ECLI:CZ:US:2018:3.US.919.18.1
sp. zn. III. ÚS 919/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., soudkyně Krajského soudu v Ostravě, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 13 Kss 3/2016-181, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka - soudkyně Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") - domáhá zrušení výroku I. výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen zejména princip zákazu libovůle státní moci podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip předvídatelnosti práva a předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci a bylo jím též porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka byla uznána vinnou tím, že jako soudkyně krajského soudu porušením svých povinností způsobila neodůvodněné průtahy v řízeních, jež jsou specifikována v I. výroku ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tím podle Nejvyššího správního soudu spáchala kárné provinění, za což jí jako kárné opatření byla udělena důtka. Ve zbylém rozsahu byla kárného provinění zproštěna, neboť jí za vinu kladené skutky dílem nebyly kárnými proviněními nebo se tyto skutky nestaly anebo nebylo prokázáno, že by se staly (II. výrok ústavní stížností napadeného rozhodnutí).
3. K námitce obhájce stěžovatelky, jako kárně obviněné, uvedené v závěrečné řeči - když tato námitka je rovněž v podstatě jedinou stížnostní námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti - se kárný soud ve svém rozhodnutí nejprve zabýval dodržením tzv. subjektivní lhůty k podání návrhu na zahájení kárného řízení. Podle §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), totiž musí být návrh na zahájení kárného řízení podán nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do tří let ode dne spáchání kárného provinění. Návrh na zahájení kárného řízení byl Nejvyššímu správnímu soudu podán dne 13. 4. 2016. Tzv. subjektivní lhůta je tedy zachována pro skutky, o kterých se navrhovatelka dozvěděla ne dříve než 13. 10. 2015. Z kárného návrhu a z provedeného dokazování pak podle kárného soudu vyplynulo, že o skutečnostech týkajících se tvrzených kárných provinění se navrhovatelka dozvěděla až z výsledků prověrky ze dne 21. 1. 2016. Nedodržení tzv. subjektivní šestiměsíční lhůty naopak stěžovatelka opírala o skutečnost, že na krajském soudě probíhají čtvrtletní prověrky a že ona sama pracovala pod tzv. kuratelou, kdy byl stav jejího senátu od roku 2011 pravidelně kontrolován vedením krajského soudu. Z ustálené judikatury kárných senátů a ze samotné dikce §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. lze ovšem podle Nejvyššího správního soudu dovodit, že za okolnost určující počátek běhu tzv. subjektivní prekluzivní lhůty je třeba považovat dostatečnou vědomost kárného navrhovatele o skutečnostech týkajících se kárného provinění. Z dokazování přitom podle kárného soudu nevyplynulo, že by si navrhovatelka byla vědoma konkrétních průtahů či jiných vytýkaných pochybení v jednotlivých spisech stěžovatelky, které ji vedly k podání kárného návrhu již přede dnem 13. 10. 2015. I přesto, že na krajském soudu pravidelně probíhaly čtvrtletní kontroly a že byla stěžovatelka vystavena zvýšenému dohledu, nebylo podle kárného soudu při pracovním vytížení vedení soudu a při počtu asi 150 soudců krajského soudu reálné, aby každý měsíc či čtvrtletně probíhala důsledná kontrola všech živých spisů stěžovatelky. Pokud se obhajoba stěžovatelky domnívala, že u některých konkrétních vytýkaných pochybení byla překročena tzv. subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu, měla v tomto smyslu podle Nejvyššího správního soudu vznést příslušné důkazní návrhy, případně označit spisy, které jsou předmětem kárného návrhu a které by byly zároveň již dříve předmětem konkrétní kontroly - ze samotných těchto spisů či jejich ověřených kopií totiž žádná taková skutečnost podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá. Navíc u trvajících či pokračujících deliktů (spočívajících například v nečinnosti soudce) může předmětná lhůta začít běžet až od okamžiku, kdy je konkrétní skutek, v němž je spatřováno kárné provinění, dokonán.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, že byla-li podle vedení krajského soudu jednou z nejhůře pracujících soudkyň tohoto soudu s tím, že od roku 2011 byla její práce pod dohledem, pak předmětná šestiměsíční lhůta nemohla být v její věci dodržena. Dodržení této lhůty měl přitom kárný soud sám zjišťovat bez ohledu na to, zda její překročení stěžovatelka sama namítala či zda sama k této otázce činila důkazní návrhy či nikoliv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (resp. jeho výrok I.) - tedy alespoň co se dodržení šestiměsíční lhůty podle §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. týká - je postaveno na zjištění, že stěžovatelka v některých jí přidělených věcech nepostupovala řádně, když zejména nenařizovala jednání ve věci v přiměřených lhůtách, jí prováděné úkony často nesměřovaly k rozhodnutí věci a v některých jí přidělených věcech docházelo k průtahům (zmíněnou kuratelou bylo dohlíženo mj. na to, aby stěžovatelka řádně využívala jednacích dnů). Přitom ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by existovalo jiné šetření ze strany vedení soudu kromě prověrky z ledna roku 2016, v němž by konkrétní - v rámci předmětného kárného řízení stěžovatelce vytýkané - nedostatky byly zjištěny (naopak sama v ústavní stížnosti výslovně připouští, že žádná jiná písemná zpráva sledující její věci dříve vyhotovena nebyla). Je samozřejmě otázkou, proč k objektivizaci eventuálních nedostatků v práci stěžovatelky vedení soudu nepřistoupilo již dříve, ovšem tato okolnost nemá bez dalšího na aplikaci tzv. subjektivní lhůty podle §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. vliv, když proti nedůvodnému otálení s podáním kárného návrhu je stěžovatelka chráněna tříletou objektivní lhůtou.
9. Vytýká-li stěžovatelka kárnému soudu, že sám dodržení lhůty nezjišťoval, ač k jejímu případnému uplynutí by musel bez dalšího přihlížet, nemá tato námitka relevanci. Nejvyšší správní soud totiž ve svém rozhodnutí výslovně uvádí, že z žádného z posuzovaných spisů vedených v řízeních, v nichž měla stěžovatelka postupovat nesprávně, nebylo zjištěno, že by byl předmětem dřívější kontroly vedením soudu (nevyplynulo to ostatně ani z jiného důkazu provedeného v řízení před Nejvyšším správním soudem). Tento závěr přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně přesvědčivě nezpochybňuje.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho výrokem I.) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu