ECLI:CZ:US:2018:3.US.82.18.1
sp. zn. III. ÚS 82/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bělohlávka, DiS., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským ml., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 292/15, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 29 Co 249, 251/2017-116, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace LIQUIDATORS v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") namítaje porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti účastníků řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a k ní připojeného rozsudku městského soudu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost uspokojit z majetkové podstaty dlužníka Jana Výmoly stěžovatelovu pohledávku ve výši 30 000 Kč (jako nemajetkové újmy) s příslušenstvím, jež představuje náhradu nákladů řízení ve výši 16 880 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem městského soudu byla Janu Výmolovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou částku a nahradit mu náklady řízení a poté stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice právo na plnění z majetkové podstaty Jana Výmoly. Vyhovující výrok odůvodnil obvodní soud úvahou, že stěžovatelova pohledávka je pohledávkou postavenou naroveň pohledávkám za podstatou.
3. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, na jehož základě městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky II. a III.). Městský soud se neztotožnil s klasifikací stěžovatelovy pohledávky, zdůraznil, že žalobou na ochranu osobnosti požadoval, mimo jiné, zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč, nejde tedy o pohledávku na náhradu škody způsobené na zdraví, ale jde o běžnou pohledávku, která se v insolvenčním řízení uplatňuje přihláškou; pokud tak stěžovatel neučinil, nemůže se již jejího uspokojení úspěšně domáhat v jiném soudním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel, po obsáhlé citaci napadeného rozsudku, polemizuje s právním názorem městského soudu o povaze jeho pohledávky. Namítá, že právo na zaplacení částky 30 000 Kč mu bylo přiznáno jako náhrada za úraz hlavy, jde tedy o přednostní pohledávku podle §169 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a tvrdí, že městský soud posoudil věc originálním způsobem, bez možnosti opravného prostředku, čímž se zachoval nepředvídatelně a porušil tak jeho právo na soudní ochranu. Upozorňuje na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 (nesprávně označený jako "sp. zn. IV. ÚS 3815/15") o položení prejudiciální otázky v odvolacím řízení, což vyžaduje její prezentaci účastníkům řízení a vytvoření prostoru pro vyjádření a případné návrhy důkazů.
5. Stěžovatel připomíná, že byl po úraze hlavy tři dny v pracovní neschopnosti, který utrpěl jako záchranář zdravotní záchranné služby při výkonu služby. Nárok na náhradu uplatnil podle §11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a dosáhl v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 31 C 76/2013 práva na uspokojení nároku stejné povahy, jako např. bolestné podle §444 občanského zákoníku. Odkazuje na §16 tohoto zákoníku, podle něhož platilo, že za zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat nárok na náhradu škody, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 o možnosti domáhat se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti, v případě, kdy jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech. Namítá, že soudy se s jeho argumentací nevypořádaly, tudíž nerespektování prejudikatury Ústavního soudu zatížilo napadené rozhodnutí prvky libovůle.
6. Dále uvádí, že městský soud stěžovatele neseznámil ani se změnou právního názoru v otázce náhrady nákladů řízení, stěžovatel ani neměl prostor vyjádřit se nejen k moderačnímu právu soudu podle §150 o. s. ř., ani k jiným ustanovením procesního předpisu. Připomíná, že podle §203 odst. 4 věta druhá insolvenčního zákona se náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, hradí z majetkové podstaty. Přiznáním náhrady nákladů vedlejší účastnici porušil městský soud zásadu rovnosti účastníků řízení. Brojí též proti výpočtu výše odměny za jeden úkon právní služby, údajně v rozporu s advokátním tarifem. Přisouzená výše náhrady nákladů dosahuje výše téměř jednoho měsíčního příjmu stěžovatele, ač jde o tzv. bagatelní věc vyloučenou z dovolacího přezkumu, povinnost zaplatit náklady citelně zasáhla do jeho majetkových poměrů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (viz výše) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k jejich porušení napadeným rozsudkem ani postupem městského soudu předcházejícím jeho vydání nedošlo.
10. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala, neboť soudy se jím uplatněným nárokem řádně zabývaly a hodnotily, zda jsou splněny podmínky pro uspokojení stěžovatelovy pohledávky z majetkové podstaty dlužníka Jana Výmoly. Městský soud (na rozdíl od obvodního soudu) provedl jednoznačnou a právně správnou klasifikaci stěžovatelovy pohledávky spočívající v zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a dospěl k logickému závěru, že nejde o pohledávku na náhradu škody způsobené na zdraví (pozn. sám stěžovatel v ústavní stížnosti - část V., druhý odstavec - uvádí, že má proti Janu Výmolovi právo ryze osobnostní povahy na zaplacení 30 000 Kč), tudíž nejde o pohledávku zařaditelnou mezi tzv. privilegované pohledávky podle §169 insolvenčního zákona, tedy podle předpisu patřícího do sféry "podústavního práva". Požaduje-li stěžovatel přezkoumání tohoto závěru Ústavním soudem, staví ho do role, která mu nepřísluší (viz výše). Navíc, klasifikaci stěžovatelovy pohledávky provedenou městským soudem považuje Ústavní soud za ústavně konformní a korespondující notoricky užívanému třídění jednotlivých druhů nároků, ať už podle jejich povahy (typicky majetkové a nemajetkové), či podle právního důvodu jejich vzniku (ex contractu, ex delicto, ex variis causarum figuris) a jiných klasifikačních kritérií. I z dovolávané judikatury Ústavního soudu plyne odlišení nároku na odškodnění újmy na zdraví (podle pravidel o obsahu, rozsahu a způsobu její náhrady) a nároku vzniklého zásahem do osobnostních práv (následku vzniklého v příčinné souvislosti s porušením téže právní povinnosti, která byla i příčinou vzniku újmy na zdraví). Ústavní soud dále dodává, že ve stěžovatelově věci nešlo o prejudiciální otázku, ale o právní posouzení jeho nároku, tudíž závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 nejsou v této věci použitelné.
11. Ústavně právní relevanci nemají ani stěžovatelovy námitky vůči postupu městského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z rozsudku městského soudu nelze vůbec dovodit, že by tento soud uvažoval o eventuálním uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., tudíž nebylo třeba stěžovateli vytvářet procesní prostor k tomu, aby se k aplikaci tohoto ustanovení vyjadřoval. Důvodná není ani jeho námitka brojící proti výroku o náhradě nákladů. Jednak nebyl dán prostor pro aplikaci §203 odst. 4 insolvenčního zákona, protože stěžovatel nemá kvalifikovanou pohledávku podle §203 odst. 1 tohoto zákona. Jednak se městský soud nedopustil žádné matematické chyby, neboť výše odměny advokáta za jeden právní úkon nečiní 2 300 Kč (jak se domnívá stěžovatel), ale podle §7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 2 980 Kč, neboť stěžovatel se domáhal úhrady pohledávky v celkové výši 46 880 Kč (pozn. přisouzené náklady řízení z původního sporu již v tomto sporu netvořily příslušenství pohledávky).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu