ECLI:CZ:US:2018:3.US.809.18.1
sp. zn. III. ÚS 809/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PPL CZ, s. r. o., sídlem K Borovému 99, Jažlovice, zastoupené JUDr. Kateřinou Pojman Lukešovou, advokátkou, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. prosince 2017 č. j. 4 C 89/2017-59, za účasti Okresního soudu Praha-východ, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Tourbus, a. s., sídlem Opuštěná 277/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 4 C 89/2017-59 vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky ve výši 7 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu odpovědnosti za škodu; dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 23 255,30 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídá za škodu spočívající v tom, že v obálce obsahující tržbu z provozovny vedlejší účastnice řízení v Tachově v celkové výši 16 751 Kč, která byla prostřednictvím smluvního partnera stěžovatelky předána řidiči stěžovatelky k přepravě do sídla vedlejší účastnice řízení v Brně, schází právě žalovaná částka, což bylo zjištěno po doručení obálky a při jejím otevření vedlejší účastnicí řízení. Okresní soud posoudil právní jednání mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelkou podle §2472 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jako zasílatelský příkaz. K tomu dále uvedl, že obdobná praxe přeposílání peněžní hotovosti byla mezi oběma účastníky běžná, a rovněž konstatoval, že vedlejší účastnice řízení splnila povinnosti vyplývající z obchodních podmínek stěžovatelky, přičemž sama stěžovatelka obsah zásilky nezpochybňovala, ani nerozporovala její převzetí.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Okresnímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem okolnostem případu a k důkazům předloženým stěžovatelkou, ale naopak vycházel pouze z tvrzení vedlejší účastnice řízení, která nebyla prokázána, pročež je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nesouhlasí s názorem okresního soudu, že by nerozporovala převzetí zásilky či její obsah. Rovněž namítá, že okresní soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu výpovědí svědka, díky němuž by mohla být objasněna otázka stěžovatelčiny pasivní legitimace. Nedostatečně zjištěný skutkový stav tak podle stěžovatelky vedl k nesprávným právním závěrům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná skutečnost, že předmět sporu, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, se považuje za bagatelní (ve věci jde o 7 600 Kč). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovatelce pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a doložila), proč věc vyvolává, a to i přes její bagatelnost, v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadený rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
8. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, ve kterém by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč okresní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry okresního soudu, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Nadto lze v její argumentaci vidět snahu o přehodnocení provedených důkazů, k čemuž ovšem Ústavní soud rovněž není příslušný. Proti závěru okresního soudu o odpovědnosti stěžovatelky za ztrátu části finanční hotovosti jí svěřené do přepravy tak nemá Ústavní soud žádné výhrady.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu