ECLI:CZ:US:2018:3.US.717.18.1
sp. zn. III. ÚS 717/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Miroslavem Svatoněm, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 93, Lipník nad Bečvou, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 23. září 2016 č. j. 14 T 343/2015-1733, rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. května 2017 č. j. 5 To 521/2016-1849 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 7 Tdo 1526/2017-88 za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů z důvodu, že jimi dle jeho názoru byla poškozena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a dle §214 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyřiceti osmi měsíců, a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 400 000 Kč, která byla zajištěna při domovní prohlídce v místě bydliště stěžovatele.
4. K odvolání stěžovatele, státního zástupce v jeho neprospěch a poškozeného Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem zrušil ve vztahu ke stěžovateli výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 400 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ jeho nevykonání v délce jednoho roku.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením odmítl.
6. Trestná činnost, jež byla stěžovateli kladena za vinu, spočívala, zjednodušeně řečeno, v tom, že tento měl v přesně nezjištěné době od října do konce roku 2013 zakoupit od své spoluobviněné celkem 94 kusů teologických knih v celkové hodnotě 1 873 700 Kč za částku 160 000 Kč, a tyto si zčásti ponechat, zčásti je prodat dalším osobám, ačkoliv byl srozuměn s tím, že tyto knihy byly spoluobviněnou odcizeny z Římskokatolické farnosti Křtiny a u některých z těchto knih měl odstranit vyškrabáním vlastnické poznámky, signatury a inventarizační čísla s cílem zastřít zjištění jejich původu (dále jen "předmětný skutek").
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel vytýká obecným soudům 1) extrémní nesoulad zjištění skutkového stavu s provedenými důkazy; 2) opomenuté důkazy; a 3) porušení presumpce neviny nerespektováním zásady in dubio pro reo. Podstatu stěžovatelovy argumentace lze rozvinout následovně:
8. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že v jeho trestní věci nalézací soud postupoval protiústavně, neboť dospěl ke skutkovému stavu, ačkoliv jsou mezi ním a mezi provedeným dokazování extrémní rozpory, což nenapravily ani soud odvolací či Nejvyšší soud. Tyto rozpory stěžovatel dále podrobně rozvíjí, zejména tvrdí, že nebylo vedeno řádné dokazování ohledně skutečnosti, že měl vyškrabávat z knih údaje umožňující identifikaci majitele a že toto zjištění se zakládá toliko na nepřímých důkazech, které postrádají přesvědčivou logickou souslednost. Spoluobviněná nikdy přímo neuvedla, že by stěžovatel měl údaje z knih vyškrabávat, e-mailová komunikace pouze zachycovala stav knih před jejich zobchodováním, přičemž nebylo prokázáno, zda u knih byly tyto údaje odstraněny již před předáním, a vyškrabání údajů z knih nevyžaduje žádnou zvláštní odbornou znalost. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3622/10, z něhož dovozuje, že nebyl usvědčen na základě logicky propojeného řetězce nepřímých důkazů. Existuje přitom vícero možných skutkových variant, jak mohly být údaje z některých knih vyškrabány.
9. Stěžovatel dále v rámci této námitky polemizuje se závěry obecných soudů ohledně čtyř knih, o nichž od počátku tvrdí, že byly jeho vlastnictvím již před předmětným skutkem a že se dané trestní věci nijak netýkají. Tuto polemiku podporuje dalšími tvrzeními, z nichž má vyplývat závěr o její pravdivosti.
10. Ad 2) stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu na opakovaný výslech svědka B. a výslech svědků B. a K. s tím, že jeho vina již byla prokázána. Stěžovatel toto považuje jednak za "možnou známku jisté předpojatosti soudu ve vztahu k jeho vině", jednak tím byl zkrácen na své možnosti prokázat odlišnou skutkovou verzi, neboť tito svědkové by mohli ohledně jedné z knih prokázat, že ji u stěžovatele viděli již v době, než se měl udát předmětný skutek, svědek B. by pak mohl potvrdit, že stěžovatel nemohl vědět, že knihy jsou kradené. Stěžovatel se na podporu tohoto svého argumentu dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/01.
11. Stěžovatel dále uvedl, že se odvolací soud vůbec nezabýval odborným vyjádřením soudních znalců Mgr. Glonka a Mgr. Krušinského, pro což nebyl zákonný důvod. Tito měli zejména prokázat, že inkriminované čtyři knihy nemají žádnou spojitost s knihovnou Římskokatolické farnosti Křtiny. Není podle něj pravdou, že by uvedení soudní znalci nedisponovali ve věci potřebnou odborností, rovněž odvolací soud nijak neosvětlil, pro jaký vztah k jeho osobě je považoval za podjaté. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že by osoba, která v řízení vypovídala jako svědek, nemohla následně ve stejném řízení k odborné otázce zpracovat odborné vyjádření. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 51/96 a sp. zn. III. ÚS 402/05, podle nichž je dle jeho názoru v jeho věci založena protiústavnost postupu odvolacího soudu.
12. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že ačkoliv v řízení byla provedena řada důkazů svědčících pro závěr o tom, že nejednal úmyslně, obecné soudy tyto zcela upozadily a s jeho obhajobou se nevypořádaly vůbec či jen formálně. Stěžovatel tuto svou námitku rozvíjí zejména v relaci k hodnocení výpovědí spoluobviněné, která jej dle obecných soudů usvědčila. Vyzdvihuje skutečnost, že spoluobviněná nejprve vůbec neuváděla, že by jej informovala o původu knih, naopak že konstantně již od fáze prověřování uváděla, že se styděla za to, že mu lhala. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dále zabývá velmi akribickým rozborem obsahu usvědčující výpovědi spoluobviněné v kontextu s dalšími skutečnostmi.
13. Závěr o jeho vině je rovněž zpochybněn tím, že některé knihy zapůjčil zámku Plumlov, což potvrdil i jeho kastelán. Stěžovatel pochybuje o tom, že by takto učinil člověk, který knihy koupil s vědomím, že jsou kradené.
14. Byť tak stěžovatel uznává, že na základě výpovědi spoluobviněné by mohl být usvědčen, byla-li by posuzována izolovaně, v kontextu všech jeho námitek však bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo.
15. Stěžovatel na závěr své ústavní stížnosti připomněl některé obecné závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k jím vzneseným námitkám, jichž se zřejmě stěžovatel dovolává ve svůj prospěch.
V. Posouzení Ústavním soudem
16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že tyto nejsou způsobilé ani potenciálně porušit některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Námitky stěžovatele směřují převážně do procesu dokazování, jenž se zásadně nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Tento proces je v souladu s vnitřní dělbou moci soudní svěřen především obecným soudům. Ctí-li při něm zásadu volného hodnocení důkazů, nelze dovodit protiústavnost tohoto jejich postupu či odrazu, jenž tento nalézá v rozhodnutích o vině a trestu, jen proto, že by jiný subjekt při rekonstrukci tohoto postupu mohl dospět i k jinému závěru. Tím méně může vadu protiústavnosti založit pouhá skutečnost, že stěžovatel či stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí.
19. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
20. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
21. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
22. Byť stěžovatel výslovně v ústavní stížnosti označuje své námitky tak, aby pod výše uvedené výjimky spadaly, Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a jejích dalších příloh dospěl k závěru, že obsahově jim neodpovídají. Údajné rozpory, které stěžovatel obšírně v ústavní stížnosti rozepsal, nelze kvalifikovat jako extrémní. Odůvodnění neprovedení důkazů, které stěžovatel navrhoval v řízení o odvolání, přesvědčilo Ústavní soud, že tyto důkazy byly nadbytečné a že odborné vyjádření osob, které v řízení vystupovaly jako svědci a které měly ke stěžovateli vztah, nebylo možno použít jako důkaz. Rovněž odůvodnění, proč obecné soudy uvěřily výpovědi spoluobviněné a proč neuvěřily verzi stěžovatele, v testu ústavní konformity obstálo.
23. Jednotlivé námitky detailněji Ústavní soud vypořádává následovně:
24. K námitce 1) Ústavní soud odkazuje na východiska své judikatury obsažená výše sub 19. až 21. Ústavní soud shrnuje, že nalézací soud opřel svá skutková zjištění zejména o výpověď spoluobviněné, která s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala a vypovídala spontánně i o skutečnostech ve svůj neprospěch a která stěžovatele jednoznačně usvědčovala (srov. s. 41 až 42 a s. 54 až 56 rozsudku nalézacího soudu), dále z listinných důkazů, podle nichž v obrazové příloze e-mailu, který spoluobviněná zaslala stěžovateli, byly v knihách údaje indikující vlastnictví třetí osoby obsaženy a v době zajištění knih při domovní prohlídce u stěžovatele již byly vyškrabány (srov. s. 52 rozsudku nalézacího soudu) a rovněž o samotnou výpověď stěžovatele, který, byť sám sebe označil jako sběratele starých tisků (s. 42 rozsudku nalézacího soudu) kupoval knihy za zlomek jejich hodnoty a v množství, které u něj muselo vyvolávat pochybnosti o tom, že by je skutečně spoluobviněná mohla mít všechny z legálního zdroje (s. 54 rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud konkluduje, že pokud na základě těchto úvah nalézací soud bez důvodných pochybností uvěřil skutkové verzi tak, jak byla popsána ve skutkové větě jeho rozsudku, nelze v tom spatřovat žádný extrémní rozpor s provedeným dokazováním, byť by si bylo možno představit i skutkové verze jiné.
25. Stěžovatel přitom svou argumentaci zaměřuje jenom na některé z desítek knih, u nichž se snažil prokázat, že nepatřily do fondu Římskokatolické farnosti Křtiny, ale že je legálně nabyl jinak, z čehož se snaží dovodit, že nebyl smířen ani s tím, že všechny ostatní desítky knih byly kradené. Taková dedukce je však logicky chybná, naopak by stačilo, aby stěžovateli bylo prokázáno, že věděl, že byť i jen některé knihy, které kupoval od spoluobviněné, byly kradené, aby to u něj vyvolalo smíření s tím, že kradený může být i zbytek z nich, pochází-li z jednoho zdroje, neučinil-li by žádná zvláštní opatření ke zjištění jejich skutečného původu (zejména např. kontaktováním poškozeného s dotazem, zda knihy, které mu byly nabízeny, nepatří do vlastnictví poškozeného).
26. Jestliže obecné soudy dovodily, že stěžovatel o původu kradených knih věděl, opírajíce se o důkaz e-mailové přílohy vyobrazující některé knihy s údaji indikujícími vlastnictví třetích osob, které byly následně odstraněny, a stěžovatel přesto tvrdil, že o skutečném původu knih nevěděl, nelze z hlediska ústavněprávního shledat žádnou vadu v tom, že pak neuvěřily ani jeho obhajobě, že to nebyl on, kdo tyto údaje odstranil. Obhajoba stěžovatele totiž tvořila jeden celek, tedy pokud stěžovatel tvrdil, že byl přesvědčen o vlastnictví spoluobviněné ke knihám, a tuto část obecné soudy ústavně konformním způsobem považovaly za vyvrácenou, nelze za pochybení na jejich straně považovat to, že neuvěřily ani zbytku jeho obhajoby.
27. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní intenzity ani ohledně závěrů obecných soudů týkajících se oněch čtyř knih, jejichž vlastnictví se stěžovatel pokoušel prokázat. Odůvodnění nalézacího soudu, že knihy identifikovala sama spoluobviněná jako ty, které z fary odcizila, včetně vysvětlení, že jednu z nich si pamatovat nutně nemusela vzhledem k jejich celkovému množství (s. 56nn rozsudku nalézacího soudu), jakož zejména i odůvodnění soudu odvolacího, že v antikvariátu, o němž uvedl, že v něm tyto knihy zakoupil, k těmto nebyly žádné doklady v účetní evidenci, a že změna výpovědi provozovatele tohoto antikvariátu ohledně jedné z knih byla krajně nevěrohodná (s. 15 až 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu), nevybočuje z mezí ústavní konformity, a Ústavní soud proti němu proto nemůže zasáhnout.
28. Pro námitku 2) platí identická východiska o možnosti Ústavního soudu zasahovat do volného hodnocení důkazů obecnými soudy, jako pro námitku 1). Jestliže odvolací soud nevyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování opakováním výslechu jednoho svědka a výslechem dalších dvou svědků proto, že nemohly na závěru o vině stěžovatele ničeho změnit, přičemž tento závěr byl důkazně dostatečně podložen, nevybočil tím z mezí diskrece, kterou obecným soudům Ústavní soud z hlediska volby důkazních prostředků, resp. konkrétních důkazů ke konkrétním skutkovým zjištěním přiznává (viz výše sub 19.).
29. Nepřesvědčivá je i námitka stěžovatele týkající se nepodjatosti osob, které předložily v jeho trestní věci odborné vyjádření, ačkoliv v ní byly předtím vyslechnuty jako svědci. Dle §105 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, zváží při vyžadování odborného vyjádření orgán činný v trestním řízení, zda osoba, od níž odborné vyjádření vyžaduje, s ohledem na svůj poměr k obviněnému, jiným osobám zúčastněným na trestním řízení nebo poměr k věci, není podjatá. Pokud taková osoba podjatá je a odborné vyjádření již bylo vypracováno, příslušný orgán činný v trestním řízení k němu nepřihlédne [srov. FENYK, Jaroslav. In: FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, citováno dle: ASPI (právní informační systém), k §105, bod 24.].
30. Z judikatury obecných soudů pak vyplývá, že k podjatosti zpracovatele odborného vyjádření je třeba principiálně přistupovat stejně jako k podjatosti znalce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, bod 52. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na serveru https://nsoud.cz) a bod 55. ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, uveřejněným pod č. 41/1993 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek]. Funkce svědka a znalce je přitom neslučitelná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 4 Tz 98/76, publikované pod č. 11/1977 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud postupoval přesně v souladu s těmito judikaturními východisky a Ústavní soud nemá, čeho by mu vytkl. Odmítnutím provést důkaz odborným vyjádřením, které vyhotovily osoby, jež orgány činné v trestním řízení považovaly za podjaté, neboť ve stejné trestní věci vystupovaly jako svědci, je postupem správným, zákonným a ústavně konformním. Nemůže jím tedy být porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. Namítl-li stěžovatel, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přesně neuvedl, jaký vztah (zda pozitivní či negativní) k oběma zpracovatelům odborného vyjádření měl mít, pak Ústavní soud sice konstatuje, že odůvodnění závěru o existenci vztahu mezi osobami vyhotovivšími odborné vyjádření a stěžovatelem měl a mohl odvolací soud věnovat větší pozornost, z odůvodnění jeho rozsudku i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu však jednoznačně tento vztah vyplývá. Stěžovatel sám při svém výslechu uvedl, že s těmito osobami konzultoval v průběhu předmětného skutku některé knihy, které od spoluobviněné koupil (s. 42 rozsudku nalézacího soudu), tedy je zcela nepochybné, že tyto osoby byly součástí skutkového děje a mimo jiné odkazem na konzultace s nimi se stěžovatel pokoušel prokázat svoji nevinu. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud konstatovat, že by bližším nerozvedením odůvodnění závěru odvolacího soudu o vztahu mezi těmito osobami a stěžovatelem porušil nějaké stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu.
32. To současně vyvrací i stěžovatelovu tezi o nepodjatosti osob, které vypracovaly odborné vyjádření, proto, že toto odborné vyjádření se týkalo jiných otázek, než o kterých podávaly svědectví. V zásadě k založení podjatosti postačuje již prostá skutečnost, že určitá osoba ve věci vypovídá jako svědek, byť by se vyjadřovala k jiné okolnosti, než která by se měla následně stát předmětem jejího znaleckého posudku či odborného vyjádření. V nynějším případě se však navíc odborné vyjádření týkalo stejné oblasti, o níž svědci podávali svědectví, tj. knih, které stěžovatel koupil od spoluobviněné. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se svědectví a odborné vyjádření nepřekrývaly úplně, neboť k závěru o podjatosti postačuje už jen skutečnost, že se týkaly skutkových otázek stejných pouze typově.
33. Ani námitce 3) nemohl Ústavní soud přisvědčit. Presumpce neviny vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení byly povinny dokazovat obviněnému vinu, nikoliv naopak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259) či nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73], a aby závěr o vině určité osoby konkrétním trestným činem byl založen na praktické jistotě soudu, že se tak skutečně stalo. Přetrvávají-li o tom důvodné pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137), nález sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], přičemž k závěru o vině nepostačuje pouhý vysoký stupeň podezření [nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)]. Respekt k zásadě presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby se soudy s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nález sp. zn. IV. ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 62/2 SbNU 179)]. Ani samo doznání obviněného k vyvrácení presumpce neviny nestačí [nález sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695)]. Presumpce neviny si rovněž žádá, aby i v řízení o obnově řízení, tedy již poté, co byla presumpce neviny konkrétního obviněného ústavně konformním způsobem vyvrácena, dokázaly obecné soudy hodnotit návrh na obnovu řízení nepředpojatě [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
34. Dílčí drobné nesrovnalosti či nejasnosti však nutně zásadu in dubio pro reo nevyvolávají. Spočívají-li tyto nesrovnalosti v rozdílných výpovědích, musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z nich, a nikoliv té druhé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539), usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Případná menší typová společenská škodlivost činu na těchto požadavcích ničeho nemění [nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)]. Prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného vyvstanou důvodné pochybnosti, např. v důsledku přesvědčivého zpochybnění klíčového důkazu, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Z této povinnosti není vyňat ani soud v řízení o odvolání [nález sp. zn. I. ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295)]. Aplikace zásady in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].
35. Ústavní soud shrnuje tyto své dřívější judikaturní závěry tak, že aplikace zásady in dubio pro reo, která vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, přichází v úvahu teprve tehdy, kdy po kompletně provedeném dokazování, jehož doplnění již není reálně v silách orgánů činných v trestním řízení, přetrvávají důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Zásada in dubio pro reo se tak neuplatní při hodnocení jen jednotlivého důkazu, ale až na závěr celého provedeného dokazování v situaci, kdy již není reálně možné jeho doplněním pochybnosti soudu o vině či nevině obžalovaného rozptýlit. V nyní posuzované věci však obecné soudy žádné takové důvodné pochybnosti po provedeném dokazování neměly.
36. Pokud tedy obecné soudy neměly po provedeném dokazování pochybnosti o vině stěžovatele ani o tom, že tento závěr žádný další důkaz není s to zvrátit, stěžovatelovu presumpci neviny ani z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo tím porušit nemohly. Stěžovatel brojí zejména proti tomu, že za stěžejní usvědčující důkaz obecné soudy považovaly výpověď spoluobviněné a porušení řečené zásady spatřuje především v tom, že její výpověď upřednostnily proti té jeho, respektive proti jím uplatňované skutkové verzi, o níž měl za to, že zakládá důvodnou pochybnost o jeho vině. Nalézací soud však vylíčil zcela srozumitelně a přesvědčivě, proč spoluobviněné uvěřil a stěžovateli nikoli (s. 55 až 57 rozsudku nalézacího soudu), obdobně učinil odvolací soud (s. 15 a 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
37. Vyšly-li tak obecné soudy zejména z toho, že spoluobviněná spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení spontánně, přestože byla do značné míry stěžovatelem manipulována, a to nejen při předmětném skutku, ale že ji naváděl i k odstraňování stop, že její výpověď z hlediska odcizených knih koresponduje se seznamem předloženým poškozeným a že poskytla zcela detailní popis stěžovatelova jednání, z nějž vyplývalo, že věděl, že knihy, které od ní kupuje, jsou kradené, a dokonce i odkud pochází, tedy kdo je jejich vlastníkem, a pokud nebyla zjištěna žádná motivace, pro kterou by měla spoluobviněná lhát v neprospěch stěžovatele, když svou vinu plně doznala, Ústavní soud obě tato odůvodnění v jejich souhrnu považuje za slučitelná s požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v situaci, kdy se soud přiklání k jedné ze vzájemně konfliktních výpovědí.
38. Pokud za těchto okolností stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby přehodnocoval výpověď spoluobviněné v kontextu všech jeho ostatních námitek, žádá po něm, aby zasáhl do procesu volného hodnocení důkazů obecnými soudy, což Ústavní soud učinit nemůže.
39. Co se týče námitky stěžovatele, že by knihy nebyl zapůjčoval zámku Plumlov, kdyby si myslel, že jsou kradené, Ústavní soud poznamenává, že z obsahu listin, které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, nevyplývá, že by tuto námitku uplatnil již v opravných prostředcích proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Přitom se stěžovatel ani nedovolává výslovně toho, že by se touto námitkou obecné soudy nezabývaly. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažoval za nutné, aby sám motu proprio zjišťoval, zda skutečně tuto námitku stěžovatel již v řízení před obecnými soudy přednesl. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti se jí tak nemohl zabývat.
40. Jen jako obiter dictum tak Ústavní soud poznamenává, že byl-li stěžovatel uznán vinným nejen ze spáchání trestného činu podílnictví, ale rovněž i legalizace výnosů z trestné činnosti, není ani neobvyklé, ani nepochopitelné, že by nakládal s kradenými předměty jakožto s legálními, neboť přesně toto má umožňovat jednání, jež zakazuje právě trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti.
VI. Závěr
41. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tato směřovala toliko proti procesu dokazování vedeného před obecnými soudy, který se zásadně nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Byť všechny tři stěžovatelem vznesené okruhy námitek formálně lze podřadit pod některé z výjimek, v nichž Ústavní soud proces dokazování a jeho výsledky přezkoumat může, obsah těchto námitek vylučuje, aby jimi k porušení některého z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatele mohlo dojít. Proces dokazování žádný ústavně právní deficit nevykazoval a rovněž zásada presumpce neviny stěžovatele byla dodržena. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné si ve věci obstarávat další podklady, neboť bylo zřejmé, že ústavní stížnost není obsahově způsobilá k meritornímu přezkumu.
42. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu