ECLI:CZ:US:2018:3.US.982.17.1
sp. zn. III. ÚS 982/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. S., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 11 - Chodov, proti usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. ledna 2017 sp. zn. 1 Nt 1705/2017 a usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 22. prosince 2016 č. j. 1 ZT 151/2016-14, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV., Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 2. 11. 2016 č. j. KRPA-238448/TČ-2016-001472 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "státní zástupce") bylo stěžovateli podle §88c a §88d odst. 1 trestního řádu uloženo předběžné opatření zákazu styku s poškozenou T. S. a s jejich třemi nezletilými dětmi spočívající v jakémkoliv jejich vyhledávání a kontaktování, a to osobní formou, telefonicky, elektronicky nebo jiným způsobem. Podle napadeného usnesení státního zástupce je totiž ze skutečností v něm popsaných zřejmé, že lze mít důvodnou obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost kladenou mu za vinu.
4. Proti usnesení státního zástupce podal stěžovatel stížnost k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), který ji napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výpověď poškozené T. S. je nevěrohodná, přičemž dosud nebyla znalecky zkoumána. Další důkazy, na něž poukazoval obvodní soud v napadeném usnesení, pak byly podle stěžovatele opatřeny právě poškozenou, tudíž jsou také nevěrohodné. Zdůrazňuje, že státní zástupce i obvodní soud rozhodl o předběžném opatření bez toho, že by vyslechl jeho a nezletilé děti.
6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že nebyl dán důvod k takovému zásahu do rodinného a soukromého života jeho a nezletilých dětí, které jsou v péči matky a jsou manipulovány proti němu. Vyjadřuje přesvědčení, že omezeným a asistovaným stykem by nezletilé děti nebyly nijak ohroženy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud při posuzování předběžných opatření, kam lze řadit i zákaz styku s určitými osobami podle §88d trestního řádu, zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí této povahy jsou sice v určitých případech s to zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti jimi prováděné úpravy právních vztahů (resp. práv a povinností), je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, vedoucího k jejich porušení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3201/16). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.
11. Jestliže stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené a některých dalších důkazů, jde z jeho strany pouze o polemiku s tím, jak orgány činné v trestním řízení hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností orgánů činných v trestním řízení hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a k němu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11).
12. Taková situace však v předmětné věci nenastala, přičemž přehlížet nelze ani okolnost, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující věrohodnost výpovědi poškozené a dalších důkazů a omezil se pouze na povšechné konstatování jejich nevěrohodnosti. Jestliže stěžovatel namítá, že poškozená nebyla (z hlediska věrohodnosti její výpovědi) doposud znalecky zkoumána, je třeba odkázat na napadené usnesení obvodního soudu, kde bylo správně vysvětleno, že předběžné opatření v daném případě slouží k ochraně poškozené a nezletilých dětí, takže rozhodování o něm je vedeno v rovině pravděpodobnosti. Věrohodnost výpovědi poškozené byla hodnocena v kontextu dalších důkazů, přičemž její podrobnější ověření (například právě znaleckým zkoumáním) může být provedeno v pozdějších fázích trestního stíhání.
13. V posuzovaném případě se navíc jako rozhodující jeví to, že rozhodnutí o uložení předběžného opatření, spočívající v zákazu styku stěžovatele s poškozenou a s nezletilými dětmi, bylo opřeno o další, a to zásadní skutečnosti. Státní zástupce v napadeném usnesení totiž poukázal na to, že stěžovateli již byla rozhodnutím civilního soudu ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 67 Nc 5011/2016 uložena předběžným opatřením povinnost opustit obydlí a zdržet se vstupu do něj a zdržet se setkávání s poškozenou a s nezletilými dětmi, přičemž stěžovatel již dvakrát tuto povinnost porušil, což je jedním z důvodů jeho trestního stíhání. Státní zástupce dále uvedl, že již v roce 2007 podala poškozená návrh na úpravu poměrů a návrh na rozvod, přičemž stěžovatel byl vykázán v důsledku toho, že ji fyzicky napadal. Jakmile pak uplynula doba vykázání, stěžovatel sliby a hrozbami poškozenou donutil, aby svá podání vzala zpět.
14. Státní zástupce právě primárně na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že se lze důvodně obávat toho, že by stěžovatel mohl pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Taková úvaha se jeví jako zcela racionální, přičemž je třeba poukázat na to, že stěžovatel výše uvedené skutečnosti, ze kterých tato úvaha vychází, v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
15. Ústavní soud dále podotýká, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá povinnost státního zástupce, resp. soudu vyslechnout před uložením předběžného opatření obviněného. Neprovedení výslechu stěžovatele či nezletilých dětí tedy nepředstavuje žádnou podstatnou vadu řízení, jež uložení předběžného opatření předcházelo, zejména když opodstatněnost uložení předběžného opatření spolehlivě vyplynula z jiných důkazů, jak bylo výše rozvedeno.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu