ECLI:CZ:US:2018:3.US.710.17.1
sp. zn. III. ÚS 710/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, sídlem Husitská 344/63, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. prosince 2016 sp. zn. 6 To 88/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve stěžovatelově trestní věci, projednávané před Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 1 T 65/2000, bylo usnesením ze dne 2. 6. 2005 č. j. 1 T 65/2000-4990 rozhodnuto tak, že trestní stíhání stěžovatele se zastavuje. Na základě stížnosti státního zástupce zrušil krajský soud uvedené usnesení v části označující důvod zastavení trestního stíhání a nově dne 14. 7. 2005 znovu rozhodl tak, že trestní stíhání se zastavuje, "neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést je zcela bez významu vedle trestu, který ho podle očekávání postihne".
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 24. 6. 2016 stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Shledal přitom, že stížnost byla podána opožděně. Svůj závěr odůvodnil tak, že předmětné usnesení krajského soudu bylo doručeno obhájci stěžovatele dne 19. 7. 2005, kterým také v souladu s §137 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), počala běžet třídenní lhůta pro podání stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Vrchní soud dle stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená základní práva tím, že nesplnil svoji povinnost interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu tak, aby tato jeho práva byla chráněna. Stěžovatel tak v důsledku chybného postupu soudů nemohl podat proti původnímu usnesení stížnost, ani se nemohl vyjádřit ke stížnosti státního zástupce. Tím vrchní soud svévolně vykročil z mezí daných mu ústavním pořádkem.
5. Dle stěžovatele musí být dle §137 odst. 4 trestního řádu opis usnesení o opravném prostředku doručen přímo osobě, jíž se týká, bez ohledu na to, zda má obhájce. Dále stěžovatel popírá, že by podpisy na dodejkách byly jeho (listiny neobdržel). Každopádně však ze spisu vyplývá, že stěžovatel nebyl seznámen s návrhem státního zástupce. O něm soud rozhodoval v neveřejném zasedání, jehož se nemohl účastnit ani jeho obhájce. Tím byla dle stěžovatele dotčena samotná podstata jeho ústavních procesních práv. Zásilka navíc nebyla doručována v souladu s trestním řádem. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V dané věci jde toliko o výklad podústavního práva, konkrétně ustanovení trestního řádu o doručování opisů vydaných usnesení. Tato oblast je však zásadně doménou obecných soudů, do jejichž činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze tehdy, pokud soudy svým postupem porušují základní práva a svobody dotčených osob, anebo je jejich výklad projevem svévole, neodpovídající řádnému výkladu právních předpisů. K takové situaci však v dané věci nedošlo. Výklad vrchního soudu, znamenající fakticky vztah speciality dvou ustanovení §137 trestního řádu, a to odstavce 2 k odstavci 4, je dle Ústavního soudu ústavně akceptovatelný, stejně jako samotný závěr o opožděnosti stížnosti, kterou stěžovatel následně podal. Tím, že měl stěžovatel obhájce, jemuž byly předmětné listiny zasílány, byla jeho ústavní procesní práva chráněna v dostatečné míře, aby mu tím byl zajištěn spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu. Výklad vrchního soudu proto obstojí.
9. Nad rámec uvedeného je však třeba zdůraznit ryze formální povahu požadavku ochrany práv stěžovatele. Ani ve stížnosti vrchnímu soudu, ani v ústavní stížnosti neuvádí žádnou skutečnost, z níž by bylo možné dovodit existenci jakéhokoliv zásahu v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. Ústavní soud zdůrazňuje potřebu zvažovat skutečnou povahu konkrétního naříkaného postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou plní, takže ne každé pochybení kupř. orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva by mohlo být samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
10. V posuzované věci bylo prvním rozhodnutím krajského soudu trestní stíhání stěžovatele zastaveno, takže to nelze považovat za zhoršující zásah do stěžovatelova právního postavení. Následující rozhodnutí upřesnilo první rozhodnutí v tom, že výslovně uvádí důvod, proč k zastavení trestního stíhání stěžovatele došlo. Napadání takovýchto rozhodnutí po více než deseti letech, a to s toliko formálními námitkami, nepovažuje Ústavní soud za důvod, pro který by bylo možno ve věci zasáhnout z hlediska porušení ústavních kautel trestního řízení. Ústavněprávní rozměr v materiálním smyslu se stěžovateli prokázat nepodařilo, s ohledem na účinky, které tento meritorní způsob vyřízení věci pro stěžovatele a skutek mu kladený za vinu měl.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu