ECLI:CZ:US:2018:4.US.1031.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1031/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. MUDr. Romana Žďárka, Ph.D., MBA, advokáta, se sídlem Kotlářka 1259/1, Praha 5, zastoupeného Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem, se sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 29 Co 432/2017-49, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2. Společnosti medicínského práva z. s., se sídlem Vinohradská 2279/164, Praha 3, IČ: 27033635, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 19. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se JUDr. MUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 35 C 60/2017 soukromoprávní spor, v němž se žalobce domáhal vůči Společnosti medicínského práva z. s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 30 250 Kč. Protože po podání žaloby žalovaná předmětnou částku zaplatila, vzal žalobce svoji žalobu zpět. Usnesením ze dne 10. srpna 2017 č. j. 35 C 60/2017-22, proto obvodní soud řízení zastavil a s odkazem na ustanovení §146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 11 361,90 Kč.
Proti usnesení obvodního soudu podala žalovaná odvolání, jímž napadla výrok o náhradě nákladů řízení. Dle žalované obvodní soud nesprávně posoudil zákonné podmínky pro přiznání nákladů řízení žalobci, neboť tzv. předžalobní výzva jí nebyla řádně doručena; žalované prý nebyla doručena ani žaloba. Z těchto důvodů žalovaná požadovala, aby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadené usnesení změnil a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud usnesením ze dne 10. ledna 2018 č. j. 29 Co 432/2017-49, změnil výrok usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů řízení a rozhodl tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Městský soud se plně ztotožnil s argumentací žalované, že zaslání předžalobní výzvy na emailovou adresu její předsedkyně nelze považovat za řádné doručení ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř.
III.
Stěžovatel namítá, že mu bylo doručeno toliko blanketní odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, čímž byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, jež představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Argumentaci odvolacího soudu, dle které předžalobní výzva nebyla žalované řádně doručena, neboť zaslání výzvy na e-mailovou adresu předsedkyně nelze považovat za doručení na adresu žalované ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř., považuje za projev přepjatého formalismu. V tomto směru stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. května 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14, a ze dne 1. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2178/15 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem je částka 11 361,90 Kč, představující náhradu nákladů stěžovatele v řízení před obvodním soudem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11); kasační zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Ve svém nálezu ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, pod bodem 33, přitom Ústavní soud formuloval jednotlivá kritéria pro posouzení případů, v nichž jde sice o objektivně bagatelní částku, nicméně daná věc se z hlediska ústavnosti jeví natolik významnou, že přesahuje kauzu samotnou.
V poměrech projednávané věci je důležitá rovněž skutečnost, že ústavní stížnost směřuje toliko do výroku o náhradě nákladů řízení (zastaveného ještě před nařízením prvního jednání). Při posuzování této problematiky postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě. Tato zdrženlivost je zřetelnější o to více v případech, kdy se spor vede o bagatelní částku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2638/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2406/17).
Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, či ze dne 4. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 1076/17). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2007 sp. zn. III. ÚS 458/07).
Ústavní soud konstatuje, že nepokládá danou věc - z hlediska ústavnosti - za natolik významnou, aby v případě objektivně bagatelní peněžité částky, o kterou zde jde, uplatnil svůj kasační zásah.
Zásadní námitka stěžovatele spočívá na tvrzení, že výklad ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř., který odvolací soud v této věci učinil, představuje projev nepřípustného formalismu. K tomu je třeba říci, že odvolací soud vyšel při posouzení, zda byla vedlejšímu účastníku řádně doručena tzv. předžalobní výzva, z dikce §142a odst. 1 o. s. ř. Dle uvedeného ustanovení je třeba výzvu k plnění zaslat budoucímu žalovanému na jeho adresu pro doručování. Tento pojem je přitom třeba vykládat v kontextu celého kodexu civilního sporného řízení, přičemž vymezení daného pojmu obsahují ustanovení §46, §46a a §46b o. s. ř. (srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1. 2. 2016. Kniha II., §79-180 občanského soudního řádu. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 409). Předžalobní výzvu je proto třeba doručit buďto do datové schránky, na sdělenou elektronickou adresu, anebo na adresu pro doručování prostřednictvím doručovacího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že v konkrétních případech lze akceptovat i předžalobní výzvu zaslanou na e-mailovou adresu, kterou budoucí žalovaný při komunikaci s budoucím žalobcem používá. Je však třeba dodat, že takový postup je namístě zvláště tehdy, pokud předžalobní výzvu zasílá osoba práva neznalá (laik). V poměrech projednávané věci jde však o případ přesně opačný, neboť stěžovatel je sám advokátem a předžalobní výzvu (dle jeho vlastních slov) zasílal jeho právní zástupce - jiný advokát. V takovém případě Ústavní soud interpretaci městského soudu, dle níž bylo třeba postupovat dle §46 a násl. o. s. ř. neshledává jako nepřípustně formalistickou. V situaci, kdy právní zástupce stěžovatele, stěžovatel sám a vedlejší účastník řízení disponují datovou schránkou, popřípadě kdy vedlejšímu účastníku - právnické osobě - lze doručovat na adresu jeho sídla uvedenou ve veřejně dostupném obchodním rejstříku, vystavuje se stěžovatel riziku, že jeho předžalobní výzva, zaslaná na emailovou adresu, nebude shledána obecným soudem jako řádná.
Ke stěžovatelem uváděné judikatuře Ústavního soudu je třeba říci, že na poměry projednávané věci nedopadá, neboť se věnuje především otázkám obsahu předžalobní výzvy a vědomí budoucího žalovaného o tom, jakého dluhu se týká.
Nad rámec svého odůvodnění a zcela na okraj Ústavní soud dodává, že stěžovatel uvádí, že poté, co žalovaná nesplnila svoji povinnost dobrovolně, přistoupil - více než čtvrt roku po splatnosti závazku - k předání věci svému právnímu zástupci, který musel věc převzít, zaslat předžalobní výzvu a podat žalobu. V kontextu této věci je dosti výmluvným již prostý fakt, že stěžovatel, sám advokát, přistoupil v dané (nikterak složité) věci k volbě jiného advokáta jakožto svého právního zástupce. Jakkoliv má každý účastník řízení právo zvolit si svého právního zástupce, je v poměrech této konkrétní věci dle Ústavního soudu zřejmé, že douška městského soudu o snaze stěžovatele navýšit svoji pohledávku o náklady řízení, není zcela od věci.
Ústavní soud tak uzavírá, že ve věcech objektivně bagatelního významu (nadto jde-li zároveň o náklady řízení) nelze právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nahlížet izolovaně - uvedené právo není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v projednávané věci na právo majetkové). V případě bagatelních částek je navíc zjevné, že nad právem k přístupu soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla postupem městského soudu porušena dotčená základní práva stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu