ECLI:CZ:US:2018:4.US.1062.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1062/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Šnajderem, advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 5814/2016-88, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 54 Co 277/2015-21 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. června 2015 č. j. 42 C 349/2014-15, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 100 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Spolu s doplněním žaloby požádal o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 16. 6. 2015 č. j. 42 C 349/2014-15 zamítl návrh stěžovatele na bezplatné ustanovení zástupce z řad advokátů. Dle §30 odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu ustanoví zástupce na žádost účastníkovi, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nedostatečně specifikoval svou majetkovou situaci, neobjasnil, jaké jsou jeho měsíční příjmy a z čeho hradí nezbytné výdaje. Jeho žaloba přitom byla srozumitelná, soud tak měl za to, že je ve schopnostech stěžovatele reagovat na výzvy soudu a umožnit projednání žaloby.
4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2015 č. j. 54 Co 277/2015-21 potvrdil usnesení obvodního soudu. Zdůraznil, že jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka řízení je obsahová a formální úroveň sepsané žaloby. Pokud podaná žaloba obsahuje všechny náležitosti včetně bezvadného petitu, ustanovení zástupce není na místě. Protože tomu tak bylo i v posuzované věci, měl za to, že stěžovatel je schopen svá práva hájit bez toho, že by ochrana jeho zájmů nezbytně vyžadovala ustanovit mu zástupce z řad advokátů.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 5814/2016-88 zastavil řízení o dovolání žalobce. Uvedl, že stěžovatel spolu s podáním dovolání požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Této žádosti nebylo vyhověno usnesením obvodního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 42 C 349/2014-38, ve spojení s usneseními městského soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j. 54 Co 38/2016-49 a Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1573/2016-68. Následně byl stěžovatel vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta. Stěžovatel reagoval opětovnou žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud tuto žádost posoudil sám na základě usnesení velkého senátu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015 a dospěl k závěru, že stěžovateli zástupce pro dovolací řízení neustanoví, neboť doposud věrohodně nedoložil své majetkové poměry, ačkoli byl na nedostatky svého prohlášení o majetku opakovaně upozorňován v odůvodněních usnesení soudů všech stupňů. Protože stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení, Nejvyšší soud řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obvodní soud i městský soud postupoval nepřiměřeně formalisticky a nezhodnotil jeho skutečné ekonomické poměry. Chybné závěry nižších soudů pak přejal i Nejvyšší soud. Stěžovatel měl za to, že smyslem §30 občanského soudního řádu je umožnit účastníkům mít zástupce ještě před tím, než se definitivně rozhoduje o osvobození od soudních poplatků. Zástupce pak má účastníkům pomoci v dokazování pro osvobození od soudních poplatků. Opačný postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stát by také měl minimalizovat povinnosti občanů ve vztahu k prokazování skutečností, které si může zjistit sám, například z katastru nemovitostí. Po účastníkovi řízení přitom nelze spravedlivě požadovat, aby se za účelem úhrady soudního poplatku zbavil svého nemovitého majetku, ve kterém má bydliště. Nespravedlnost v postupu soudů považoval stěžovatel za o to větší, že byl zbaven možnosti, aby jeho žaloba byla věcně projednána, v řízení, v němž žaloval stát. Dále poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Brně, který jej částečně osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce z řad advokátů. V rámci následného odvolacího řízení pak stěžovatel u Krajského soudu v Brně dosáhl úplného osvobození od soudních poplatků. Dle stěžovatele je nepřípustné, aby se realizace jeho práva na soudní ochranu odvíjela od regionálního výkladu práva soudy.
III.
Vlastní posouzení
7. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Zhodnotil, že se v této části jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Podstatou ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že Nejvyšší soud měl stěžovateli advokáta ustanovit a o dovolání stěžovatele rozhodnout meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení stanovené §241 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom nenapadl rozhodnutí soudů, kterými byla posuzována jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tím, jak Nejvyšší soud sám posoudil druhou žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Posouzení Nejvyššího soudu na předchozí rozhodnutí nižších soudů navazuje a dospívá k závěru, že stěžovatel doposud věrohodně nedoložil své majetkové poměry, ačkoli byl na nedostatky svého prohlášení o majetku opakovaně upozorňován.
11. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, k nimž obecný soud při zvažování oprávněnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů dospěje. Výjimkou by bylo pouze extrémní pochybení obecného soudu znamenající zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, zejména svévolná aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, spočívající například v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo v odůvodnění vybočujícím v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209)]. Takové pochybení však Ústavní soud v předložené věci neshledal.
12. Stěžovateli nebyl advokát pro dovolací řízení ustanoven pro nedostatečné splnění jeho důkazní povinnosti a současně proto, že ze skutečností, které uvedl, nevyplývalo, že by u něj byly předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků. Přitom byl stěžovateli poskytnut i značný časový prostor a nezbytné poučení, aby své majetkové poměry prokázal, a dostalo se mu dokonce i opakovaného posouzení jeho žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Nedbal-li stěžovatel své důkazní povinnosti, stěží se nyní může dovolávat toho, že měl soud zjistit jeho majetkové poměry jinak. Pokud v řízení před jinými soudy v jiném řízení své majetkové poměry prokázal odlišným způsobem, je opodstatněné, že v těchto jiných řízeních soudy rozhodovaly odlišně.
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Následně Ústavní soud posuzoval zbývající část ústavní stížnosti. S ohledem na výše učiněné závěry bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.
15. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl.
16. V případě stěžovatele bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání. Jak ale bylo uvedeno výše, stěžovatel nesplnil zákonem vyžadované podmínky řízení o dovolání. Tím se dopustil procesního pochybení, které mělo za následek zastavení řízení. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se dovoláním stěžovatele věcně zabýval a posuzoval napadená rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu.
17. Bylo povinností stěžovatele, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 nebo stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti usnesením městského soudu a obvodního soudu tak ústavní stížnost stěžovatele není přípustná.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu