepřistoupily na jeho představu, že by měl uhradit toliko cenu díla uvedenou ve smlouvě za situace, kdy dílo v ní není definováno dostatečně určitě, a při jeho zhotovení zároveň docházelo k některým změnám díla oproti původním záměrům (změny byly i oproti projektové dokumentaci na kterou bylo odkazováno smlouvou), nelze říci, že by k tomuto svému postupu neměly logické důvody.
20. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud se některým jeho námitkám blíže nevěnoval, Ústavní soud připomíná, že dovolání je opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, nikoli promítnutím nějakého základního práva zaručeného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Dovolání je opravným prostředkem mimořádným, u kterého těžiště řízení nespočívá a spočívat nemá. Z hlediska rozsahu přezkumu tak od řízení dovolacího nelze očekávat totéž, jako od řízení před soudy nižších stupňů.
21. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto pro vadu spočívající v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti, byť to vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (viz výše bod 12) tvrdí.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu