ECLI:CZ:US:2018:3.US.998.18.1
sp. zn. III. ÚS 998/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů Evžena Nekováře a Zdeňky Nekovářové, obou zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1938/23, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2017 č. j. 54 Co 330/2017-249 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. června 2017 č. j. 30 C 136/2015-145, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Bytového družstva U Papírny 5, sídlem U Papírny 784/5, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny obecné zásady spravedlivého procesu, zejména pak zásada kontradiktornosti, bezprostřednosti a ústnosti řízení, zásada rovnosti účastníků řízení, právo na slyšení a další.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 8. 6. 2018 č. j. 30 C 135/2015-145 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník řízení (žalobce) domáhal po stěžovatelích (žalovaných) umožnění prohlídky bytu blíže specifikovaného v tomto výroku (dále jen "předmětný byt"). Výrokem II. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 54 Co 330/2017-249 rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení o zpřístupnění předmětného bytu zastavil, a to z důvodu zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem řízení. K tomu uvedl, že ke zpětvzetí žaloby došlo výlučně z důvodů na straně stěžovatelů, kteří vedlejšímu účastníkovi řízení umožnili zpřístupnění předmětného bytu a tím jeho nárok uspokojili. Výrokem II. pak určil, že vedlejšímu účastníkovi řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených zásad soudního řízení. Nesouhlasí s tím, že řízení mělo být zastaveno pro jejich chování (tím, že vedlejšímu účastníkovi řízení umožnili zpřístupnění předmětného bytu) a rovněž soudům vytýkají, že jim jako v podstatě úspěšným účastníkům řízení nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti primárně brojí proti výroku o nákladech řízení, ale jejich argumentace směřuje i proti vlastnímu výroku městského soudu o zastavení řízení, když rozporují, že by vedlejšímu účastníkovi řízení vědomě umožnili vstup do předmětného bytu, čímž měli uspokojit jeho nárok. Přitom proti usnesení, jímž bylo městským soudem řízení zastaveno, je podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustná žaloba pro zmatečnost. V této souvislosti je třeba připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili. Pokud by stěžovatelé žalobu pro zmatečnost podali, bylo by s ohledem na znění §335d písm. a) o. s. ř. povinností rozhodujícího soudu, aby případně projednal i akcesorický výrok o nákladech řízení.
8. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon ochraně jejich práv poskytuje, a proto je třeba ústavní stížnost považovat ze nepřípustnou a jako takovou ji musel soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. května 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj