ECLI:CZ:US:2018:3.US.994.18.1
sp. zn. III. ÚS 994/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 7 Tdo 1120/2017-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2017 sp. zn. 7 To 61/2017 a výroku A rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. 21 T 38/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel ve výroku A uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč. Ve výroku B byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro jednání, v němž obžaloba spatřovala přečin maření přípravy a průběhu voleb a referenda podle §351 alinea 2 trestního zákoníku. Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že na předem dohodnutých jednáních přiměl poškozeného D. K., aby přesvědčil svoji manželku k odstoupení z kandidátní listiny politického subjektu "Hnutí Pro Prahu", za který kandidovala ve volbách do zastupitelstev obcí v Praze 18, a to pod pohrůžkou, že z titulu své funkce zařídí, aby poškozený přišel o úklid nemovitostí v Praze 9, kde poškozený prováděl na základě platných smluv úklidové práce jako osoba samostatně výdělečně činná, přičemž také za splnění svého požadavku poškozenému přislíbil výhodu spočívající v zajištění objednávky na provedení vymalování sklepních prostor, a to za dvojnásobně vyšší částku.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který je napadeným usnesením s odkazem na §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Usnesení městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy dovodily naplnění znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku na základě úvahy, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v jakémkoli zhoršení výdělečných možností poškozeného. Obecné soudy podle něj pochybily v tom, že nezjišťovaly vyspělost, zkušenosti a zejména výdělečné a majetkové poměry poškozeného, a že tedy vůbec neposoudily, zda újma, kterou bylo stěžovatelem poškozenému vyhrožováno, se objektivně jevila jako těžká.
6. Podle stěžovatele byly v průběhu trestního řízení provedeny jediné dva přímé důkazy, jimiž měla být prokazována jeho vina, a to výpověď poškozeného a audionahrávka rozhovoru stěžovatele s poškozeným, kterou poškozený pořídil bez vědomí stěžovatele. Uvádí, že na předmětné nahrávce není jediná zmínka o jeho údajném vydírání poškozeného, takže jediným usvědčujícím důkazem tohoto trestného činu zůstává výpověď poškozeného.
7. Stěžovatel tvrdí, že nežádá Ústavní soud, aby posuzoval výpověď poškozeného a hodnocení tohoto důkazu provedené obecnými soudy. Je však přesvědčen, že obecné soudy postupovaly nepřijatelně, když nepřipustily jediný důkaz týkající se hodnověrnosti tohoto svědka a motivace jeho jednání. Obecné soudy podle něj nepřípustně převzaly tvrzení poškozeného bez zjišťování jeho věrohodnosti a stěžovatele naproti tomu považovaly a priori za nedůvěryhodného. Tento přístup obecných soudů podle názoru stěžovatele vedl k extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
12. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda měla újma, kterou bylo stěžovatelem poškozenému vyhrožováno, objektivně charakter těžké újmy podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel poškozenému vyhrožoval, že nevyhoví-li mu, z titulu své funkce zařídí, aby poškozený přišel o úklid nemovitostí v Praze 9, kde poškozený prováděl na základě platných smluv úklidové práce jako osoba samostatně výdělečně činná. Právě hrozící ztrátu těchto příjmů obecné soudy shodně vyhodnotily jako újmu, kterou je třeba jak ze subjektivního pohledu poškozeného, tak i objektivně posuzovat jako těžkou újmu.
13. Ústavní soud v tomto směru odkazuje primárně na odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, který na str. 11 výslovně uvedl, že stěžovatel v inkriminované době patřil mezi vlivné místní politiky, takže poškozený D. K. i jeho manželka se mohli reálně obávat toho, že je schopen proti nim uplatnit svůj vliv a minimálně zásadně zkomplikovat možnosti příjmů ze zajišťování úklidových prací v této lokalitě. Byť stěžovatel tvrdí opak, obecné soudy se zabývaly citelností takového zhoršení výdělečných možností poškozeného a městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že tyto příjmy tvořily těžiště příjmů rodiny poškozeného a jejich ztráta mohla existenčně jeho rodinu ohrozit. Výsledný závěr obecných soudů, že hrozba takového zhoršení výdělečných možností poškozeného dosahuje intenzity těžké újmy, se proto jeví jako racionální a Ústavní soud neshledává důvod k tomu, aby tento právní závěr přehodnocoval.
14. Co se týče výsledků provedeného dokazování a skutkových závěrů, k nimž obecné soudy na jeho základě dospěly, Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné korigovat výše uvedená tvrzení stěžovatele. Z jednání, jež mělo spočívat v použití popsané pohrůžky jinou těžkou újmou, ho totiž neusvědčoval pouze jediný přímý důkaz, tj. důkaz výpovědí poškozeného D. K., ale i další přímé důkazy. Těmi byly výpovědi především manželky poškozeného, jíž poškozený K. vyprávěl o inkriminovaném rozhovoru se stěžovatelem bezprostředně poté, co tento rozhovor proběhl, jakož i výpovědi svědků V. a L., kteří získali relevantní informace rovněž od poškozeného. V případě těchto svědectví jde sice o důkazy odvozené, neboli o tzv. svědectví z doslechu, to však nic nemění na tom, že jimi byla přímo potvrzována dokazovaná skutečnost (tj. použití pohrůžky stěžovatelem), tedy že šlo o důkazy přímé.
15. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy jsou podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Dodrží-li tyto povinnosti, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
16. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozeného, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
17. Nalézací soud pečlivě vyhodnotil všechny provedené důkazy a své hodnocení srozumitelně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž jeho argumentace se jeví jako zcela racionální. Výpověď poškozeného D. K. nalézací soud vyhodnotil jako věrohodnou, neboť korespondovala s dalšími důkazy. Mezi nimi na předním místě figurovala audionahrávka rozhovoru stěžovatele s poškozeným, kterou poškozený pořídil. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že obsah této nahrávky nic nevypovídal o té části jeho jednání, v němž obecné soudy spatřovaly přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, neboť se týkala až druhé části jeho jednání kvalifikované jako přečin podplácení podle §332 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku. Obecným soudům však logicky sloužila jako hlavní podklad pro závěr, že výpověď poškozeného jako celek byla věrohodná a pravdivá. Na základě obsahu této audionahrávky obecné soudy dále dovodily, že výpověď stěžovatele je nepravdivá a účelová, neboť jím uváděná verze relevantních událostí byla touto audionahrávkou spolehlivě vyvrácena.
18. Svůj závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného obecné soudy dále opřely o výše zmíněné odvozené důkazy v podobě svědeckých výpovědí manželky poškozeného K. a svědků V. a L. Jak obvodní, tak městský soud poukázaly především na fakt, že svědectví poškozeného a jeho manželky spolu korespondují navzájem, avšak nikoli ve smyslu absolutní shody, ale s drobnými odchylkami, jež svědčí o jejich pravdivosti, a nikoli o záměrné manipulaci a uzpůsobování si navzájem obou svědectví.
19. Z uvedeného je tedy patrné, že obecné soudy věrohodnost výpovědi poškozeného K. posuzovaly velmi pozorně a že se neomezily jen na její prosté převzetí, jak tvrdí stěžovatel, ale že ji hodnotily v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Za dané situace tak Ústavní soud neshledává žádné pochybení v postupu soudů, které již nepovažovaly za potřebné ověřovat pravdivost výpovědi poškozeného dalším dokazováním.
20. Ústavní soud má za to, že skutková zjištění, ke kterým obecné soudy dospěly, vycházejí z pečlivého vyhodnocení provedených důkazů a z racionálních úvah, které jsou řádně a podrobně odůvodněny (viz zejména str. 12 až 15 napadeného rozsudku obvodního soudu a str. 8 až 10 napadeného usnesení městského soudu). Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovateli, že by mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy bylo možno identifikovat extrémní rozpor.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu