ECLI:CZ:US:2018:3.US.710.18.1
sp. zn. III. ÚS 710/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem, Dukelská 456/13, Jeseník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. ledna 2018 č. j. 68 To 404/2017-758 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 5. prosince 2017 č. j. 1 T 43/2009-693, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Jeseníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestním řízení, které je proti němu vedeno, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 9. 2017 č. j. 1 T 43/2009-493, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2017 č. j. 68 To 338/2017-521.
3. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. Zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, o tom, že se nepřijímá nabídka písemného slibu stěžovatele a že se nenahrazuje vazba dohledem probačního úředníka.
4. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v probíhajícím trestním řízení bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, neboť nebyly naplněny zákonné důvody pro jeho vzetí do vazby, resp. jeho ponechání ve vazbě. Stěžovatel je přesvědčen, že vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu pominul, resp. že ani nikdy nebyl naplněn, neboť se odstěhoval do Velké Británie, kde byl oficiálně přihlášen od 1. 4. 2011 na konkrétní adrese. Na této adrese byl také v roce 2017 zatčen a eskortován do České republiky. Stěžovatel zaslal k prokázání svých tvrzení prostřednictvím svého obhájce soudům řadu listinných důkazů (parkovací karta, potvrzení o přezkoušení k získání trvalého pobytu ve Velké Británii, řidičský průkaz apod.), ze kterých je patrné, že se na uvedené adrese zdržuje dlouhodobě. Navržené důkazy však podle tvrzení stěžovatele nebyly soudy provedeny ani nijak hodnoceny.
6. Stěžovatel poukazuje na laxnost soudu prvního stupně v případě zjišťování místa jeho pobytu, když tento soud vedl stíhání proti stěžovateli jako proti uprchlému, přestože místo pobytu stěžovatele bylo známo a bylo v rámci mezinárodní justiční spolupráce bez problémů dohledatelné. Neschopnost soudů dohledat občana s řádně přihlášeným místem pobytu, který se na uvedeném místě zdržuje nepřetržitě 7 let, podle stěžovatele nelze přikládat k jeho tíži, naopak jde o vadu na straně soudů. V uvedeném postupu soudů stěžovatel spatřuje také porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy podle jeho názoru hledaly důvody pro jeho ponechání ve vazbě, namísto toho, aby objektivně zjišťovaly, zda jsou skutečně dány důvody vazby a zda nepostačuje jiný institut zajištění jeho osoby při současném naplnění účelu trestního řízení.
7. Další námitky stěžovatele se týkají podcenění jeho zdravotního stavu, resp. nedostatečné lékařské péče, která je mu ve Vazební věznici Ostrava poskytována ve srovnání s péčí, která by mu mohla být poskytnuta na svobodě. Stěžovatel podle svého tvrzení trpí degenerativní poruchou páteře (osteochondróza) a vlivem akutně zhoršujícího se zdravotního stavu měl v době před svým zatčením ve Velké Británii podstoupit operační zákrok. Několik dní před tímto plánovaným zákrokem byl však na základě evropského zatýkacího rozkazu zatčen a převezen do Vazební věznice Praha - Ruzyně, kde byl podroben důkladné zdravotní prohlídce a ošetřujícím lékařem mu bylo doporučeno podstoupit lékařský zákrok (ten samý druh zákroku, ke kterému se připravoval ve Velké Británii). Po převezení do Vazební věznice Ostrava byl opět prohlédnut ošetřujícím lékařem, který však názor svých kolegů nesdílel, konstatoval, že zdravotní stav stěžovatele je ustálený a operační zákrok není nutný. Mimo uvedeného lékařského závěru stěžovatel brojí proti tomu, že mu byly odebrány léky tlumící bolest, a to na základě jeho iniciativy, neboť prohlásil, že vlivem opiátů, které proti bolesti užívá, není schopen plnohodnotné účasti u hlavního líčení. Bez těchto léků však stěžovatel podstupuje nesnesitelná muka, a to jak tělesná, tak duševní. Stěžovatel je proto toho názoru, že pobytem ve vazbě jsou zásadním způsobem omezovány jeho možnosti na vyhledání kvalitní odborné lékařské pomoci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nezbytné odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) či sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) a další].
12. Jestliže stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyl naplněn důvod tzv. útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, neboť se již sedm let vyskytuje na trvalé adrese ve Velké Británii, kde má povolen pobyt, pracuje zde a má zde rodinu, Ústavní soud na tomto místě dává za pravdu obecným soudům, neboť je toho názoru, že vzhledem k osobě stěžovatele účelu vazby nelze v současné době dosáhnout jiným opatřením. Jak vyplývá již z napadeného usnesení okresního soudu, stěžovatel je osobou, která má v opisu rejstříku trestů v současné době celkem 13 záznamů o odsouzeních, zejména pro majetkovou trestnou činnost, v minulosti byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel odcestoval do zahraničí, přestože si byl vědom skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní stíhání, s ohledem na charakter stíhaného činu a vlastní předchozí trestní minulost věděl, že mu hrozí uložení výrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z usnesení krajského soudu se dále podává, že v předmětné trestní věci proběhlo od podání obžaloby dne 7. 4. 2009 několik hlavních líčení, ke kterým se stěžovatel nedostavil, přičemž většinou se omlouval pracovní neschopností.
13. Za podstatnou pro závěr o naplnění uvedeného vazebního důvodu považuje Ústavní soud informaci, že "k hlavnímu líčení, jež bylo nařízeno na 14. 7. 2010, se obžalovaný nedostavil, nebylo mu možno doručovat poštu ze strany soudu na známých adresách, kdy obžalovaný byl zcela nekontaktní i na uvedeném telefonním čísle..." (str. 2 napadeného usnesení krajského soudu). Dále z usnesení krajského soudu vyplývá, že po osobě stěžovatele bylo v souvislosti s dalším trestním stíháním pátráno a bylo zjištěno, že se zdržoval na území Rakouska, Španělska a následně Velké Británie. Jako významnou je dále třeba hodnotit skutečnost, že stěžovatel odcestoval do zahraničí, aniž by o tom informoval orgány činné v trestním řízení v České republice, přestože musel vědět, že jim jeho nový pobyt nemůže být znám. Právě z tohoto jednání a přístupu stěžovatele k projednávané trestní věci dovodily obecné soudy jeho úmysl vyhýbat se tomuto trestnímu řízení, jakož i hrozícímu trestu. Závěr obecných soudů o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu tak je plně opodstatněný. Stejně tak není na místě dávat obecným soudům za vinu, že nepátraly intenzivněji, např. formou mezinárodní justiční spolupráce, po pobytu stěžovatele. Obecné soudy totiž vyvinuly veškerou iniciativu, kterou je možno po nich žádat, když právě v důsledku této jejich iniciativy se podařilo prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu pobyt stěžovatele nakonec vypátrat a deportovat ho do České republiky. Argumentaci stěžovatele o trvalosti a bezproblémové zjistitelnosti jeho pobytu ve Velké Británii Ústavní soud hodnotí jako irelevantní.
14. Obecné soudy, zejména krajský soud, dále ve svých usneseních patřičně zdůvodnily, proč nebyla akceptována nabídka písemného slibu stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu ani jiná opatření, která by mohla vazbu nahrazovat, a to právě s ohledem na osobu stěžovatele a jeho dosavadní, výše popsané jednání. Nabízená opatření se logicky soudům jevila jako nedostatečná záruka toho, že by se stěžovatel opět tomuto trestnímu řízení nevyhýbal a neuprchl mimo území České republiky.
15. Námitkou stěžovatele týkající se jeho zdravotního stavu a nedostatečnosti lékařské péče, která je mu ve Vazební věznici Ostrava poskytována, se podle názoru Ústavního soudu obecné soudy rovněž dostatečně vypořádaly. Již okresní soud této otázce věnoval dostatečnou pozornost, když byli přibráni znalci z oboru neurologie a psychiatrie, a rovněž byly vyžadovány lékařské zprávy ohledně aktuálního zdravotního stavu stěžovatele. Krajský soud v napadeném usnesení upozornil, že z lékařských zpráv, které jsou obsaženy ve spisovém materiálu, mimo jiné vyplývá, že klinický stav stěžovatele je aktuálně stabilizován, všechna jeho onemocnění jsou léčitelná, a to i v podmínkách vazebního stíhání. Stěžovateli je zabezpečena dostatečná odborná zdravotní péče, případné operační řešení je pak možno zajistit v rámci hospitalizace ve vězeňské nemocnici Praha - Pankrác, případně lze operační výkon provést za střežení v mimovězeňském zdravotnickém zařízení. Ani tato námitka, navíc ve spojení s dosavadním, výše popsaným jednáním stěžovatele, nezakládá podle Ústavního soudu důvod pro propuštění stěžovatele z vazby.
16. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou vystavěna na racionálních a řádně odůvodněných závěrech. Obecné soudy se v odůvodnění těchto rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele. Napadená rozhodnutí ani s nimi související postup obecných soudů nevykazují ústavněprávní deficit, který by mohl být důvodem pro kasační zásah.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu