ECLI:CZ:US:2018:3.US.917.18.1
sp. zn. III. ÚS 917/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Richmond a. s., sídlem Slovenská 567/3, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem, sídlem Revoluční 1200/16, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 4 Cmo 192/2015-712, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti STASKO plus, spol. s r. o., sídlem Rolavská 590/10, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, sídlem Jateční 2121/6, Karlovy Vary, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně navrhuje, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit jí náklady řízení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2015 č. j. 44 Cm 59/2008-584 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (dále též "stěžovatelka") domáhala po žalované (dále též "vedlejší účastnice") zaplacení částky 5 977 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení vedlejší účastnici částku 1 240 683,32 Kč (bod II. výroku) a České republice - na účet Krajského soudu v Plzni částku 37 255 Kč (bod III. výroku).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 4 Cmo 192/2015-665 rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 81 408,80 Kč (výrok II.). Uvedené usnesení bylo doručeno do datové schránky zástupkyně vedlejší účastnice JUDr. Jany Wenigové dne 20. 3. 2017. Podáním, odeslaným do datové schránky vrchního soudu dne 22. 3. 2017 požádala zástupkyně vedlejší účastnice o sdělení, zda a kdy byla soudu doručena datová zpráva z 13. 2. 2017 (obsahující vyjádření k doplnění odvolání stěžovatelky), včetně jejích příloh, která byla včetně příloh doručena vrchnímu soudu dne 13. 2. 2017 v 15:16 hodin, a kdy byla zažurnalizována do spisu 4 Cmo 192/2015.
4. Doplňujícím usnesením vrchního soudu, napadeným posuzovanou ústavní stížností, bylo rozhodnuto, že rozsudek vrchního soudu č. j. 4 Cmo 192/2015-665 ze dne 22. 2. 2017 se doplňuje bodem III výroku tohoto znění: "Žalobkyně je povinna zaplatit žalované další náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 39.349, 20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované." Uvedené rozhodnutí vrchní soud odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastnice podala dne 13. 2. 2017 vyjádření k doplnění odvolání stěžovatelky, přičemž příslušná datová zpráva byla převzata 14. 2. 2017, ale omylem vedoucí kanceláře byla zapsána pod sp. zn. 4 Cmo 192/2016. V důsledku uvedeného omylu vrchní soud opomenul ve výroku rozsudku rozhodnout o náhradě za jeden úkon právní služby, který též náleží mezi náklady řízení a má být úspěšné vedlejší účastnici podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako účelně vynaložený náklad řízení nahrazen. Vrchní soud proto podle §166 odst. 1 o. s. ř. rozsudek takto doplnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vyslovuje názor, že postupem vrchního soudu, který vedl k vydání doplňujícího usnesení, bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a patrně i čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Opírá-li vrchní soud učiněné "doplnění" rozsudku o §166 odst. 1 o. s. ř., který však umožňuje soudu dodatečně rozhodnout o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení či o předběžné vykonatelnosti pouze do chvíle, než "doplňovaný" rozsudek nabyde právní moci, považuje stěžovatelka takový postup za nesprávný, neboť ten nabyl právní moci již dne 22. 3. 2017, přičemž doplňující usnesení bylo vydáno až dne 5. 10. 2017. Vrchní soud tak nebyl k takovému "doplnění" předmětného rozsudku oprávněn a legitimován.
6. Stěžovatelka připomíná zákonné pravidlo, podle něhož je soud svým rozsudkem po jeho vydání vázán, přičemž autoremedura vydaných rozhodnutí je, vyjma výjimek taxativně stanovených zákonem, vyloučena. O doplnění dle §166 o. s. ř. nadto nemůže jít tam, kde již bylo určitým způsobem rozhodnuto. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V kontextu judikaturních závěrů Ústavního soudu se domnívá, že v postupu vrchního soudu lze spatřovat jak prvky libovůle a svévole, tak zásadní rozpor s principy spravedlnosti.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice
7. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil názor, že postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
8. Vedlejší účastnice připomněla, že musela reagovat na obsáhlé vyjádření stěžovatelky podané v rámci odvolacího řízení. Písemnou reakci zaslala do datové schránky vrchního soudu dne 13. února 2017. Při odvolacím jednání zjistila, že její reakce nebyla do spisu založena, takže své vyjádření přednesla ústně a zahrnula je do písemného vyúčtování nákladů odvolacího řízení. Posléze vyšlo najevo, že písemná reakce byla soudem omylem zapsána do jiného spisu. Nárok na náhradu nákladů za písemné vyjádření tedy vznikl a byl účelný a vrchní soud ho měl zahrnout do nákladového výroku. Až na základě iniciace vedlejší účastnice, která požádala o prověření doručení sporné zásilky, posléze odvolací soud nákladový výrok opravil. Z uvedeného je podle vedlejší účastnice zřejmé, že práva stěžovatelky nebyla nijak dotčena. Stěžovatelka byla při odvolacím řízení srozuměna s tím, že byla podána reakce na její vyjádření a že je účtována jako součást náhrady nákladů odvolacího řízení, přičemž došlo pouze k administrativnímu nedopatření, které na věci nic nezměnilo, když napadené usnesení pouze zohlednilo skutečnost, že nebyla správně určena výše nákladů. Dle vedlejší účastnice byl namístě postup opravy zřejmé nesprávnosti podle §164 o. s. ř. V celkovém kontextu se však vrchní soud tvrzené libovůle nedopustil, byť forma a procesní postup nebyly zcela přesné. Navíc jistou nepřehlednost nezpůsobili rozhodující soudci daného senátu, ale administrativa soudu. Celá věc postrádá ústavní rozměr i s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky, která hospodaří s mnohamilionovým ročním obratem. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
9. V replice na podaná vyjádření stěžovatelka upozornila na to, že vedlejší účastnice uvádí tvrzení, kterými se snaží účelově ospravedlnit chybný a nezákonný postup vrchního soudu. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice neučinila návrh podle §166 odst. 1 o. s. ř., písemný dotaz ze dne 22. 3. 2017 za takový návrh nepovažuje. Nesouhlasí ani s jejím tvrzením, že vrchní soud měl postupovat podle §164 o. s. ř. a vydat opravné usnesení, neboť nešlo o chyby v psaní, počtech či jiné zjevné nesprávnosti. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4943/2015. Má za to, že údajné pochybení vrchního soudu nebylo způsobeno zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti rozhodujících soudců, v důsledku toho není naplněn žádný z definičních znaků stanovených pro pojem zjevné nesprávnosti dle §164 o. s. ř.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na tom nic nemění ani zjištění, že proti rozsudku vrchního soudu brojí dovoláním, neboť samotný nákladový výrok učiněný doplňujícím usnesením nelze podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tímto mimořádným opravným prostředkem úspěšně napadnout.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud zpravidla neposuzuje výklad a použití podústavního práva provedené soudy, nemají-li tyto současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)].
13. Ústavní soud připomíná, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, jde o protiústavnost i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu či jiného orgánu veřejné moci ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku.
14. Stěžovatelka se s odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163) a ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13 (N 224/75 SbNU 517) domnívá, že v postupu vrchního soudu při vydání doplňujícího rozhodnutí lze spatřovat jak prvky libovůle a svévole, tak zásadní rozpor s principy spravedlnosti.
15. Problematiku vydávání doplňujících rozhodnutí podle §166 odst. 1 o. s. ř. mimo rámec zákonné úpravy Ústavní soud řešil v poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 672/03, v němž judikoval, že porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už jde o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy podústavního práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Navázal na něj pak v nálezu sp. zn. IV. ÚS 113/13, ve kterém dospěl k závěru, že soud postupoval svévolně a v rozporu s kogentní normou (§166 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl-li o doplnění svého rozsudku až poté, kdy nabyl právní moci.
16. V obou uvedených případech šlo o situaci, kdy bylo doplňující rozhodnutí vydáno z vlastní iniciativy soudu až po právní moci meritorního rozhodnutí, tedy mimo rámec zákonné úpravy. V nyní posuzované věci však jde o situaci odlišnou.
17. Věta první §166 odst. 1 o. s. ř., upravujícího mj. postup soudu, opomenul-li v rozporu s §155 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodnout o náhradě nákladů řízení účastníků řízení nebo státu, totiž umožňuje účastníku do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Vytýká-li tedy účastník v souvislosti s neúplným výrokem meritorního rozsudku pochybení soudu, jde - s přihlédnutím k obsahu podání - zpravidla o návrh na doplnění rozsudku, i kdyby podání bylo označeno jinak (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1126). S tím koresponduje úprava v §41 odst. 2 o. s. ř. (podle něhož každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen), vyplývající ze zásady bezformálnosti procesních úkonů. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo zda je vůbec označil, neboť soud vždy musí uvážit smysl projevu vůle účastníka, přičemž přihlédne k okolnostem, které podání obsahuje.
18. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že zástupkyně vedlejší účastnice při jednání před vrchním soudem dne 22. 2. 2017 v rámci závěrečné řeči požadovala na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 120 758 Kč podle vyčíslení, které krátkou cestou soudu předala. Z tohoto písemného vyúčtování (č. l. 659 soudního spisu) se podává, že požadovala 3 úkony právní pomoci á 32 220 Kč, celkem 96 660 Kč (sepis vyjádření k odvolání, vyjádření k doplnění odvolání, účast na odvolacím jednání), 3x režijní paušál á 300 Kč, náhradu za promeškaný čas 800 Kč, jízdné osobním vozem 1 440 Kč a daň z přidané hodnoty 20 958 Kč. Podle napadeného rozsudku bylo v odvolacím řízení zcela úspěšné vedlejší účastnici přiznáno na nákladech odvolacího řízení 81 408,80 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vrchní soud přiznal vedlejší účastnici vedle požadované náhrady za promeškaný čas, jízdného a DPH odměnu advokáta pouze za dva úkony právní pomoci včetně režijních paušálů, když tvrzené vyjádření k doplnění odvolání nebylo ve spisu založeno. Uvedený rozsudek byl zástupkyni vedlejší účastnice doručen dne 20. 3. 2017. Tato advokátka dne 21. 3. 2017 nahlížela do spisu (viz úřední záznam č. l. 697) a dne 22. 3. 2017 písemně požádala soud o sdělení, zda a kdy byla soudu doručena datová zpráva ze dne 13. 2. 2017 (obsahující vyjádření k doplnění odvolání), když podle doručenky byla vrchnímu soudu doručena dne 13. 2. 2017 v 15:16 hodin, a kdy byla zažurnalizována do spisu. Vrchní soud na základě tohoto podnětu pak vydal doplňující usnesení.
19. Vrchnímu soudu nelze vytýkat, že vyšel z okolností dané věci a ze smyslu projevu vůle vedlejší účastnice vyjádřeného v podání ze dne 22. 3. 2017 a směřujícího jednoznačně k tomu, aby jí bylo sděleno, z jakého důvodu jí nebyla jako zcela úspěšné účastnici odvolacího řízení přiznána část požadovaných nákladů řízení. Posoudil-li proto její podání učiněné bezprostředně poté, co obdržela jeho rozsudek, z něhož se dozvěděla skutečnost odůvodňující nepřiznání odměny za jeden úkon právní pomoci, jako iniciativu podle §166 odst. 1 věty prvé o. s. ř. a v reakci na to vydal doplňující usnesení, nelze jeho postup považovat za porušující ústavně zaručená práva stěžovatelky. Opačný přístup k posouzení podání vedlejší účastnice ze dne 22. 3. 2017, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem, by byl výrazem zjevného formalismu. Rozhodující však je, že vedlejší účastnice na neúplný výrok rozsudku reagovala včas (do dvou dnů od jeho doručení). Za této procesní situace mohlo být doplňující rozhodnutí vydáno i po právní moci rozsudku.
20. Mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případ, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jak tomu bylo v posuzované věci. Je přitom nerozhodné, že stěžovatelka má na věc jiný náhled a podání vedlejší účastnice ze dne 22. 3. 2017 za návrh podle §166 odst. 1 o. s. ř. nepovažuje.
21. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
22. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu