ECLI:CZ:US:2018:3.US.897.18.1
sp. zn. III. ÚS 897/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti JUDr. Karla Vrzáně, zastoupeného JUDr. Radkou Hunjan Koblihovou, advokátkou, sídlem Euklidova 405, Praha 10 - Petrovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 6 Ads 192/2017-20 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017 č. j. 2 Ad 24/2016-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, 11, 28, 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel je bývalým soudcem. Od 6. 2. 2007 je pobíratelem starobního důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Výše starobního důchodu stěžovatele byla vyměřena na základě osobního listu důchodového pojištění, stanovujícího dobu pojištění a výši jeho příjmů za roky 1986 až 2006, podle jednotlivých evidenčních listů důchodového pojištění zaslaných jeho zaměstnavatelem. Výše jeho platu byla v minulosti určena podle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu.
3. Dne 19. 3. 2015 požádal stěžovatel o přepočet přiznaného starobního důchodu. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, kterým byl, ve stručnosti, uznán nárok soudců na dorovnání platů z důvodu, že jejich výpočet neodpovídal zákonu, jakož i s ohledem na to, že ke snížení jejich platů došlo na základě protiústavního zákona (tento rozsudek byl v příslušném výroku zrušen nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15). Dorovnání platu za roky 2012 až 2014 mu mělo být vyplaceno dne 13. 4. 2015 na základě dohody o narovnání uzavřené s Vrchním soudem v Praze jako jeho zaměstnavatelem.
4. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 3. 2016 č. j. R-1.3.2016-422/X. byla žádost stěžovatele podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění zamítnuta. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí námitky, ve kterých nepopřel skutečnost, že mu byl starobní důchod přiznán od 6. 2. 2007 a že doplatky příjmů mu byly zúčtovány jeho zaměstnavatelem, Vrchním soudem v Praze, za roky 2012 až 2014, tedy za jinou dobu, než ze které mu byl starobní důchod vypočten. Poukázal však na skutečnost, že jeho plat, z něhož Česká správa sociálního zabezpečení vycházela, byl stanoven v rozporu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Námitky stěžovatele byly rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 5. 2016 č. j. X./315-MT zamítnuty.
5. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 5. 2017 č. j. 2 Ad 24/2016-37. Z tohoto rozsudku se podává, že přiznaný starobní důchod se skládá ze základní výměry a procentní výměry. Zatímco první z nich je stanovena taxativně, právním předpisem, druhá je závislá jednak na době pojištění pojištěncem získané, jednak na výši výpočtového základu za roky od roku 1986 do roku předcházejícího přiznání dávky. V případě stěžovatele jde o období od roku 1986 do roku 2006. Jen za toto období se mohl domáhat přepočtu výše přiznaného starobního důchodu podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, tedy z důvodu, že pojištěnci byl přiznán důchod v nižší částce, než která mu náleží. Doložený příjem stěžovatele za roky 2012 až 2014, ani dohoda o narovnání, nijak nezasahují do doby, za kterou byl osobní vyměřovací základ pro potřeby přiznání starobního důchodu stěžovateli vypočten. Nijak proto ani nezpochybňují výši jeho příjmů stanovených tehdejším evidenčním listem důchodového pojištění.
6. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 6 Ads 192/2017-20 byla zamítnuta následná kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu. Uvedený soud konstatoval, že nedošlo k žádné změně osobního vyměřovacího základu. Stěžovatel pouze tvrdil, že mu měl být v letech 2002 až 2006 či později vyplácen jiný plat, z něhož by bylo odvedeno příslušné pojistné, aniž by přiložil jakýkoli důkazní prostředek, kterým by takovéto skutečné doplacení doložil. Dohoda o narovnání a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 se promítly do platu stěžovatele pouze za období let 2011 až 2014. Nároky stěžovatele za předchozí období naopak nebyly žádným způsobem řešeny, a tudíž nelze dovozovat, že výše platu stěžovatele byla jiná. Ve vztahu k jeho příjmům za roky 2002 až 2006 tak neexistuje žádná relevantní skutečnost, která by zpochybňovala příslušné evidenční listy důchodového pojištění stěžovatele za tyto roky.
7. Pokud se stěžovatel dovolává toho, že na jeho případ nelze uplatnit §18 zákona o důchodovém pojištění, Nejvyšší správní soud považoval postup České správy sociálního zabezpečení za souladný se zákonem, neboť ověřovala, zda nedošlo ke změně osobního vyměřovacího základu stěžovatele v rozhodném období. Žádnou takovou změnu však nezjistila. Stěžovatel přitom nikdy nedoložil, že by zde byly nějaké zúčtované příjmy, které by nebyly zohledněny v příslušných evidenčních listech důchodového pojištění. Pouze tvrdil, že takové příjmy mu, s ohledem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, měly být vyplaceny. Tuto skutečnost však nelze řešit v řízení o starobním důchodu. K aplikaci §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění Nejvyšší správní soud poznamenal, že důchod lze přiznat (upravit jeho výši) pouze pět let zpětně, a to i na základě skutečností, které se udály před touto dobou.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel má za to, že oba napadené rozsudky ve svém odůvodnění neuvádějí ničeho ohledně skutečnosti namítané stěžovatelem, že ke stanovení výše jeho platu došlo na základě protiústavních předpisů. Rovněž se nevypořádávají s tím, že plat byl stěžovateli nesprávně určen již v letech 2002 až 2006, tedy v rozhodném vyměřovacím období, a byl mu tak státem zadržován. Stěžovateli proto mělo vzniknout právo na přepočítání osobního vyměřovacího základu pro potřeby přiznání starobního důchodu. Ustanovení §18 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se podle stěžovatele nemělo na tento případ uplatnit, a to s ohledem na důvod nedoplatku platu, spočívajícím v nezákonnosti způsobu jakým byla stanovena výše platu. Zákonné ustanovení, o které opírají soudy svá rozhodnutí, se vztahuje na situace, kdy mzda nebo plat je vypočítána v souladu se zákonem a k řádnému vyplacení nedojde například z důvodů technické chyby.
9. V napadených rozsudcích spatřuje stěžovatel přepjatý formalismus, protože nepřiznaly stěžovateli právo jen z důvodu, že neústavnost právních předpisů, na jejichž základě mu byl nesprávně vyměřen plat, byla shledána až s mnohaletým zpožděním. Nelze připustit, aby šlo k tíži stěžovatele, že mu byl plat určen nesprávně, na základě protiústavních předpisů, již v letech 2002 až 2006. Stěžovatel při podání žádosti o přiznání starobního důchodu uplatnil nárok na dávku ve výši, jak odpovídá všem daným skutkovým okolnostem a zákonným ustanovením. Promlčení nároku na zpětné opravné zvýšení jednotlivých splátek proto nepřichází v úvahu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, podle něhož měly správní soudy zrušit rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o jeho žádosti o přepočet přiznaného starobního důchodu jako nezákonné. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, ani skutečnost, že nálezy Ústavního soudu byla zrušena zákonná ustanovení, na jejichž základě došlo v minulosti ke snížení platů soudců, se automaticky nepromítají do výpočtového základu, z něhož byl vyměřen starobní důchod stěžovatele. Nelze z nich bez dalšího dovozovat, že stěžovatel měl v relevantním období vyšší příjem. Tato skutečnost nebyla z jeho strany prokázána ani jiným způsobem. Podle Ústavního soudu se v tomto ohledu s námitkami stěžovatele podrobně vypořádaly již správní soudy v napadených rozsudcích. V jejich výkladu a použití příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění, zejména jeho §18 odst. 1 a §56 odst. 1 písm. b), nelze spatřovat svévoli či jakékoli jiné "kvalifikované" pochybení, které by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozsudky bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně některé jiné ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu