ECLI:CZ:US:2018:3.US.80.18.1
sp. zn. III. ÚS 80/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Málka, t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem, sídlem Berounská 107, Lány, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017 sp. zn. 44 To 526/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. října 2017 sp. zn. 43 T 16/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byla podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s §73b odst. 2 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o bezodkladné propuštění z vazby na svobodu s tím, že důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvá. Obvodní soud žádost stěžovatele ze dne 24. 10. 2017 posoudil zejména z pohledu namítaného porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a klíčovou námitku o porušení práva na urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení osobní svobody shledal nedůvodnou.
3. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Městský soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku rozhodnutí obvodního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh trestního řízení od zahájení svého trestního stíhání a vzetí do vazby na základě usnesení obvodního soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 20 Nt 1010/2017 až po podání obžaloby k obvodnímu soudu dne 22. 8. 2017 pro skutky kvalifikované jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje přitom na rozhodnutí, jimiž byl ponechán pro trvající důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu ve vazbě. Uvádí, že je na osobní svobodě omezen již skoro 11 měsíců, přičemž je přesvědčen, že rozhodováním o vazbě (jeho délkou) byl nezákonně omezen na svobodě, neboť nedochází k řádnému a včasnému přezkoumání důvodů vazby. Připomíná, že zákonná úprava a úprava norem o základních lidských právech požadují po orgánech činných v trestním řízení, aby byly vazební věci řešeny urychleně bez zbytečných průtahů, přičemž stěžovateli je upíráno právo na bezodkladný přezkum vazebních důvodů, není dodržen princip zdrženlivosti a subsidiarity a veřejný zájem.
5. Stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, vyjadřující se k nutnosti postupovat při rozhodování o dalším trvání vazby restriktivním způsobem tak, aby každé prodloužení vazby bylo náležitě odůvodněno, namítá, že napadené usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť jeho závěry neodpovídají stavu řízení a nezabývají se stížnostními námitkami. Poukazuje-li městský soud na zjištění, že stěžovatel nebyl před vzetím do vazby dlouhodobě nikde zaměstnán, stěžovatel uvádí, že nemá právní povinnost být někde zaměstnán. Zdůrazňuje přitom, že délka hrozícího trestu nemůže být relevantním faktorem v případě tzv. předstižné vazby. Napadá i závěry městského soudu o nepřijetí institutů nahrazujících vazbu, které označuje za "mlhavé a ničím nepodložené".
6. Stěžovatel především uvádí, že na základě čl. 5 odst. 4 Úmluvy požádal o urychlené rozhodnutí o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a o propuštění na svobodu. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který nepovažuje v případech dvouinstančního rozhodování za urychlenou již lhůtu 30 dní (viz věc Raducu proti Rumunsku, rozsudek, 21. 4. 2009, č. 70087, §79-84), v případech jednoinstančního řízení pak již rozhodnutí ve lhůtě 23 dní (viz věc Rehbock proti Slovinsku, rozsudek, 28. 11. 2000, č. 29462/95, §85-86). Stěžovatel však byl ponechán ve vazbě rozhodnutím ze dne 12. 9. 2017, téhož dne byla podána stížnost a rozhodnutí městského soudu mu bylo doručeno až dne 24. 10. 2017, tj. výrazně po uplynutí lhůty 29 dní. V důsledku toho žádal o bezodkladné propuštění z vazby návrhem ze dne 24. 10. 2017, o němž obvodní soud rozhodl dne 26. 10. 2017, přičemž rozhodnutí o stížnosti stěžovatel obdržel až 30. den, tj. opět po uplynutí lhůty 29 dní. Polemizuje přitom se závěry obvodního soudu o neporušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, k nimž obvodní soud dospěl na základě rozboru příslušné judikatury ESLP.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
10. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
11. Z odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu se podává, že tento soud řešil na základě žádosti stěžovatele o bezodkladné propuštění z vazby v prvé řadě námitku, zda je další držení stěžovatele ve vazbě nezákonné z důvodu porušení časových limitů pro rozhodování o vazbě, které dle názoru stěžovatele vyplývají z rozhodovací praxe ESLP. Přestože žádost stěžovatele neobsahovala již žádné další důvody, pro něž by měl být z vazby propuštěn, obvodní soud se z úřední povinnosti zabýval i tím, zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit propuštění stěžovatele z vazby. Dospěl však k závěru, že od posledního rozhodnutí o vazbě ze dne 13. 10. 2017, kterým městský soud zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 12. 9. 2017 o ponechání stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. c) tr. řádu, o nepřijetí písemného slibu stěžovatele ani záruky jeho rodičů a o nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka, k žádné změně, jde-li o důvodnost trestního stíhání a tzv. předstižné vazby, nedošlo. Byť stěžovatel ani ve stížnosti nebrojil proti odůvodněnosti svého trestního stíhání a důvodům vazby, i městský soud, vědom si rozsahu své přezkumné povinnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu, z podnětu stížnosti přezkoumal výrok usnesení obvodního soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako obvodní soud však dospěl k závěru, že důvod předstižné vazby je stále dán pro obavu, že stěžovatel bude trestnou činnost, pro niž je stíhán a obžalován, opakovat. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti zpochybňuje zjištění, o něž je tato obava opřena, i důkazy, které nasvědčují tomu, že trestnou činnost, pro niž byla podána obžaloba, spáchal, lze však uzavřít, že městský soud řádně posoudil podle zásad trestního řízení a zásad rozhodování o vazbě všechny relevantní okolnosti a vyvodil z nich závěry, které náležitě odůvodnil, včetně jednoznačného závěru o tom, že účelu vazby nelze dosáhnout jinými opatřeními vzhledem k osobě stěžovatele a povaze a závažnosti stíhané věci. Ústavní soud v argumentaci městského soudu a ani ve formě, jakou se s podanou stížností stěžovatele vypořádal, nespatřuje protiústavní exces, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Definitivní posouzení otázky viny či neviny stěžovatele však bude předmětem řízení před soudy, kde se jeho věc na základě podané obžaloby nyní nachází.
12. Hlavní argumentace stěžovatele se soustřeďuje k otázce porušení jeho práva na urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy v řízení o jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu ze dne 12. 9. 2017 č. j. 43 T 16/2017, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě, i v řízení předcházejícím, přičemž s odkazem na judikaturu ESLP namítá, že soudy nerozhodovaly o trvání vazby ve lhůtě do 30 dnů.
13. Uvedenou otázkou se již Ústavní soud zabýval. V usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 896/16 (a obdobně též v usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2798/17 a ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3744/17) konstatoval, že "přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu" (ve vazbě na čl. 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku, 28. 11. 2000, č. 29462/95, §84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (viz rozsudek ESLP ve věci Abdulkhanov proti Rusku, 2. 10. 2012, č. 14743/11, §198), a je ze strany ESLP větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí - za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno ze strany soudu (viz rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku, 26. 6. 2014, č. 41970/11, §65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, viz rozsudky ESLP ve věcech Mooren proti Německu, 9. 7. 2009, č. 11364/03, §106, Kolompar proti Belgii, 24. 9. 1992, č. 11613/85, §42)". Lze shrnout, že judikatura ESLP k čl. 5 odst. 4 Úmluvy neobsahuje jasně definované hranice, ve kterých se délka trvání přezkumu zákonnosti zbavení svobody musí pohybovat, neboť je třeba rozhodovat na základě konkrétních okolností daného případu.
14. Z napadeného usnesení obvodního soudu vyplývá, že soud při přezkoumání žádosti stěžovatele o bezodkladné propuštění z vazby na svobodu uvedená kritéria respektoval. V zásadě sice přisvědčil názoru stěžovatele, že ESLP v některých svých rozhodnutích konstatoval porušení práva na urychlené rozhodnutí podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy již v případech, kdy mezi podáním stížnosti a oznámením rozhodnutí o stížnosti uplynula doba 23, resp. 30 dní, současně však upozornil na jiná jeho rozhodnutí (citovaná v přechozím odstavci), v nichž je zdůrazněna nezbytnost přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Upozornil též na věc Lebedev proti Rusku (rozsudek, 25. 10. 2007, č. 4493/04, §96), v němž je výslovně uvedeno, že požadavek urychlenosti podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je méně přísný v případě, že soud rozhoduje o opravném prostředku proti předchozímu rozhodnutí soudu o prodloužení vazby, což je právě případ stěžovatele. Posoudil-li obvodní soud s ohledem na uvedené skutečnosti délku řízení, v němž bylo podle §72 odst. 3 tr. řádu rozhodováno po podání obžaloby o dalším trvání vazby stěžovatele, a shledal-li, že námitka stěžovatele, o kterou žádost o bezodkladné propuštění z vazby opírá, nezpochybnila ústavní konformitu ani zákonnost předmětného řízení, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru nic vytknout, neboť ten odpovídá východiskům rozhodovací praxe ESLP, přičemž argumenty stěžovatele se opírají o mechanické použití některých vybraných judikátů ESLP bez zohlednění konkrétních okolností případu (především skutečnosti, že stěžovatel podal proti usnesení obvodního soudu dne 12. 9. 2017 blanketní stížnost, kterou odůvodnil až dne 25. 9. 2017) a dále toho, že v předmětném řízení bylo rozhodováno o prodloužení vazby po podání obžaloby, nikoliv o vzetí stěžovatele do vazby.
15. Obdobně lze posoudit i stěžovatelem tvrzené porušení požadavku urychlenosti při rozhodování o jeho žádosti na bezodkladné propuštění z vazby na svobodu nyní napadenými rozhodnutími. Žádal-li stěžovatel o bezodkladné propuštění z vazby návrhem ze dne 24. 10. 2017, o němž obvodní soud rozhodl dne 26. 10. 2017 a městský soud dne 8. 11. 2017, přičemž rozhodnutí městského soudu bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno při hlavním líčení dne 22. 11. 2017, ani v tomto řízení nebyl porušen obecný časový limit pro rozhodování o dalším trvání jeho vazby.
16. Lze uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však nemůže zpochybnit jejich ústavní konformitu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu