ECLI:CZ:US:2018:3.US.913.17.1
sp. zn. III. ÚS 913/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Zuckersteina, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou, sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 22 Cdo 5134/2014-382, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2014 č. j. 22 Co 98/2014-349 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. prosince 2012 č. j. 4 C 74/2011-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Karla Ringelhána, zastoupeného JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, sídlem K Sokolovně 37/2, Praha 22 - Uhříněves, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") k žalobě vedlejšího účastníka zrušil podílové vlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka k budově č. p. X na pozemku č. parc. X1 a k pozemkům č. parc. X1 a č. parc. X2 v katastrálním území Jílové u Prahy a všechny tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, vedlejšímu účastníkovi pak uložil zaplatit stěžovateli 500 000 Kč jako přiměřenou náhradu na vypořádání a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jej však shora označeným rozsudkem potvrdil, a to "ve správném znění", dle něhož se ruší podílové vlastnictví ke stavební parcele č. X1 se stavbou č. p. X a k pozemku č. X2 (dále jen "předmětné nemovitosti"), a stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a proto je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s §1144 občanského zákoníku, když předmětné nemovitosti reálně nerozdělily, ač to bylo (alespoň částečně) možné. Odůvodnění krajského soudu, že reálné rozdělení není možné, je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3533/2007. Pozemek č. X2 netvoří se stavebním pozemkem č. X1, jehož součástí je dům č. p. X, jeden celek, a proto bylo možné jej bez komplikací, nákladů a nezbytných úkonů přikázat do jeho vlastnictví. V této souvislosti stěžovatel argumentuje tím, že "nový" občanský zákoník upustil od tzv. privilegovaných kritérií rozhodných pro úvahu o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, a že jeho vlastnické právo je rovnocenné vlastnickému právu vedlejšího účastníka.
6. Dále stěžovatel soudům nižších stupňů vytkl, že náhradu na vypořádání podílového spoluvlastnictví stanovily v nesprávné výši, resp. že k ní dospěly nesprávným způsobem. Soudní znalkyně Ing. Jarmila Blahová vycházela z nesprávných či neověřených údajů, jde-li o výměru předmětných nemovitostí, nesprávně zhodnotila fyzický stav domu, srovnávala s domem zdevastované, dlouhodobě neužívané domy před demolicí nebo rekonstrukcí a bez inženýrských sítí, nezohlednila skutečnosti zvyšující atraktivitu předmětných nemovitostí a nepřípustně posoudila údajné právní závady. V této souvislosti upozornil, že v řízení namítl vznik věcného břemene přístupu k předmětným nemovitostem přes stavební pozemek č. X3, resp. č. X4 vydržením, což měl řešit nikoliv znalec, ale soud jako otázku předběžnou. Navíc tvrzená neexistence přístupu k uvedenému pozemku nemůže mít na výši náhrady zásadní vliv.
7. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytkl i to, že nezohlednily závěry znaleckého posudku Josefa Lišky a že tohoto znalce nevyslechly, čímž měly porušit §127a o. s. ř. a §127 odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud pak měl pochybit tím, že takový nesprávný přístup nekorigoval, navíc nesprávně konstatoval, že uvedený znalec nepřipojil znaleckou doložku. Soudy nižších stupňů dle stěžovatele postupovaly při stanovení náhrady v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 885/2001 a ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 356/2000, přičemž nevyhověly jeho opakovaným návrhům na doplnění dokazování k tzv. obvyklé ceně, zejména výslechem pana Pražáka z realitní kanceláře, která pro něj a vedlejšího účastníka měla původně prodej předmětných nemovitostí zprostředkovávat, a to za cenu 3 100 000 Kč, a nezohlednily ani to, že vedlejší účastník mu nabídl odkoupení jeho podílu za cenu 1 000 000 Kč. Zhodnocení znaleckého posudku Ing. Jarmily Blahové bylo v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Cdon 24/94.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.
9. Nejvyšší soud označil ústavní stížnost za neopodstatněnou. Závěry krajského soudu neměl důvod revidovat, neboť své úvahy o nemožnosti reálného rozdělení řádně zdůvodnil, přičemž zohlednil všechny relevantní skutečnosti a jeho úvahy nebyly zjevně nepřiměřené. Při stanovení výše vypořádacího podílu vyšel ze znaleckého posudku, kterým byla zjištěna obvyklá cena předmětných nemovitostí, časová prodleva mezi jeho vypracováním a rozhodnutím krajského soudu nevyžadovala potřebu jeho aktualizace, znalecký posudek Josefa Lišky neobsahoval znaleckou doložku, a mohl být proto hodnocen jako listinný důkaz, takže nešlo o rozpor ve znaleckých posudcích, soudní znalkyně správně přihlédla při zjišťování ceny k omezené možnosti přístupu k nemovitostem, přičemž stěžovatel v podstatné části podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutkových zjištění, z nichž nalézací soudy vycházely.
10. Krajský soud uvedl, že reálným rozdělením není, když se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky, a že se stěžovatel fakticky reálného rozdělení nedovolává, především pak reálné rozdělení v daném případě nebylo možné. Upozornil, že i podle nové právní úpravy se soud má zabývat účelným využitím věci, s tím, že vedlejší účastník v domě dlouhodobě bydlí se svou rodinou, stěžovatel v něm bydlet nehodlá, vlastní řadu činžovních domů v Praze a okolí, je zde potřeba zachování pokojného stavu, neboť k pozemkům není volný přístup a vedlejší účastník jej má zjištěn na základě dohody uzavřené na příbuzenských vazbách. Cenu považuje za přiměřenou, neboť na ni mají vliv zmíněné právní vady, jakož i špatný stav domu, přičemž závěry znaleckého posudku posoudil na místě samém. Stěžovatel získal podíl na předmětných nemovitostech na základě příklepu poté, co uhradil částku 510 000 Kč, a jde-li o znalecký posudek Josefa Lišky, jmenovaný ani dům neprohlédl. V ostatním krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, upozornil, že stěžovatel zpochybňuje závěry dokazování a že ústavní stížnost nedosahuje ústavního rozměru, a tudíž není důvodná.
11. Okresní soud ústavní stížnost ponechal bez vyjádření s odůvodněním, že soudkyně, která věc rozhodovala, již u tohoto soudu nepůsobí.
12. Vedlejší účastník zopakoval závěry obecných soudů, přičemž z jeho vyjádření je patrno, že se s postupem obecných soudů plně ztotožňuje. Mimo jiné uvedl, že obecné soudy se podrobně zabývaly danou individuální situací, využily institut místního šetření, okresní soud se zabýval otázkou reálného rozdělení a správně konstatoval, že možné není, podrobně a objektivně vyhodnotil účelné využití předmětných nemovitostí. Krajský soud se pak rovněž podrobně zabýval procesním postupem i hmotněprávními závěry okresního soudu, své závěry vtělil do napadeného rozsudku, kde se též zabýval tím, zda úvahy okresního soudu obstojí i z hlediska nové právní úpravy. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, proč stěžovatelovo dovolání odmítl, přičemž se měl poměrně podrobně zabývat skutkovou stránkou věci i odkazy na ustálenou judikaturu, načež plně závěrům soudů nižších stupňů přisvědčil. Vypořádal se i s námitkou týkající se přiměřenosti přiznané náhrady. Ke znaleckému posudku Josefa Lišky uvedl, že okresní soud tento důkaz i přes koncentraci řízení připustil, nicméně dospěl k závěru, že znalecký posudek Ing. Jarmily Blahové je relevantní, neboť uvedený znalec si nemovitosti neprohlédl a při posuzování obvyklé ceny provedl srovnání s cenami nemovitostí, které ani vzdáleně charakteru předmětných nemovitostí neodpovídaly, Nejvyšší soud pak pro absenci znalecké doložky dospěl k závěru, že o znalecký posudek nejde. Samotnou otázkou přiměřenosti náhrady se soudy všech stupňů zabývaly, přičemž správně zohlednily výše uvedené skutečnosti. Pokud stěžovatel namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, vedlejší účastník poukázal na koncentraci řízení, a jde-li o hodnocení důkazů, to bylo dle jeho názoru provedeno v souladu s §132 o. s. ř. Závěrem vedlejší účastník poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se vad tzv. důkazního řízení a interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, přičemž odmítl, že by se obecné soudy dopustily ústavně relevantního pochybení.
13. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření k případné replice, ten této možnosti sice využil, avšak v podstatě jen zopakoval své námitky obsažené v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s tím, jak obecné soudy s ohledem na konkrétní okolnosti případu posoudily jednak možnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí, jednak otázku přiměřenosti náhrady za jejich přikázání vedlejšímu účastníkovi. Z napadených soudních rozhodnutí je však patrno, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí otázkou, proč není reálné rozdělení předmětných pozemků možné a proč mají být přikázány do výlučného vlastnictví právě vedlejšího účastníka, a nikoliv stěžovatele, řádně zabývaly, přičemž důvody, na nichž svá rozhodnutí postavily, tj. že pozemek č. X2, u kterého stěžovatel požadoval, aby byl přikázán do jeho výlučného vlastnictví, není přístupný z veřejné cesty a přístup k němu má vedlejší účastník zajištěn přes cizí pozemky na základě příbuzenských vztahů, a že vedlejší účastník předmětné nemovitosti užívá a v domě č. p. X bydlí, zatímco stěžovatel svůj podíl nabyl v dražbě a je vlastníkem řady nemovitostí v Praze a okolí, se nejeví jako irelevantní či zjevně "nepřiměřené", jež by nemohly z hlediska ústavnosti, konkrétně pak z hlediska ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví, obstát.
18. Jde-li o otázku adekvátní výše náhrady, i tou se obecné soudy náležitě zabývaly. Vyšly přitom ze znaleckého posudku Ing. Jarmily Blahové, která své odborné závěry ohledně ceny předmětných nemovitostí řádně zdůvodnila, podrobně, srozumitelně a logicky se vypořádala i s připomínkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu řízení, a to jak písemně (viz č. l. 152 a násl. soudního spisu), tak ústně na jednání okresního soudu dne 19. 9. 2012 (č. l. 189 a násl.), krajský soud pak navíc provedl místní ohledání předmětných nemovitostí (č. l. 341 a násl.). Obecné soudy pak v napadených rozhodnutích zdůvodnily, proč za základ svých skutkových zjištění vzaly tento posudek, a nikoli znalecký posudek Josefa Lišky (č. l. 204 a násl.), přičemž se přezkoumatelným způsobem vypořádaly s námitkami, které stěžovatel v řízení uplatnil ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. Jarmily Blahové a které nyní znovu opakuje v ústavní stížnosti. Namítl-li stěžovatel, že uvedená znalkyně ve svém písemném vyjádření navrhla určitý "kompromis" ohledně ceny předmětných nemovitostí (viz č. l. 159), nelze z toho vyvozovat, že by tím nějak korigovala své předchozí odborné závěry, šlo pouze o jakýsi "návrh" účastníkům řízení učiněný za účelem ukončení daného sporu. Současně z napadených rozhodnutí či příslušných protokolů o jednání plyne, proč soudy nižších stupňů neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, resp. z jakého důvodu z nich nebylo možné vycházet. Obecné soudy nevybočily ze zásady volného hodnocení důkazů, např. tím, že by některé důkazy "opomenuly" nebo že by jejich skutkové závěry z věcného hlediska bylo možné s ohledem na provedené důkazy považovat za "extrémní". Kvalifikovanou vadou tak dané "důkazní řízení" netrpí.
19. Polemizuje-li stěžovatel s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, Ústavní soud odkazuje zejména na závěry Nejvyššího soudu s tím, že uvedený soud se s právní argumentací stěžovatele náležitě vypořádal, přičemž z hlediska ústavnosti žádné pochybení zjištěno nebylo. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud nesprávně konstatoval absenci znalecké doložky, možno dodat, že tato skutečnost se Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedeným závěrům jako podstatná nejeví.
20. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu