ECLI:CZ:US:2018:3.US.772.17.1
sp. zn. III. ÚS 772/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Směřičkové, zastoupené Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem, sídlem Krkoškova 728/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2016 č. j. 32 Cdo 1231/2016-123 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2015 č. j. 21 Co 221/2015-86, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Provident Financial s. r. o., sídlem Olbrachtova 9/2006, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny, namítá také porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky došlo rovněž k porušení čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") vydal rozsudek dne 10. 11. 2014 č. j. 411 C 1/2014-52, jímž zamítl žalobu vedlejší účastnice proti stěžovatelce (jako žalované) o zaplacení částky 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 17. 12. 2013 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalovaná finanční částka představovala smluvní pokutu vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, a sice za porušení konkurenční doložky této smlouvy. Okresní soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka je (jako synallagmatický závazek) neplatná pro rozpor s podmínkami stanovenými v ustanovení §672a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), a to jednak z důvodu, že sjednanému omezení stěžovatelky v jejím právu podnikat neodpovídá žádné ujednání o finanční kompenzaci tohoto omezení, a jednak s ohledem na nevyváženost konkurenční doložky v neprospěch stěžovatelky, spočívající v tom, že stěžovatelka vykonávala pro vedlejší účastnici činnost obchodní zástupkyně po dobu dvou a půl roku a omezená ve své činnosti měla být po dobu dvou let.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2014 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 600 Kč (výrok II). Podle krajského soudu není konkurenční doložka sjednaná v obchodní smlouvě uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti synallagmatickým závazkem, při porovnání doby výkonu činnosti stěžovatelky pro vedlejší účastnici řízení jako obchodní zástupkyně (2,5 roku) s dobou omezení podle konkurenční doložky (2 roky) neshledal nevyváženost ve prospěch stěžovatelky, a neshledal rozpor konkurenční doložky s podmínkami stanovenými v §672a odst. 1 obchodního zákoníku. Krajský soud mj. poukázal na to, že smlouva o obchodním zastoupení byla uzavřena na dobu neurčitou, a ukončena byla dohodou, a že se stěžovatelka konkurenčního jednání dopustila ještě před ukončením smlouvy o obchodním zastoupení. Krajský soud neshledal ani jiné důvody, pro které by mělo být posuzované ujednání o konkurenční doložce neplatné.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením v části směřující do měnícího výroku krajského soudu odmítl jako nepřípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v části směřující do potvrzujícího výroku a nákladového výroku odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje napadený rozsudek krajského soudu za překvapivý, neboť měl posoudit věc diametrálně jinak, aniž by o tom stěžovatelku poučil a umožnil jí uplatnit řádnou procesní obranu; tím porušil princip rovnosti zbraní a omezil její právo na účinný řádný opravný prostředek. Stěžovatelka neměla možnost vyjádřit se ke změně právního náhledu, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Stejně tak se neměl vypořádat s jejím návrhem na moderaci nepřiměřené smluvní pokuty a s tím souvisejícími návrhy na doložení její finanční situace. Vzhledem k tomu, že okresní soud s ohledem na přijaté právní závěry nepřistoupil ke zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty ani ke zkoumání majetkových poměrů stěžovatelky, bylo povinností krajského soudu jako soudu odvolacího umožnit stěžovatelce procesní obranu; ta by spočívala v návrhu na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty.
6. Krajský soud převzal skutkový stav tak, jak byl zjištěn před okresním soudem, avšak tvrzení krajského soudu, že k porušení konkurenční doložky mělo dojít ještě za doby trvání smluvního vztahu, nevyplývá z dokazování provedeného před okresním soudem. Postup krajského soudu je tedy zásahem do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, podle něhož jí konkurenční doložka nebránila ve svobodném podnikání, když jí pouze zakazovala vyvíjet činnost směřující k uzavírání jednoho typu smlouvy v územním obvodu jediného kraje České republiky. Z provedeného dokazování ale podle stěžovatelky bylo patrné, že konkurenční doložka se nevztahuje na uzavírání pouze jednoho typu smluv, ale je rozšířena na veškeré činnosti, které by mohly mít soutěžní povahu.
7. Námitkou absence odůvodnění ve vztahu k navrhované moderaci smluvní pokuty se pak nezabýval ani Nejvyšší soud s odůvodněním, že dovolání není přípustné v otázce, kterou se soud nezabýval (tj. za použití argumentace "v kruhu"). Tím byla stěžovatelka zkrácena na svém přístupu k soudní ochraně. K odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který uvedl, že "odvolací soud důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty neshledal, když zkoumal podmínky platnosti konkurenční doložky", stěžovatelka podotýká, že nelze zaměňovat zkoumání přiměřenosti konkurenční doložky a přiměřenosti smluvní pokuty (zde se hodnotí i kritérium majetkové přiměřenosti sankce). Stěžovatelka má za to, že doplnil-li Nejvyšší soud touto úvahou absentující úvahu krajského soudu, konal protiústavně.
8. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí až po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne, kdy mu byla věc předložena. Tím bylo zasaženo do práva stěžovatelky na přiměřenou dobu řízení před Nejvyšším soudem.
9. Krajský soud a Nejvyšší soud při posouzení dané věci nepostupovaly v souladu s ústavními hodnotami a judikaturou Ústavního soudu, když se při hodnocení přiměřenosti konkurenční doložky nezabývaly přiměřeností konkurenčního ujednání z hlediska vzájemného protiplnění stran s přihlédnutím k postavení stěžovatelky jako slabší smluvní strany. Stěžovatelka je invalidní důchodkyně (její roční příjmy se pohybují kolem 100 000 Kč), je svázána s příslušným krajem a smluvní pokuta v uvedené výši má pro ni likvidační povahu. Obecné soudy měly ve svých rozhodnutích individuální charakter tohoto případu náležitě zohlednit.
10. Stěžovatelka má za to, že ani platně sjednaná konkurenční doložka (§672 odst. 2 obchodního zákoníku) nesmí omezit činnost obchodního zástupce po skončení obchodního zastoupení více, než odpovídá pravidlům poctivého obchodního styku, tedy musí být přiměřená a vyvážená pro obě strany a v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny nesmí bránit svobodnému podnikání. Pro případ, že se vyskytnou pochybnosti o její přiměřenosti, je dáno právo soudu konkurenční doložku omezit nebo ji prohlásit za neplatnou (§672a odst. 3 obchodního zákoníku). Posouzení uvedené konkurenční doložky jako platné ve vázaném podnikatelském vztahu účastnic, a s tím související majetková sankce ve výši 100 000 Kč, je nežádoucím projevem podpory tzv. švarcsystému, který je s ústavním pořádkem neslučitelný, omezuje svobodu podnikání a odpírá ochranu "zaměstnaným" podnikatelům. Podle stěžovatelky by měla být poskytnuta těmto podnikatelům (podnikatel je omezen při výkonu činnosti pouze ve prospěch jedné osoby a splňuje i další znaky závislé činnosti) - vzhledem k tomu, že se zjevně jedná o slabší stranu smluvního vztahu - stejná ochrana proti konkurenčním doložkám jako zaměstnancům.
11. Napadenými rozhodnutími bylo proto dle stěžovatelky porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku porušení výše uvedené zásady došlo v daném případě i k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Nejenže byla stěžovatelka bez adekvátního protiplnění připravena o možnost podnikat v oboru, který je jí blízký a ve kterém se pohybuje, ale smluvní pokuta, zajišťující konkurenční doložku, měla nulovou kompenzaci za omezení jejího práva podnikat. Tyto skutečnosti jsou tedy dle ní v hrubém nepoměru. Nejvyšší soud se při zkoumání přiměřenosti toliko omezil pouze na zhodnocení platnosti konkurenční doložky, aniž by zohlednil to, že se krajský soud nezabýval návrhy stěžovatelky k posouzení skutečností, odůvodňujících, že uvedená sankce je nepřiměřená a může být pro stěžovatelku likvidační.
III.
Vyjádření účastníků řízení
12. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na závěru, jímž odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelky, když ani v ústavní stížnosti uplatněnými argumenty nebyla jeho správnost důvodně zpochybněna. Má-li se vyjádřit k tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud dovolání odmítl po roce a půl od podání návrhu, uvádí, že toto tvrzení zjevně neodpovídá skutečnosti. Dovolání stěžovatelky je datováno dne 19. 10. 2015, věc byla Nejvyššímu soudu předložena dne 16. 3. 2016 a o dovolání bylo rozhodnuto usnesením ze dne 6. 12. 2016. Nejvyšší soud je toho názoru, že rozhodnutím o odmítnutí dovolání neporušil ústavní práva stěžovatelky.
14. Krajský soud ani vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužily.
15. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal soudce zpravodaj stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
18. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Po přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, avšak v ústavní stížnosti přitom uvádí částečně tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
20. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a se svou ustálenou rozhodovací praxí. Jeho postup byl řádně a zcela přesvědčivě odůvodněn, když z napadeného usnesení je dle Ústavního soudu potřebné zejména zdůraznit, že je nutné od sebe odlišovat konkurenční doložku uzavřenou mezi dvěma podnikateli v obchodním vztahu (jako v nyní posuzovaném případě) od konkurenční doložky uzavřené v pracovněprávním vztahu, kdy je ochrana zaměstnance jako slabší smluvní strany bezpochyby silnější. Proto závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, o neplatnosti konkurenční doložky pro její nevyváženost, nelze na nyní posuzovaný případ aplikovat, jelikož se týkal právě konkurenční doložky sjednané v pracovněprávním vztahu, stejně tak jako nelze ze stejného důvodu použít stěžovatelkou namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 602/2001 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995 sp. zn. II. ÚS 192/95 (N 73/4 SbNU 197). Ani na závěru krajského soudu, který na základě řádně zjištěného skutkového stavu zhodnotil, že konkurenční doložka je platná, neboť neomezuje stěžovatelku více, než kolik vyžadovala potřebná míra ochrany vedlejší účastnice, nespatřuje Ústavní soud extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Obecné soudy se nikterak neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 23 Cdo 3001/2013 a ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 32 Odo 407/2005. Ústavní soud poznamenává, že případ shodné konkurenční doložky totožné vedlejší účastnice již posuzoval a ani ve svém usnesení ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 1988/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
21. Ústavní soud nemůže souhlasit s argumentací stěžovatelky, která uvádí, že se krajský soud nezabýval jejími návrhy k posouzení skutečností, odůvodňujících, že je uvedená sankce nepřiměřená a může být pro stěžovatelku likvidační a že krajský soud dostatečně nezohlednil individuální charakter tohoto případu, což způsobuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces.
22. Ze zásad civilního procesu jednoznačně vyplývá pro účastníky řízení povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a s nimi spjatá břemena tvrzení a břemena důkazní (srov. 120 o. s. ř.). Pakliže účastník nesplní svou povinnost tvrzení, znamená to, že neunesl tzv. břemeno tvrzení a je nucen snášet veškeré nepříznivé následky s tím spojené. Stává se odpovědným za to, že se soud nemusí dozvědět o všech skutečnostech rozhodných pro danou kauzu, přičemž neuvedené skutečnosti se logicky nemohou stát předmětem dokazování, pročež nejsou zahrnuty mezi podklady pro rozhodnutí. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu (srov. č. l. 38-40, 49, 67-69 a 83-84), tak stěžovatelka v řízení před okresním a krajským soudem setrvala toliko na tvrzení, že konkurenční doložka je neplatná, nesplňuje ani obligatorní náležitosti platného právního jednání, a že proto by měla být žaloba vedlejší účastnice zamítnuta. V celém průběhu řízení před okresním a krajským soudem (a to ani na nařízených soudních jednáních) netvrdila (natož neprokazovala) nic o nepřiměřenosti sankce vyplývající z konkurenční doložky, o jejím likvidačním charakteru pro stěžovatelku a dokonce ani nic o statusu stěžovatelky (tedy, že je invalidní důchodkyně s ročními příjmy kolem 100 000 Kč, což poprvé tvrdí - ale opět nikterak neprokazuje - až v podané ústavní stížnosti), a ani výslovně nenavrhla moderaci ve smyslu ustanovení §672a odst. 3 obchodního zákoníku, i když k tomu měla prokazatelně procesní prostor, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu. Za této procesní situace pak samozřejmě nelze klást k tíži krajskému soudu, že se uvedenými aspekty kauzy nezabýval. Za situace, kdy je stěžovatelka od samého počátku sporu zastoupena právním profesionálem, není namístě překonání opakovaně Ústavním soudem zdůrazňované zásady "bdělým náležejí práva" (vigilantibus iura scripta sunt), pročež Ústavní soud neshledal v tomto případě žádného důvodu pro svůj kasační zásah.
23. Ústavní soud po studiu předloženého soudního spisu zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
24. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu