ECLI:CZ:US:2018:4.US.1010.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1010/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., soudního exekutora, se sídlem V Bezovce 1896/6, Plzeň, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti 1) usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 378/2017-143 ze dne 3. 1. 2018, 2) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 9/2018 ze dne 15. 1. 2018, 3) usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 522/2017-109 ze dne 21. 12. 2017, 4) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 480/2017-114 ze dne 19. 12. 2017, 5) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 447/2017-176 ze dne 16. 1. 2018, 6) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 6/2018 ze dne 19. 1. 2018, 7) usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 192/2017 ze dne 11. 5. 2017, 8) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 51/2018-111 ze dne 29. 1. 2018, 9) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 7/2018 ze dne 11. 1. 2018, 10) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 3/2018 ze dne 29. 1. 2018, 11) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 306/2017-227 ze dne 23. 1. 2018, 12) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 282/2017-44 ze dne 6. 2. 2018, 13) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 59/2018 ze dne 15. 2. 2018, 14) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 27/2018-46 ze dne 18. 1. 2018, 15) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 37/2018 ze dne 15. 2. 2018, 16) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 68/2018-104 ze dne 14. 2. 2018, 17) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 61/2018-118 ze dne 15. 2. 2018, 18) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 61/2018 ze dne 14. 2. 2018, 19) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 374/2017-127 ze dne 24. 1. 2018, 20) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 6/2018-182 ze dne 24. 1. 2018 a 21) usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 30/2018 ze dne 31. 1. 2018, za účasti Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Ostravě, Krajského soudu v Plzni, Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2018 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu nebyly přiznány náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhům oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "oprávněná") byly na majetek povinných fyzických osob nařízeny exekuce a jejich provedením byl původně pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal. Po jeho odvolání byl do uvolněného Exekutorského úřadu Plzeň-jih jmenován stěžovatel. Na žádost oprávněné podle §44b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a se souhlasem stěžovatele došlo ve všech řízeních ke změně soudního exekutora, kterým se nově stal Mgr. Jaroslav Homola (dále též "soudní exekutor"), který pokračoval v provádění exekucí. Nově zvolený soudní exekutor vyzval stěžovatele k vyčíslení nákladů exekucí vzniklých v souvislosti se změnou soudního exekutora, které stěžovatel v každém jednotlivém řízení vyčíslil částkou 7 865 Kč (odměna ve výši 3 000 Kč, paušální hotové výdaje ve výši 3 500 Kč a DPH 21 %), resp. očekával, že takovou částku obdrží. Soudní exekutor stěžovateli náhradu nákladů v žádném z předmětných řízení nepřiznal s odůvodněním, že skutečně vynaložené náklady stěžovatel neprokázal či nedoložil. K odvoláním stěžovatele Městský soud v Praze a Krajské soudy v Ostravě, v Plzni, v Praze a v Ústí nad Labem [s výjimkou rozhodnutí ad 19)] tento závěr potvrdily, neboť i dle jejich výkladu odměna, paušální náhrada hotových výdajů vč. DPH nepředstavují náklady podřaditelné pod náklady spojené se změnou exekutora, těmi jsou jen skutečně vynaložené náklady exekutora související se samotným provedením změny soudního exekutora.
Z usnesení ad 19) vyplynulo, že jím Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudního exekutora, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení o nepřiznání nákladů exekuce, neboť bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že souhlasil se změnou exekutora, neboť očekával, že mu bude v souladu s ustanovením §44b odst. 4 in fine exekučního řádu přiznána odměna ve stejné výši jako při zastavení exekuce a náklady exekuce v paušální výši. Tento výklad, původně podporovaný judikaturou, byl však následně změněn a soudy se přiklonily k výkladu ustanovení §44b odst. 5 exekučního řádu jak byl publikován ve Sbírce rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 17 Co 379/2015, Rc 3/2016). Stěžovatel zmínil i rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že Ústavní soud považuje v případě změny exekutora za ústavně konformní oba výklady (usnesení ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 3195/14); skutečností však je, že ústavní stížnosti stěžovatele proti cca jednomu tisíci rozhodnutí krajských soudů Ústavní soud odmítl s poukazem na svůj dřívější nález (ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09), podle kterého dojde-li k zastavení exekuce ve fázi, kdy exekutor nevymohl žádnou částku, je základem pro výpočet odměny exekutora nulová částka a nelze mu přiznat odměnu v paušální výši, ani paušální náhradu hotových výdajů. Stěžovatel s výkladem příslušných ustanovení exekučního řádu obecnými soudy nesouhlasil, označil ho za extrémně svévolný, a obšírně mu oponoval. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatel spatřoval ve formě rozhodnutí soudního exekutora, podle jeho názoru měl rozhodnout příkazem k úhradě nákladů exekuce a o opravném prostředku proti němu směřujícím by rozhodovaly okresní soudy.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti byl stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §44b odst. 4 in fine exekučního řádu, přijatým obecnými soudy. Ústavní soud však dal opakovaně najevo, že jej nepovažuje za ústavně nekonformní a respektuje výklad, podle kterého stěžovateli náleží pouze nárok na náhradu doložených nákladů, které Krajský soud v Praze v publikovaném rozhodnutí označuje jako "zvláštní náklady" (srov. též usnesení vydaná ve skutkově i právně totožných věcech téhož stěžovatele sp. zn. III. ÚS 3443/16, II. ÚS 3324/17, IV. ÚS 1772/17, IV.ÚS 1770/17, I. ÚS 1771/17, II. ÚS 1773/17, IV. ÚS 2838/17, I. ÚS 88/18).
Z tohoto důvodu nemá Ústavní soud v posuzované věci (bez dalšího) v rámci ústavně právního přezkumu napadených rozhodnutí [s výjimkou usnesení ad 19)] žádný prostor k případné revizi právního závěru obecných soudů o tom, že náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora, které hradí oprávněný podle §44b odst. 5 exekučního řádu, v rozhodném znění, jsou jen skutečně vynaložené náklady exekutora související se samotným provedením změny v osobě soudního exekutora, nikoliv odměna exekutora ani paušální náhrada hotových výdajů. Tento právní závěr obecných soudů Ústavní soud neshledává nesouladným, a to i přesto že v minulosti ve svém usnesení (nikoliv v nálezu) v rámci ústavněprávního přezkumu připustil jako možný i opačný právní názor. Rolí Ústavního soudu není - za situace kdy obecné soudy v různých řízeních dospějí k odlišným interpretacím aplikované právní normy, a současně ovšem i za situace, kdy oba zvolené výklady obstojí - být konečným arbitrem, jenž by indikoval, které z ústavně souladných řešení je řešením správnějším.
Dovolával-li se stěžovatel ustanovení §44b odst. 4 věty druhé exekučního řádu, nezbývá, že než opakovaně poukázat na právní závěry stěžovatelem zmíněného nálezu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125). Ústavní soud proto nemohl přisvědčit stěžovateli, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho legitimní očekávání, že mu po jeho souhlasu se změnou exekutora bude poskytnuta náhrada včetně odměny ve výši odpovídající náhradě při zastavení exekuce. Za stejných okolností by mu totiž v případě zastavení exekuce mohla být přiznána pouze náhrada prokazatelných hotových výdajů. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že poté, co převzal exekuční řízení po svém předchůdci, v předmětných řízeních exekuci fakticky prováděl a vymohl nějakou finanční částku.
Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti usnesení ad 19), ani zde Ústavní soud neshledal žádný důvod ke svému zásahu. Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel zmeškal lhůtu k podání odvolání proti rozhodnutí soudního exekuta a soudní exekutor je odmítl pro opožděnost, kteréžto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil. Stěžovatel k tomuto rozhodnutí nikterak neargumentoval a ani Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodnilo jeho zásah.
K námitce porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §55c odst. 2 exekučního řádu platí, že o odvolání proti rozhodnutí exekutora rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud. Pokud proti usnesením nově zvoleného exekutora rozhodovaly krajské a nikoliv okresní soudy, není žádný rozumný důvod k domněnce, že by k tomuto rozhodování zjevně nebyly příslušné, či že by tímto rozhodováním mohlo dojít k odnětí zákonného soudce stěžovateli.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu