ECLI:CZ:US:2018:3.US.634.18.1
sp. zn. III. ÚS 634/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, zastoupeného JUDr. Alešem Popelkou, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 20 Cdo 5339/2017-146, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ARGEMON INVEST s.r.o., sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 20. 7. 2016 č. j. 5 Exe 886/2011-90 Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") zastavil exekuci nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 4. 8. 2011 č. j. 5Exe 886/2011-12 (výrok I.); uložil stěžovateli nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Homolovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 968 Kč (výrok III.). Okresní soud rozhodl o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "e. ř."), podle něhož bude exekuce zastavena, jestliže její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Okresní soud konstatoval, že exekuce trvá od července 2011, tj. déle jak pět let, a v tomto období měl exekutor dostatek času pro zjištění majetku povinného. Soud prvého stupně připomněl, že i pro exekuční řízení platí čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, týkající se práva na projednání věci bez průtahu, v přiměřené lhůtě, aby ani oprávněný ani povinný nebyli nepřiměřeně dlouhou dobu ponecháváni ve stavu nejistoty. Oprávněnému nemůže být garantováno, že jeho pohledávka bude vymožena, je-li povinný nemajetný a bez příjmu. Proto se okresní soud rozhodl neposkytovat soudnímu exekutorovi další časový prostor k provedení doplňujícího šetření za účelem zjištění majetku stěžovatele. O náhradě nákladů exekuce rozhodoval okresní soud podle §87 odst. 2 a 3 e. ř., a odkázal přitom na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3171/09 ze dne 6. 10. 2011 (N 175/63 SbNU 45), podle nichž v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi závislá na posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Rozhodujícím kritériem je tedy skutečná existence zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného, nikoli nutnost zajistit soudnímu exekutorovi odměnu za jeho činnost. Okresní soud uzavřel, že v dané věci nelze zavinění na zastavení exekuce přičítat oprávněnému, neboť důvodem k zastavení jsou okolnosti na straně stěžovatele (nedostatečný majetek). Proto povinnost nahradit náklady exekučního řízení stíhá stěžovatele, a to jak ve vztahu k oprávněnému, tak i k pověřenému soudnímu exekutorovi.
3. K odvolání stěžovatele proti výrokům II. a III. usnesení okresního soudu o zastavení exekuce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu v napadených výrocích o nákladech exekuce potvrdil. Krajský soud vyšel z obsahu exekučního spisu, z něhož vyplývá, že ke dni 2. 8. 2011, tj. před nařízením předmětné exekuce, byly na majetek stěžovatele nařízeny tři exekuce, resp. výkon rozhodnutí. Z takového výpisu vylustrovaných exekučních věcí vedených exekučním soudem není dle krajského soudu možné uzavřít, že by vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce, ačkoliv jí byly k dispozici poznatky, z nichž se dalo předvídat, že exekuce z důvodu nemajetnosti stěžovatele bude muset být zastavena. Centrální evidence exekucí v této době ještě neexistovala. Krajský soud si dále z veřejně přístupných údajů insolvenčního rejstříku ověřil, že proti stěžovateli nebylo nikdy v minulosti vedeno insolvenční řízení. Za této situace krajský soud neshledal procesní zavinění vedlejší účastnice na zastavení exekuce podle §89 věty první e. ř., a vycházel z §87 odst. 3 e. ř., podle něhož náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. V této souvislosti krajský soud odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127). Obdobně podle §271 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 e. ř. je v dané věci namístě uložit stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici její náklady řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem usnesení odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj názor, že náklady exekuce, které mu byly uloženy usnesením okresního soudu a krajského soudu nahradit vedlejší účastnici, nelze podřadit pod pojem "rozhodnutí o peněžitém plnění", neboť zde není zcela zřetelná vazba na peněžité plnění. I kdyby tomu tak bylo, upozorňuje stěžovatel na výjimky stanovené v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., zejména na výjimky týkající se spotřebitelských smluv a pracovněprávních vztahů. Stěžovatel je přesvědčen, že exekuční řízení je založeno na nároku odvozeném ze smlouvy o přepravě, ve kterém stěžovatel vystupoval v roli spotřebitele, a v roli podnikatele vystupoval dopravní podnik, který svoji pohledávku později postoupil vedlejší účastnici. Stěžovatel se tedy domnívá, že v tomto případě je namístě posuzovat daný vztah jako vztah ze spotřebitelské smlouvy. Stěžovatel má proto za to, že postupem Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí navíc náležitě neodůvodnil, došlo k zásahu do jeho základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
9. Namítal-li stěžovatel, že náklady řízení nepředstavují peněžité plnění podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., či že jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, je naopak nutno konstatovat, že za výrok o peněžitém plnění se považuje i výrok o nákladech řízení, to platí i pro spory ze spotřebitelských smluv či pracovněprávních vztahů, nákladové výroky v těchto sporech tento výlukový charakter nemají, stejně jako jiná procesní rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je tak zcela v souladu se zákonem.
10. Ke shora uvedenému Ústavní soud dodává, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, jde o částku bagatelní. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tak tomu nebylo v posuzované věci, kdy soudy ústavně souladným způsobem rozhodly ohledně nákladů exekučního řízení, své závěry přesvědčivě odůvodnily, a to i odkazem na judikaturu Ústavního soudu, z níž ve svém rozhodování vycházely.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu