ECLI:CZ:US:2018:3.US.607.18.1
sp. zn. III. ÚS 607/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Víchy, zastoupeného Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem sídlem Pionýrská 249/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 2 As 354/2017-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, sídlem Moravské náměstí 1/1, Brno a Ing. Jany Víchové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov ze dne 5. 11. 2014 bylo vyhověno nesouhlasům stěžovatele a vlastníka sousedního pozemku s provedením opravy chyby v katastrálním území Troubsko, která se týkala hranic a výměr pozemků p. č. X1, X2, X3, X4 a X5. (výrok I.) a ve výroku II. bylo uvedeno, jaké změny budou v katastrálním operátu provedeny. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání z důvodu neúplnosti opravy, v jejímž důsledku neodpovídá výměra jeho pozemků skutečnosti, přičemž tvrdí, že je skutečná výměra vyšší, než je výměra zapsaná. Tento rozdíl je dle stěžovatele způsoben digitalizací katastrální mapy, a jde tedy o chybu vzniklou zřejmým omylem ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně (dále jen "katastrální inspektorát") ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. ZKI BR-O-169/930/2014 bylo odvolání zamítnuto. Citované rozhodnutí katastrálního inspektorátu napadl stěžovatel žalobou, o níž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 62 A 70/2015-89 tak, že rozhodnutí katastrálního inspektorátu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu napadl katastrální inspektorát kasační stížností, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2017 č. j. 2 As 317/2016-39 vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v posuzovaném řízení nejde o chybu vzniklou zřejmým omylem ve smyslu §36 odst. 1 katastrálního zákona, a dále konstatoval, že i kdyby bylo možné věrohodně prokázat, že hranice katastrálního operátu byla zakreslena nesprávně, není vzhledem ke spornosti předmětné hranice v kompetenci katastrálního úřadu opravu chyby provést. Poté, co se krajský soud věcí opětovně zabýval, rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 A 70/2015-120, ve kterém převzal právní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 2 As 317/2016-39, a žalobu proti katastrálnímu inspektorátu zamítl. Dále také uvedl, že vzhledem k závěru Nejvyššího správního soudu, že v posuzované věci nemohou správní orgány o průběhu hranice pozemků stěžovatele rozhodnout, není důvodná námitka týkající se neúčasti vlastníků dotčených pozemků při místním šetření během obnovy katastrálního operátu v letech 1975 až 1979. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta.
3. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatuje, že stěžovatel svou kasační stížností bez bližšího odůvodnění brojí proti závaznému názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozsudku č. j. 2 As 317/2016-39, že v posuzovaném řízení nejde o chybu vzniklou zřejmým omylem ve smyslu §36 odst. 1 katastrálního zákona, a dále poukazuje na vady podkladů evidence katastru nemovitostí, přestože Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku prohlásil, že i kdyby bylo možné věrohodně prokázat, že hranice katastrálního operátu byla zakreslena nesprávně, není vzhledem ke spornosti předmětné hranice v kompetenci katastrálního úřadu opravu chyby provést. Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel svou kasační stížností brojí proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, aniž by uvedl, v čem se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto měl za nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje časové souvislosti změn parcel od roku 1975 a předkládá svou argumentaci o tom, že nesprávným postupem katastrálního úřadu došlo ke zřejmé chybě, v jejímž důsledku je po provedení digitalizace celková výměra jeho pozemků v katastru nemovitostí o 286 m2 menší než ve skutečnosti. Stěžovatel je také přesvědčen, že katastrální úřad provedl změnu bez jakéhokoliv relevantního právního podkladu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
7. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jakým způsobem zasáhl do jeho práv svým postupem Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí přitom napadá, když obsahem ústavní stížnosti je pouze nesouhlas s postupem správních orgánů ve věci. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
9. V posuzované věci byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., který stanoví, že Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost pro nepřípustnost, pokud tato kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku, je vázán nejen krajský soud, ale s ohledem na ochranu legitimního očekávání a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí také sám Nejvyšší správní soud v řízení o opakované kasační stížnosti. Přípustnost opětovné kasační stížnosti je tak omezena pouze na důvody, které Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku závazně neposoudil a otázkou, kterou Nejvyšší správní soud naopak již závazně posoudil, se lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
10. Ústavní soud se již otázkou výkladu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval, a dospěl k závěru, že institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížností vylučuje, aby Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti v téže věci sám revidoval svůj původní závazný právní názor. Nelze proto dovozovat porušení práva na soudní ochranu, pokud Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost stěžovatele, jejíž argumentace směřovala proti závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným v téže věci v jeho předchozím rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1386/13 ze dne 27. 6. 2013). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519) Ústavní soud výslovně uvedl, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. prima facie žádné rysy protiústavnosti nevykazuje.
11. V napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tedy nelze spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v mezích §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé usnesení řádně odůvodnil a opřel o konstantní judikaturu. Z hlediska ústavní kontroly tedy nelze Nejvyššímu správnímu soudu jeho postup vytknout.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Prosti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu