ECLI:CZ:US:2018:4.US.1163.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1163/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2017 č. j. 7 To 187/2017-229 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. dubna 2017 č. j. 3 T 138/2011-217, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel byl v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 138/2011 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že použil vozidlo své známé (bez jejího souhlasu) jako zástavu půjčky, kterou však neměl v úmyslu poškozenému vrátit. Návrh na povolení obnovy řízení opřel stěžovatel o návrh výslechu svědka, jenž mohl potvrdit existenci plné moci, kterou měla poškozená vystavit stěžovateli k nakládání s uvedeným vozidlem. Tím měly být odstraněny rozpory ve výpovědích poškozených. Okresní soud však důkazní návrh zamítl, neboť je dle něj nezpůsobilý přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Existence plné moci, kterou měl svědek prokázat, byla spolehlivě vyvrácena v původním řízení výpovědí poškozených, jež dokonce vysvětlili, z jakého důvodu je existence plné moci uvedena v písemné smlouvě o půjčce (poškozený podepsal, že plnou moc viděl, ačkoliv se tak nestalo, byl totiž stěžovatelem utvrzen, že jí zapomněl doma). Soud se navíc nemohl ztotožnit s tím, že navrhovaný svědek by byl osobou nezainteresovanou. Již v původním řízení jej stěžovatel označil jako svého známého a existuje tedy mezi nimi užší poměr. Konečně je takový návrh nevěrohodný i kvůli časovému odstupu (k jednání došlo před více než sedmi lety). Z uvedených důvodů nemůže navrhovaná svědecká výpověď, konfrontována se souladnými a konzistentními výpověďmi poškozených, přivodit jiné rozhodnutí o vině. Soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatel se proti původnímu odsuzujícímu rozsudku neodvolal. Teprve nyní, když bylo iniciováno řízení o přeměně podmíněného trestu, začal proti rozsudku brojit.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že možnost výslechu navrženého svědka zvažoval soud již v původním řízení (o jeho přítomnosti při podpisu smlouvy věděl). Dále se krajský soud plně ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně nadbytečnosti a nevěrohodnosti návrhového důkazu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje odmítnutí jeho důkazního návrhu za nelogické a nepřesvědčivé. Soudy v odůvodnění fakticky tvrdí, že ať by byla výpověď navrhovaného svědka jakákoliv, nemůže proti již provedeným důkazům obstát. Takto však dle stěžovatele soud výpověď hodnotit nemůže. Poškozený existenci plné moci potvrdil při podpisu smlouvy. Nové důkazy musí soudy hodnotit velmi pečlivě. Tuto povinnost však nesplnily. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. V dané věci soudy posuzovaly stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení a v něm obsažený důkazní návrh, kterým se podrobně zabývaly. Stěžovatelovým námitkám, že nevěnovaly jeho návrhu dostatečnou pečlivost, nelze přisvědčit. Hodnotu navrženého důkazu soudy velmi podrobně srovnaly jak s důkazní situací v původním řízení, tak s jeho rysy (časový odstup, osoba svědka, atd.). Stěžovatelem prosazované závěry judikatury Ústavního soudu o pečlivém hodnocení důkazních návrhů nelze paušálně vykládat jako povinnost soudů každý navržený důkaz provést. Jde-li o svědecké výpovědi, dovodil Ústavní soud v minulosti tuto povinnost toliko v případech, kdy navržená svědecká výpověď přinášela doposud zcela zásadní a nepředvídanou změnu v důkazní situaci z původního řízení [viz např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79), v němž byly soudy konfrontovány se situací, v níž klíčová svědkyně (poškozená) vzala celou svou původní výpověď jako smyšlenou zpět formou písemného zápisu]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Jak uvedl krajský soud, byla možnost výslechu navrženého svědka zvažována již v původním řízení. Soudy však pro provedení takového důkazu neshledaly žádný důvod. Jejich zevrubné odůvodnění, prosté jakékoliv svévole, pak obstojí i v současné situaci. Postup soudů je logický, přesvědčivý a odpovídá jimi popsanému smyslu a účelu řízení o povolení obnovy řízení.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu