ECLI:CZ:US:2018:3.US.791.17.1
sp. zn. III. ÚS 791/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Borovky, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2017 č. j. 6 To 16/2017-280, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2017 č. j. 6 To 16/2017-280 byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 7. 2016 č. j. 1 T 5/2015-262, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a podle §259 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto, že se věc vrací okresnímu soudu, a podle §262 trestního řádu bylo nařízeno, aby byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem okresního soudu.
3. Trestná činnost, pro kterou byla vůči stěžovateli podána obžaloba, měla, stručně shrnuto, spočívat v tom, že jako uchazeč o rozšíření svého řidičského oprávnění vozidel pro skupinu C, v úmyslu užít v řízení před orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého, předložil před zkouškou z odborné způsobilosti zkušebnímu komisaři prostřednictvím zástupce autoškoly padělek povinného posudku o své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, který byl opatřen nepravým razítkem a podpisem v něm uvedené lékařky, ačkoliv věděl o tom, že posudek o jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel nemohl být vyhotoven a současně opatřen pravým razítkem a podpisem, protože u dané lékařky, jakož ani u žádného jiného lékaře, neabsolvoval povinnou lékařskou prohlídku, na základě které teprve může posuzující lékař vydat příslušný posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, jak je stanoveno vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel; následně po zkušebním komisařem vykázané zkoušce z odborné způsobilosti převzal zpět do vlastních rukou tento posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a společně s dalšími povinnými doklady, které osvědčovaly jeho odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel skupiny C, opět v úmyslu padělaný posudek užít v řízení před orgánem veřejné moci jako pravý, tento posudek předložil na Městském úřadu v Dobříši k vydání příslušného řidičského průkazu, přičemž po předložení uvedených dokladů, tedy včetně padělku lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, mu byl příslušný řidičský průkaz vydán.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel poukazuje na fakt, že k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudci podle §262 trestního řádu by mělo docházet jen výjimečně. Neshledává přitom ve věci žádné závažné důvody, které by k takto výjimečnému postupu mohly vést. Dle stěžovatele krajský soud toliko nesouhlasí s hodnocením důkazů okresním soudem ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele spáchat předmětný přečin dle §350 odst. 1 trestního zákoníku a snaží se prosadit proti soudu prvého stupně své vlastní hodnocení, což samo o sobě ke změně složení rozhodujícího orgánu nemůže postačovat. V opačném případě dochází k porušení práva na zákonného soudce.
5. Kromě toho se stěžovatel cítí poškozen i na svém právu na veřejné projednání věci, když odvolací soud rozhodoval v neveřejném zasedání, ačkoliv tvrdí, že přitom prováděl důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti pravomocným rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Podle judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)] je však za výjimku z tohoto pravidla považován příkaz odvolacího soudu dle §262 věty prvé trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Takovou výjimkou je i obdobný příkaz soudu rozhodujícího o stížnosti podle §149 odst. 5 trestního řádu. I když se totiž takovýmto pokynem řízení nekončí, jde o procesní rozhodnutí, kterým se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost jej napadnout. Takovéto rozhodnutí by mělo být z povahy věci vydáváno pouze výjimečně, a zároveň Ústavní soud bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela nehospodárně. Ústavní soud proto ústavní stížnost shledal přípustnou.
IV.
Vyjádření k věci
8. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Krajský soud toliko sdělil, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Krajské státní zastupitelství v Plzni poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 5/2015. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád pak ve svém §262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Obdobně trestní řád v §149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle §262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Stejné platí pro rozhodování stížnostního soudu podle §149 odst. 5 trestního řádu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 2885/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetu v databázi NALUS na: http://nalus.usoud.cz).
15. Přezkoumatelné odůvodnění aplikace §262 či §149 odst. 5 trestního řádu je nezbytné. Rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně. Z důvodů v něm uvedených musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. Důvody mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení, aniž by provedl nějaké vlastní dokazování v odvolacím řízení, hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [nešlo by dle judikatury o vadu přezkoumávaného rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu - viz rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.], nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby soud nalézací prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Důvodem k odnětí tedy může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1258/16 tak kupříkladu Ústavní soud neměl námitek proti aplikaci §262 trestního řádu za situace, kdy odvolací soud ji odůvodnil tím, že shledal nejasnosti a neúplnosti ve skutkových zjištěních, kdy nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, neuvážil je jednotlivě i v jejich souhrnu a tedy nehodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, když některé posuzoval izolovaně, aniž by je dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a naopak se uchýlil k důkazně nepodloženým spekulacím, které přebíral z obhajoby stěžovatele (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16). O porušení ústavně zaručených práv a svobod odvolacím soudem by naproti tomu mohlo jít v případě absence odůvodnění, eventuálně uvedení důvodů evidentně nepřípadných. To se však v posuzované věci nestalo.
16. Ústavní soud, po seznámení se s obsahem spisu okresního soudu, zejména s rozhodnutími soudů prvého a druhého stupně a protokolů o hlavním líčení, konstatuje, že okresní soud ve svých rozhodnutích dospěl k závěru o nutnosti zprostit stěžovatele obžaloby pro absenci naplnění subjektivní stránky trestného činu. Byť totiž shledal takový skutkový stav, že stěžovatel si opatřil pokoutným způsobem zfalšovaný posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorového vozidla, vystavený jménem lékařky, se kterou nikdy nebyl v jakémkoliv kontaktu, a tento posléze užil při získávání řidičského průkazu, neměl zároveň za prokázané, že stěžovatel věděl, že jím předkládaný posudek o zdravotní způsobilosti je padělkem (stěžovatel se v řízení hájil tak, že posudek si koupil od známého v restauraci protože na chození k lékaři neměl čas, avšak tento známý mu měl slíbit, že na něj pro stěžovatele získá razítko od skutečné lékařky, což stěžovatel považoval pro jeho pravost za dostatečné). Okresní soud přitom také upozornil, že z lhostejného vztahu k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze dovodit bez dalšího, byť i nepřímý, úmysl podle §15 odst. 1 trestního zákoníku. Takovéto závěry okresního soudu považoval krajský soud za neudržitelné a Ústavní soud se k jeho hodnocení připojuje. Okresní soud totiž na jedné straně konstatuje určitá skutková zjištění, na straně druhé však následně činí právní závěry, které z těchto skutkových zjištění nelze žádnou logickou úvahou dovodit. Okresní soud zjevně nehodnotil důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nýbrž naopak jeho rozhodnutí při posuzování subjektivní stránky trestného činu mělo charakter libovůle v rozhodování. Následně pak okresní soud, přes opakované zrušení jeho rozhodnutí, namísto aby nelogičnost svých úvah napravil, výtky krajského soudu odmítl jako nepřípustné zasahování do svého rozhodování. Je-li úlohou odvolacího soudu dohlížet nad tím, zda soud prvého stupně hodnotí důkazy řádně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, čemuž okresní soud nedostál a dostát odmítl, nemohl krajský soud postupovat jinak, než rozhodnutí okresního soudu zrušit a rozhodnout i o změně složení senátu dle §262 trestního řádu.
17. K úvahám okresního soudu o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu lze poznamenat, že nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku co do představové složky vyžaduje možnost poruchy nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Pro jeho naplnění v nynější věci tedy není nezbytné, aby stěžovatel věděl, že jím předkládaný posudek o zdravotní způsobilosti je padělkem (jak požaduje okresní soud); postačí, aby věděl, že padělkem být může. Co do složky volní pak eventuální úmysl vyžaduje toliko srozumění, čímž se rozumí, že postačuje pouhé smíření s možným následkem, což obecně zahrnuje i případy tzv. lhostejnosti pachatele k následku jeho činu (viz např. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, str. 287 a násl.). Poukaz okresního soudu na možnou lhostejnost stěžovatele k tomu, zda jím v restauraci zakoupený zdravotní posudek byl padělkem, je tak zcela nepřípadný.
18. V nynější věci soud druhého stupně dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči soudu prvostupňovému, totiž opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s navazujícím rozhodnutím o změně složení senátu dle §262 trestního řádu. V tomto směru poukázal na neudržitelnost jeho závěrů, přičemž okresní soud ve svém v pořadí druhém i třetím zprošťujícím rozsudku odmítl instrukce krajského soudu respektovat. Ke změně ve složení senátu přitom nedošlo snad toliko pro odlišný názor krajského soudu, který by napadal logicky odůvodněné závěry okresního soudu, nýbrž v návaznosti na to, že úvahy okresního soudu ve zprošťujících rozsudcích byly zjevně naprosto nesmyslné a nepřiléhavé.
19. Pokud pak jde o stěžovatelem namítané "provádění dokazování" v neveřejném zasedání, právní úprava formu neveřejného zasedání v případě takovéhoto rozhodování o podaném odvolání připouští [§263 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. V tomto neveřejném zasedání pak umožňuje provádět dokazování čtením protokolů a jiných písemností [§243 odst. 1 písm. b) trestního řádu], což ve věci nynější bude platit tím spíše, že čteny byly pouze listiny dávno založené ve spise, které byly obhajobě bezpochyby známy. Z pohledu ústavních požadavků pak třeba zdůraznit, že rozhodnutí učiněné odvolacím soudem nebylo založeno na žádných zjištěních plynoucích z nějakých nových důkazů provedených v neveřejném zasedání, ale zjevné nesprávnosti úvah soudu prvého stupně, jejichž neudržitelnost je patrná již ze samotných odůvodnění jeho rozhodnutí.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu