ECLI:CZ:US:2018:3.US.825.18.1
sp. zn. III. ÚS 825/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Michaelou Lukášovou Bryneckou, advokátkou sídlem 8. května 25, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež ze dne 13. prosince 2017, č. j. 8 Tdo 1510/2017-34, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. března 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 27. ledna 2017, č. j. 2 Tmo 34/2016-549, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 6. září 2016, č. j. 7 Tm 1/2015 - 493, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě-pobočka v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž že jimi došlo k porušení ústavních předpisů o soudní ochraně práv dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a o vázanosti soudem při rozhodování dle čl. 95 odst. 1 Ústavy, a to konkrétně porušením zásady dvojinstančnosti a porušením zásady in dubio pro reo.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež (dále jen "nalézací soud"), ze dne 3. 11. 2015, č. j. 7 Tm 1/2015-303, zproštěn obžaloby pro níže shrnutý skutek. Následně Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "odvolací soud"), k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Na základě opakovaného hlavního líčení nalézací soud svým v návětí specifikovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným mimo jiné proviněním krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž a za další provinění byl odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v délce trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Současně soud stěžovateli uložil dle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"), výchovnou povinnost spočívající v nahrazení škody podle svých sil ve zkušební době a dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli zaplatit poškozenému škodu ve výši 9 347 Kč, ohledně jejíhož nahrazení se poškozený připojil k trestnímu stíhání. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, nicméně jeho odvolání zamítl odvolací soud svým usnesením ze dne 27. 1. 2017, č. j. 2 Tmo 34/2016-549. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud, soud pro mládež odmítl svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím.
4. Stěžovateli byly kladeny za vinu dva skutky, z nichž jeden stěžovatel nerozporoval a ani v souvislosti s ním nijak nebrojil proti postupu či rozhodnutím obecných soudů ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím proto nebude zabývat. Druhý skutek, s nímž věcně souvisí stěžovatelova argumentace, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že se stěžovatel vypáčením okna vloupal do objektu fitness centra, odkud po vypáčení zásuvky baru a dvou dvířek skříňky odcizil různé výživové produkty, čímž způsobil provozovateli fitness centra škodu na odcizených produktech ve výši 8 497 Kč a škodu poškozením věcí ve výši 850 Kč (dále jen "předmětný skutek").
IV. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vytýká obecným soudům 1) dvojí rozdílné hodnocení stejných důkazů; 2) nesprávné hodnocení provedeného dokazování; a 3) porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení. V podrobnostech lze stěžovatelovu argumentaci přiblížit následovně:
6. Ad 1) stěžovatel vyzdvihuje, že v dostupných důkazech v původním hlavním líčení zakončeném zprošťujícím rozsudkem a v hlavním líčení opakovaném po chronologicky prvním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nebyl žádný rozdíl, přesto na základě jejich opakovaného hodnocení dospěl nalézací soud ke zcela opačnému závěru. Zatímco v původním hlavním líčení s oporou o zásadu in dubio pro reo dovodil, že ve věci nelze bez důvodných pochybností konstatovat vinu stěžovatele, po opakovaném hlavním líčení, ač v něm dokazování nerozšířil o žádné nové důkazy, jeho vinu konstatoval. Dle stěžovatele tak nutně muselo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, neboť pro odlišný skutkový závěr oproti původnímu hlavnímu líčení nebyl dán žádný důvod.
7. Ad 2) stěžovatel rozporuje skutkové závěry, které obecné soudy po zrušení původního zprošťujícího rozsudku ve věci dovodily, a má za to, že v jeho věci na základě provedených důkazů nebylo možno bezpečně zjistit skutkový stav, který by svědčil o jeho vině. Stěžovatel poukazuje na to, že proti němu nesvědčily žádné přímé důkazy a jeho vina byla dovozena zejména ze svědeckých výpovědí, přičemž dle stěžovatele svědci, jejichž výpovědi jej měly usvědčit, měli všichni důvod vypovídat k jeho tíži a v jejich svědeckých výpovědích se nacházely zásadní rozpory. Tyto důvody k výpovědi nepříznivé pro stěžovatele, jakož i jednotlivé rozpory, pak stěžovatel zevrubně ve své ústavní stížnosti konkretizoval.
8. Ad 3) stěžovatel uvádí, že usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, uložil odvolací soud nalézacímu soudu pokyn k přehodnocení dokazování, ke kterému nebyl oprávněn, neboť odvolací soud důkazy přehodnotil toliko na základě znalosti spisu a přesto, že původní skutkové závěry nalézacího soudu byly podrobně a srozumitelně odůvodněny. V důsledku tohoto pokynu tak v zásadě došlo k uznání viny stěžovatele jen na základě nepřípustného přehodnocení dokazování odvolacím soudem, které následně převzal nalézací soud. Dle stěžovatele tak nepřípustným způsobem došlo ke koncentraci procesu hodnocení důkazů u odvolacího soudu. K tomu se stěžovatel dovolával závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne ze dne 1. 4. 2015.
V. Posouzení Ústavním soudem
9. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že tyto nemohou ani potenciálně vést k závěru o porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími. Námitky stěžovatele směřují převážně do procesu dokazování, jenž se zásadně nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a do průběhu řízení o odvolání, v němž k žádné nezákonnosti, natož protiústavnosti, nedošlo. V podrobnostech uvádí ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud toto:
12. Námitkou 1) se stěžovatel snaží přesvědčit Ústavní soud, že nalézací soud na základě identických výsledků dokazování v původním a v opakovaném hlavním líčení dospěl k diametrálně odlišným závěrům o vině stěžovatele. Tato stěžovatelova snaha však nemůže být úspěšná, neboť v opakovaném hlavním líčení před nalézacím soudem nebyla naplněna její základní premisa, tj. že by dokazování přineslo identické výsledky. Nalézací soud dokazování sice nedoplnil, ale zopakoval je a zjistil tak nové skutečnosti. K tomu srov. zejména změny ve výpovědi tehdejší přítelkyně stěžovatele zaznamenané na s. 7-9 napadeného rozsudku nalézacího soudu, v nichž tato svědkyně vypovídala podstatně podrobněji než v původním hlavním líčení a sdělila do té doby neznámé detaily o svých stycích se stěžovatelem v rozhodné době, v níž se měl odehrát i předmětný skutek.
13. Dlužno podotknout, že opakovanému výslechu této svědkyně předcházelo vyloučení přítomnosti matky této svědkyně a dalších osob, které by ji mohly potenciálně ovlivnit, a to k návrhu stěžovatele, neboť podle něj v přítomnosti své matky svědkyně nebyla ochotna vypovídat pravdu. Nalézací soud tak učinil dostupné opatření k tomu, aby při opakování výslechu této klíčové svědkyně byly zjištěny nové skutečnosti, od jejichž sdělení mohla svědkyně být původně odrazena. Pokud za těchto okolností svědkyně opravdu sdělila nové skutečnosti a soud jí uvěřil, nelze toto jeho hodnocení považovat za vybočující z mezí ústavně konformního procesu dokazování.
14. Jelikož na výpovědi této svědkyně záviselo alibi stěžovatele, nemůže Ústavní soud konstatovat, že by výsledky dokazování v původním a v opakovaném hlavním líčení byly identické. Ve skutečnosti, že nalézací soud na základě nově zjištěných informací a jejich souvislosti s dalšími provedenými důkazy dospěl v opakovaném hlavním líčení k odlišnému závěru než v hlavním líčení původním, nelze tak per se spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele.
15. Nalézací soud přitom nezatížil vadou protiústavnosti ani proces dokazování v opakovaném hlavním líčení, jak tvrdil stěžovatel ad 2). Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že proces a výsledky dokazování před obecnými soudy mu zásadně nepřísluší přezkoumávat, neboť proces dokazování náleží především obecným soudům. Ty v trestním řízení musí důkazy hodnotit volně, tj. na základě svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospějí-li na základě řádně provedeného procesu dokazování a tohoto volného hodnocení k závěru o vině obžalovaného bez důvodných pochybností a tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodní, je tento výsledek Ústavním soudem nezměnitelný, i kdyby tento měl za to, že by bylo možno dospět i k odlišnému závěru. To je projevem vnitřní dělby moci soudní, vyjadřující rozdílné úlohy a jim odpovídající pravomoci obecného soudnictví a Ústavního soudu.
16. Obecná povinnost přezkoumávat po obecných soudech dokazování nevyplývá pro Ústavní soud ani z Úmluvy, jíž se stěžovatel dovolává, neboť proces dokazování i jeho právní úprava je věcí jednotlivých států, jak setrvale rozhoduje Evropský soud pro lidská práva, k tomu srov. např. rozsudek pléna ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti. 10590/83, §. 68 (všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na serveru http://hudoc.echr.coe.int/); rozsudek pléna ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemí, stížnost č.11454/85, §39; rozsudek ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemí, stížnost č. 20524/92, §67; rozsudek ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, §50; rozsudek ze dne 26. 2. 2013 ve věci Papadakis proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, stížnost č. 50254/07, §86; rozsudek ze dne 12. 6. 2014 ve věci Dončev a Burgov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, stížnost č. 30265/09, §48; rozsudek ze dne 8. 1. 2013 ve věci Baltinš proti Lotyšsku, stížnost č. 25282/07, §55; a mnohá další rozhodnutí.
17. Ústavní soud tak může zasáhnout do tohoto procesu jen za výjimečných okolností. Ty nastávají tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na stránce https://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupně jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
18. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], v nichž předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
19. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší námitky, které by zdánlivě mohly odpovídat výše uvedeným vadám extrémního nesouladu, případně nedostatečného odůvodnění. Tak tomu však není. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zevrubně popisuje několik údajných rozporů ve výpovědích svědků, s nimiž se údajně obecné soudy nevypořádaly. Žádný z těchto údajných rozporů však nelze hodnotit jako extrémní nesoulad mezi provedeným důkazem a učiněným skutkovým zjištěním. Jako údajně zcela stěžejní rozpor stěžovatel uvádí, že matka jeho tehdejší přítelkyně měla vypovědět, že v den (respektive večer), v němž mělo dojít k předmětnému skutku, viděla před odchodem na narozeninovou oslavu kolem sedmé hodiny u domu stěžovatele, který dle názoru této svědkyně čekal, až odejde, aby mohl nahoru za její dcerou, přičemž stěžovatel si u nich v bytě nechával nějaké tašky, které (stejně jako stěžovatel) už v bytě nebyly, když se tato svědkyně kolem půl desáté vracela, zatímco její dcera vypověděla, že byla v předmětnou noc mezi jedenáctou a půlnocí se stěžovatelem a jeho údajným spolupachatelem venku, přičemž tašku mu měla vydat až v této době. Z toho stěžovatel vyvozuje údajný rozpor, kdy podle jedné svědkyně měl být u nich doma, podle druhé nikoliv, a obě výpovědi se nadto rozchází v časovém údaji, kdy měly být stěžovateli předány věci, které v bytě svědkyň měl. Ústavní soud nemůže konstatovat, že tento rozpor by byl extrémní a že na základě jeho neodstranění by bylo možno hovořit o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu či na spravedlivý proces (viz dále).
20. Jak správně uvedl nalézací soud na s. 15 a 16 svého napadeného rozsudku, bývalá přítelkyně popřela, že by v inkriminovaný večer sledovala se stěžovatelem v bytě své matky film, jak tvrdil stěžovatel, ale vypověděla, že s ním byla venku na procházce, z níž se vrátila mezi jedenáctou a půlnocí, což odpovídá i svědecké výpovědi její matky, jež vypověděla, že když se vrátila cca o půl desáté domů, stěžovatel tam nebyl. Přítomnost či nepřítomnost tašek či tašky stěžovatele v době návratu matky jeho tehdejší přítelkyně je natolik nepodstatný detail, že extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovým závěrem založit nemůže, neboť svědkyně (matka tehdejší stěžovatelovy přítelkyně) neměla žádný zvláštní důvod se po svém návratu z narozeninové oslavy na tento detail zaměřit, na rozdíl od přítomnosti či nepřítomnosti stěžovatele v jejím bytě. Podstatné je, že obě tyto svědkyně popřely stěžovatelovo alibi, neboť ten se podle své výpovědi měl celý předmětný večer zdržovat až zhruba do půl jedné právě v bytě svědkyň, přičemž domů přijel po cca desetiminutové cestě na kole právě zhruba v půl jedné.
21. Ani další stěžovatelovy námitky stran provedeného dokazování nemůže Ústavní soud akceptovat. Jak bylo zdůrazněno výše, hodnocení důkazů i jejich volba je odpovědností obecných soudů. Ve stěžovatelově případě obecné soudy, zejména soud nalézací, z mezí ústavní konformity nevybočily. Nalézací soud na s. 16-18 dostatečně přesvědčivě vyložil, proč ve stěžovatelově případě na základě opakovaného hlavního líčení dospěl k závěru o vině stěžovatele, jak hodnotil jednotlivé důkazy i proč a jak hodnotil věrohodnost jednotlivých svědků. Z mezí volného hodnocení důkazů přitom nevybočil.
22. Z tohoto odůvodnění plyne, že nalézací soud tento závěr opřel o vnitřně koherentní a úplný řetězec nepřímých důkazů (mj. výpovědi svědků, jimž se stěžovatel ze své činnosti měl doznat a neodchylující se popis provedení vloupání ve všech těchto výpovědích; výpověď svědkyně, jíž měl stěžovatel k narozeninám darovat výživové produkty odpovídající těm odcizeným při předmětném skutku a výpis objednávek vyvracející tvrzení stěžovatele, že si tyto objednal na internetu; vyvrácení alibi stěžovatele výpověďmi jeho tehdejší přítelkyně a její matky, odpovídající časová dotace od okamžiku odchodu od tehdejší přítelkyně do okamžiku návratu domů; a v neposlední řadě výpověď matky údajného spolupachatele stěžovatele, která vypověděla, že se jí syn doznal, přičemž rovněž uvedla stejný způsob provedení činu, čímž usvědčila i svého vlastního syna, atd.). Tento řetězec nepřímých důkazů, proces, jímž byl zjištěn, a skutkový stav, k němuž na jeho základě nalézací soud dospěl, neopravňuje Ústavní soud ke kasačnímu zásahu z žádného z důvodů uvedených výše sub 17. a 18. Odvolací soud ani Nejvyšší soud jako soud pro mládež pak nemohly pochybit, pokud se ztotožnily se skutkovými závěry nalézacího soudu a nenalezly vady ani ve způsobu, kterým k nim dospěl.
23. Konečně ani námitka ad 3) na stěžovatelův případ nedopadá. Zásada dvojinstančnosti v trestním řízení nepatří mezi instituty tzv. favor defensionis, z nichž může obžalovaný toliko těžit. Tato garantuje stejně všem subjektům oprávněným podat odvolání přezkum prvostupňového rozsudku nadřízeným soudem, tedy mimo jiných i pro státního zástupce. Neexistuje základní právo na to, aby zprošťující rozsudek v trestním řízení nemohl být na základě odvolacího řízení zrušen a aby nové hlavní líčení neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
24. Nepřípadný je v této souvislosti i stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť jeho závěry na stěžovatelovu věc nedopadají. V odkazovaném případě v rozhodnutí o odvolání soud vyslovil své "absolutní" přesvědčení o vině obžalovaného, aniž konkretizoval, jakých konkrétních vad se v rámci dokazování dopustil soud prvého stupně, který naopak dospěl k závěru o jeho nevině, a v podstatě tento soud zavázal svým právním názorem k tomu, aby uznal tehdejšího stěžovatele vinným. Ničeho z toho se však odvolací soud v nynější věci nedopustil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, nevyplývá, že by odvolací soud byl přesvědčen o vině stěžovatele ani že by svým závazným právním názorem nedal nalézacímu soudu jinou možnost než stěžovatele uznat vinným. Odvolací soud toliko dospěl k závěru, že možnosti dokazování ještě nebyly vyčerpány na tolik, aby bylo možno uvažovat o aplikaci zásady in dubio pro reo. Tuto lze totiž aplikovat toliko tehdy, jestliže po kompletně provedeném dokazování, při absenci možnosti doplnit dokazování dalšími prakticky dosažitelnými důkazy nebyly rozptýleny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného (srov. k tomu např. FENYK, Jaroslav. In: FENYK, Jaroslav; CÍSAŘOVÁ, Dagmar; GŘIVNA, Tomáš a kol. Trestní právo procesní. 6. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 331). Pokud naopak všechny reálné důkazní možnosti ještě vyčerpány nebyly, úvahy o aplikaci zásady in dubio pro reo jsou předčasné.
25. V nynějším případě, na rozdíl od případu, jenž Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. I. ÚS 2726/14, odvolací soud nepřehodnocoval jednotlivé důkazy provedené před nalézacím soudem, ale toliko odlišně hodnotil dostatečnost a úplnost dokazování před nalézacím soudem jako celku, přičemž také jasně vymezil, jaké další důkazní možnosti ještě nalézací soud nevyčerpal. Jeho pokyny ohledně doplnění dokazování přitom nikterak nepředznamenávaly rozhodnutí nalézacího soudu, neboť odvolací soud v nich nijak, a to ani nepřímo, nevyslovil svůj názor na vinu či nevinu stěžovatele, toliko po nalézacím soudu požadoval, aby využil všech možností dokazování, než eventuálně dospěje k závěru, že důvodné pochybnosti o vině stěžovatele nelze odstranit. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, přitom nevyplývá, že by tuto možnost odvolací soud dopředu vyloučil.
26. Pokud nalézací soud na základě těchto pokynů některé důkazy zopakoval a zjistil na jejich základě do té doby neznámé skutečnosti, jednak tím bylo potvrzeno, že možnosti dokazování v původním hlavním líčení nebyly vyčerpány, jednak tyto skutečnosti odvolací soud v původním řízení o odvolání nemohl znát, a tedy ani nijak zavázat nalézací soud ohledně jejich hodnocení. Vadou nemůže být ani to, že nalézací soud v opakovaném hlavním líčení neprovedl důkazy, které mu odvolací soud označil (zejména znalecké posudky na věrohodnost svědků), neboť z opakovaných svědeckých výpovědí zjistil nové skutečnosti, jejichž konkrétní obsah odvolací soud nemohl dopředu předvídat a jejichž vyhodnocení vzhledem k předmětu dokazování náleželo právě toliko nalézacímu soudu.
VI. Závěr
27. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s tím, že odvolací soud v původním řízení o odvolání zrušil původní pro stěžovatele příznivý rozsudek nalézacího soudu. Provedené dokazování však nikterak nevybočilo z mezí ústavní konformity a popsaný postup odvolacího soudu se nikterak nepříčí trestnímu řádu ani ústavněprávním požadavkům na dvojinstančnost trestního řízení. Mimo to neshledal Ústavní soud ani žádné jiné porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími či postupem předcházejícím jejich vydání.
28. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu