ECLI:CZ:US:2018:3.US.753.17.1
sp. zn. III. ÚS 753/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016 sp. zn. 8 To 122/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2016 č. j. 47 T 12/2008-845, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4, 90, 95 a 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem městského soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 47 T 12/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 8 To 27/2013, přičemž stěžovatel byl uvedenými rozsudky uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost k vrchnímu soudu, který ji napadeným usnesením s odkazem na §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že městský soud nevyhodnotil jako stěžejní důkaz dopis A. B., jehož svědecká výpověď měla být v původním řízení jediným usvědčujícím důkazem, přičemž v tomto dopise jmenovaný tvrdil, že nikdy v dané trestní věci nebyl vyslechnut. Stěžovatel namítá, že v situaci, kdy městský soud neměl jistotu, že tento dopis opravdu psal A. B., bylo povinností soudu tuto nejistotu zhojit výslechem tohoto svědka, k čemuž však městský soud navzdory návrhu obhajoby nepřikročil.
5. Další pochybení stěžovatel spatřuje ve způsobu, jakým byla vyřízena jeho stížnost proti napadenému usnesení městského soudu. Stěžovatel podle svého tvrzení prokazatelně doručil soudu již 12. 12. 2016 odůvodnění své stížnosti, avšak vrchní soud je při svém rozhodování nezohlednil, přestože neveřejné zasedání o stížnosti proběhlo až o tři dny později, tj. 15. 12. 2016.
6. Stěžovatel dále poukazuje na záznam z veřejného zasedání konaného u městského soudu, na němž je zaznamenána i část porady senátu. Z něj podle stěžovatele vyplývá, že si byl soud identitou pisatele výše uvedeného dopisu jistý, což je v přímém rozporu s argumentací soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Záznam z porady senátu podle stěžovatele svědčí o odmítání relevantních důkazů městským soudem.
7. Stěžovatel konečně namítá, že obecné soudy nevyhověly ani dalším jeho návrhům na doplnění dokazování, a to návrhu na výslech jeho manželky a sestry a na provedení odborného vyjádření. Nesouhlasí s důvodem, který k tomuto odmítnutí městský soud vedl, spočívajícím v tom, že státní zástupce neměl možnost se s navrhovanými důkazy seznámit. Danou situaci mohl městský soud podle stěžovatele řešit odročením jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Jelikož uvedený princip platí v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. Také v řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 254/12, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
12. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) nebo I. ÚS 3022/11].
13. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
14. Z napadeného usnesení městského soudu je patrné, proč tento soud nepovažoval stěžovatelem předložený dopis A. B. ze dne 10. 12. 2014 za důkaz, který by byl způsobilý vést k povolení obnovy řízení. V tomto dopisu totiž pisatel uváděl, že v původním trestním řízení nikdy nebyl vyslýchán a nepodal žádné svědectví. Městský soud na str. 4 až 5 napadeného usnesení přesvědčivě vysvětlil, že svědek A. B. byl v původním řízení dne 24. 1. 2008 vyslechnut jako přímý svědek předmětných událostí, což potvrdil jak vrchní soud jako soud odvolací, tak i Nejvyšší soud a Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 760/14). Z tohoto usnesení městského soudu dále vyplývá, že o identitě uvedeného svědka nevznikly žádné pochybnosti.
15. Na základě těchto skutečností městský soud uvedený dopis vyhodnotil tak, že sám o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve není způsobilý jakkoli přivodit změnu původního rozhodnutí. Ústavní soud považuje tento závěr za opodstatněný a řádně odůvodněný, takže předvolávání pisatele dopisu ke svědecké výpovědi se jeví jako nadbytečné.
16. Na výše uvedeném nic nemění ani přepis části záznamu z porady senátu městského soudu po veřejném zasedání konaném o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, který stěžovatel k ústavní stížnosti doložil. Jestliže v průběhu porady dva ze členů senátu diskutovali o potenciální věrohodnosti případného výslechu pisatele zmíněného dopisu, lze to považovat za spekulace jdoucí nad rámec provedeného dokazování, jež však nijak nezpochybňují výše popsaný způsob hodnocení tohoto dopisu. Z hlediska posouzení úvah soudu souvisejících s hodnocením důkazů pochopitelně nemůže mít rozhodující význam část konverzace v průběhu porady senátu, navíc vytržená z kontextu, ale výhradně obsah rozhodnutí soudu, jež je výsledkem této porady.
17. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil ani v postupu obecných soudů při vyřizování stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud o této stížnosti rozhodl tři dny poté, co doručil soudu doplněné odůvodnění této stížnosti. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu je patrné, že tento soud ke dni svého rozhodnutí neobdržel odůvodnění stížnosti.
18. Stěžovatel však již přehlíží významnou skutečnost, na kterou v odůvodnění svého usnesení vrchní soud rovněž poukázal, totiž že jeho obhájce neodůvodnil stížnost proti usnesení městského soudu ve lhůtě, kterou sám avizoval při samotném podání této stížnosti, a to navzdory tomu, že tato lhůta stanovená obhájcem byla (z hlediska potřeby odůvodnění stížnosti) velmi dlouhá, neboť činila 30 dnů od doručení písemného vyhotovení usnesení. Jestliže usnesení městského soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 4. 11. 2016 (jak vyplývá z napadeného usnesení vrchního soudu) a obhájce doručil soudu (podle tvrzení obsaženého v ústavní stížnosti) odůvodnění stížnosti dne 12. 12. 2016, je zřejmé, že obhájce skutečně o více než týden překročil třicetidenní lhůtu, kterou soudu avizoval pro účely doplnění odůvodnění stížnosti.
19. Ústavní soud podotýká, že z povahy institutu stížnosti vymezeného v trestním řádu vyplývá, že o stížnosti (pro jejíž podání je zákonem stanovena lhůta tří dnů) rozhodující soud nemá povinnost vyčkávat na její odůvodnění delší čas, než jaký lze považovat při bezodkladném a bedlivém hájení svých práv za přiměřený. Přitom je třeba vycházet zejména ze zákonné lhůty, přičemž nedostatek přiměřené pečlivosti při uplatňování vlastních práv stěžovatele (do něhož se včítá i postup jeho obhájce) ze své podstaty není hoden jakékoliv právní ochrany (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07 a III. ÚS 1248/15). V nyní posuzované věci Ústavní soud dobu osmi týdnů mezi podáním blanketní stížnosti dne 17. 10. 2016 a jejím odůvodněním obhájcem stěžovatele až dne 12. 12. 2016 nepovažuje Ústavní soud za přiměřenou. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že ve své judikatuře dlouhodobě poukazuje na zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. I trestní řízení vyžaduje od každé strany pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel byl zastoupen advokátem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 972/17).
20. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že důvod pro odmítnutí důkazních návrhů nemůže spočívat v samotné skutečnosti, že tyto návrhy nebyly zahrnuty již v návrhu na obnovu řízení, ale že byly učiněny až v průběhu veřejného zasedání před městským soudem. V trestním řízení se totiž v žádném směru neuplatňuje zásada koncentrace řízení, a není proto vyloučeno překládat důkazní návrhy i v průběhu jednání soudu, ať již jde o hlavní líčení či o veřejné zasedání. Jestliže měl městský soud v rámci uplatnění zásady kontradiktornosti v úmyslu dát státnímu zástupci možnost se s důkazními návrhy seznámit, měl především zjistit jeho stanovisko k těmto návrhům (z napadeného usnesení městského soudu nevyplývá, že tak soud učinil) a popř. měl využít možnosti veřejné zasedání odročit.
21. Lze proto považovat za vadu napadeného usnesení městského soudu, že neuvádí žádný další důvod, kvůli kterému tento soud odmítl provést důkazy navržené stěžovatelem, konkrétně výslech jeho sestry a manželky a přečtení odborného vyjádření. Nicméně Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11 či IV. ÚS 2095/11). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační nález Ústavního soudu. Ústavní soud totiž zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jim příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)].
22. V dané souvislosti považuje Ústavní soud za podstatné, že městský soud v napadeném usnesení podrobně odůvodnil význam a věrohodnost svědecké výpovědi A. B. provedené v původním řízení. Městský soud vysvětlil, že neexistují žádné pochybnosti o tom, že vyslýchaná osoba byla zcela jistě přítomna předmětnému skutku, bezprostředně jej vnímala svými smysly a vypověděla o něm jen s velmi malým časovým odstupem, a to podrobně, srozumitelně a souvisle. Přehlédnout dále nelze skutečnost, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel nevysvětluje, jak by mohl výslech jeho sestry a manželky, resp. přečtení odborného vyjádření doc. PhDr. Emila Aslana "Specifika rodinného modelu v severozápadní oblasti Arménie s důrazem na mocenské uspořádání rodinných vztahů, a to zejména v souvislosti s ochranou rodiny a rodinné cti" oslabit věrohodnost a význam zmíněné usvědčující svědecké výpovědi A. B. či jiným způsobem přivodit změnu původního rozhodnutí.
23. Ústavní soud proto konstatuje, že byť se městský soud výslovně nevypořádal s relevancí uvedených důkazních návrhů stěžovatele, důvody pro jejich odmítnutí nepřímo vyplývají z dalších částí odůvodnění napadeného usnesení. Vady v přístupu městského soudu k důkazům navrženým v průběhu veřejného zasedání se tedy nepromítly zásadním způsobem do kvality napadeného usnesení tohoto soudu, a Ústavní soud má za to, že nemohou být relevantním důvodem pro jeho kasační zásah.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu