ECLI:CZ:US:2018:3.US.745.18.1
sp. zn. III. ÚS 745/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Faltejska, zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, sídlem nám. J. M. Marků 92, Lanškroun, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 23 Co 399/2017-306, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Ivana Meliše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") po stěžovateli domáhal zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z ceny díla, které pro stěžovatele provedl. Následným podáním změnil svoji žalobu tak, že žádal rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z dlužné částky od 18. 11. 2009 do 19. 2. 2010 v kapitalizované výši 21 150 Kč a od 20. 2. 2010 do 22. 8. 2014 v kapitalizované výši 370 125 Kč. Podáním ze dne 19. 4. 2017 vzal vedlejší účastník žalobu v části domáhající se povinnosti zaplatit smluvní pokutu zpět.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 114 C 28/2012-281 bylo řízení o žalobě vedlejšího účastníka na zaplacení smluvní pokuty zastaveno a výrokem II. byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. tak, že znaleckému ústavu se přiznává znalečné ve výši 4 631 Kč, výrokem IV. tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 259 138 Kč, a výrokem V. tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí částku 39 668 Kč.
4. Proti výroku IV. podal vedlejší účastník odvolání. V něm vyjádřil nesouhlas s tím, že stěžovateli byla přiznána náhrada za čtyři úkony právní služby, konkrétně porady s klientem ve dnech 14. 3. 2012, 1. 8. 2013, 17. 3. 2014 a 8. 6. 2017. Podle vedlejšího účastníka nebylo prokázáno, že by porady trváním přesáhly jednu hodinu, resp. že byly vůbec uskutečněny. Dále se dovolával aplikace §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu nepřiměřené tvrdosti rozhodnutí, podílu obou stran na vzniku sporu a nízkého příjmu. Stěžovatel s argumentací vedlejšího účastníka nesouhlasil. Uvedl, že konzultace s advokátem byly nutné a vždy přesáhly jednu hodinu. Rovněž nesouhlasil s případnou aplikací §150 o. s. ř.
5. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 11. 2017 č. j. 23 Co 399/2017-306 byl rozsudek okresního soudu ve výroku IV. změněn tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 217 368,80 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění k předmětným čtyřem úkonům právní služby uvedl, že promítnou-li se účel a výsledky porady advokáta s klientem v následném úkonu advokáta vůči soudu, je namístě přiznat účastníkovi odměnu pouze za následný úkon právní služby s tím, že porada s klientem je přípravou pro učinění takového úkonu. Proto stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za uvedené čtyři úkony právní služby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup krajského soudu, který mu odmítl přiznat náhradu nákladů za čtyři nesporně provedené porady s klientem přesahující jednu hodinu, nebyl řádně zdůvodněn, resp. že bez jakéhokoliv důkazního řízení dospěl k závěru, že odměna za tyto úkony je již zahrnuta v úkonech jiných. Tyto závěry jsou podle stěžovatele v rozporu s právní úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, která porady s klientem přesahující jednu hodinu považuje za samostatně honorované úkony a nelimituje je žádnou časovou souvislostí s jinými úkony. Krajský soud se podle stěžovatele rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 669/13 (N 204/71 SbNU 409). Stěžovatel rovněž dodal, že bez uvedených porad by nebylo možné provést po nich následující úkony, jako účast na jednání, sepis odvolání, vyjádření žalovaného nebo návrh na doplnění dokazování.
7. Postupu krajského soudu stěžovatel dále vytýká i změnu délky pariční lhůty ze tří dnů na tři měsíce. Podle stěžovatele tato změna neměla v provedeném řízení žádnou oporu.
8. Druhá část ústavní stížnosti je zaměřena na podle stěžovatele nesprávný závěr krajského soudu o úspěchu účastníků v odvolacím řízení. Stěžovatel tvrdí, že měl v odvolacím řízení zřetelně větší úspěch než vedlejší účastník, konkrétně ze čtyř pětin, a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle §142 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a usnesením krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Uvedené platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, které představuje integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Náhrada nákladů sporného řízení je obecně upravena v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které účastníkovi v souvislosti s vedením řízení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení opakovaně uvádí, že jestliže je účastník ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení, což však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne mechanicky. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomu Ústavní soud dodal, že za účelně vynaložené náklady lze podle §142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, mohou se však vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12).
13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud při posuzování účelnosti nákladů vynaložených stěžovatelem postupoval v duchu uvedených závěrů. Dospěl-li k závěru, že čtyři úkony právní služby spočívající v poradě advokáta se stěžovatelem nelze zohlednit při určení výše náhrady, neboť jejich účel a výsledky se promítnou v následném úkonu, např. účasti na jednání, soupisu vyjádření, podání odvolání nebo návrhu na doplnění dokazování, nelze takovému závěru nic vytknout. Lze akceptovat názor stěžovatele, že žádný úkon nelze provést bez náležité přípravy, nicméně tuto přípravu je třeba vázat bezprostředně k hlavnímu úkonu, za nějž se advokátovi přiznává odměna. Opačný přístup by bez dalšího znamenal povinnost poskytovat advokátovi odměnu nikoliv pouze za úkon, nýbrž i za jeho přípravu, příp. možnost přiznání náhrady nákladů za úkony spočívající v poradě s klienty bez ohledu na jejich efektivní potřebu. Z toho vyplývá, že při výkladu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu z pohledu případného přiznání náhrady nákladů je třeba vždy mít na paměti, že v pokročilém stadiu soudního řízení již není třeba se opakovaně radit o předmětu právní pomoci.
14. Krajskému soudu rovněž nelze vytknout, že při změně výroku o nákladech řízení rovněž podstatně prodloužil pariční lhůtu k dobrovolnému splnění povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení. Závěr je zdůvodněn nízkými příjmy vedlejšího účastníka, pro nějž povinnost nahradit náklady v uvedené výši jistě bude znamenat významnou výdajovou položku. Z §160 odst. 1 o. s. ř. pak v žádném případě nevyplývá povinnost soudu určit pariční lhůtu vždy v délce tří dnů. Naopak je oprávněn určit lhůtu delší, avšak za dodržení povinnosti zdůvodnění takového postupu. Je proto třeba konstatovat, že ani z tohoto pohledu krajský soud v ničem nepochybil.
15. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že úspěch účastníků v odvolacím řízení nebyl shodný. Je třeba poukázat na skutečnost, že vedlejší účastník nenavrhoval zrušení nákladového výroku v celém rozsahu, nýbrž žádal snížení stěžovateli přiznané náhrady. Jde-li o jeho tvrzení o neúčelnosti nákladů za čtyři úkony právní služby spočívající v poradě advokáta s vedlejším účastníkem, bylo mu vyhověno. Naopak krajský soud nesouhlasil s použitím moderačního práva podle §150 o. s. ř. Nelze proto zohlednit pouze konečnou výši přiznané náhrady nákladů za řízení v prvním stupni, jak činí stěžovatel.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu