infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.2018, sp. zn. IV. ÚS 125/18 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:4.US.125.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:4.US.125.18.1
sp. zn. IV. ÚS 125/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 219/438, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2017 č. j. 14 Co 129/2017-378 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2016 č. j. 0 P 1288/2015-242, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a) nezletilého A. M. a b) nezletilé K. H., obou v soudním řízení zastoupených statutárním městem Ostrava - Úřadem městského obvodu Slezská Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava - Moravská Ostrava, a c) V. H., jako vedlejších účastníků řízení, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy jimi porušily jeho právo na nezasahování do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na rodičovskou výchovu a péči o děti podle čl. 32 odst. 1 Listiny, dále pak že porušily práva dětí podle čl. 3 odst. 2, čl. 5 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, jeho právo vlastnit majetek a užívat jej podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo podnikat a vyvíjet hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. 3. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilé vedlejší účastníky (dále jen "nezletilí") do střídavé péče rodičů, a to tak, že se od neděle lichého kalendářního týdne od 18 hod. do úterý následujícího lichého kalendářního týdne do 17 hod. svěřují do péče vedlejší účastnice - matky nezletilých (dále jen "matka") a že se od úterý lichého kalendářního týdne od 17 hod. do následující neděle do 18 hod. každého týdne svěřují do péče stěžovatele - otce nezletilých, dále uvedený soud stanovil, v jakém termínu se nezletilí svěřují do péče jednoho z rodičů v době prázdnin a svátků (výrok I), stěžovateli uložil přispívat na výživu nezletilých s účinností od 11. 4. 2016 každému dítěti částkou ve výši 14 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 10. 2016 částkou 18 000 Kč měsíčně (výrok II) a stejně tak uložil i matce s účinností od 11. 4. 2016 přispívat každému z nezletilých částkou ve výši 1 600 Kč měsíčně a s účinností od 1. 10. 2016 částkou 1 200 Kč měsíčně (výrok III), dále pak rozhodl o splatnosti dlužného výživného (výroky IV a V) a o nákladech řízení (výroky VI až VIII). 4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel tvrdí, že podle judikatury Ústavního soudu musí mít každý rodič možnost o dítě pečovat stejně jako ten druhý a jakékoliv odchylky musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. V této souvislosti stěžovatel namítl, že úpravou střídavé péče jej obecné soudy protiústavně omezily v péči o nezletilé, neboť neuvedly žádný legitimní zájem nebo právo dítěte, které by bylo daným zásahem od rodinného života nutné chránit. 6. Dále stěžovatel uvedl, že §867 občanského zákoníku garantuje dítěti právo na poskytnutí informace a na to, aby soud jeho názoru věnoval patřičnou pozornost, včetně toho, aby "odstínil" případné ovlivnění názoru dítěte rodičem či aktuálním stavem. Ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí vypracované v červnu 2017 nevyplývá, že by toto bylo při pohovoru s nezletilými řešeno. Zvláště za situace, kdy návrhy rodičů jsou rozdílné, je dle stěžovatele nutné nezletilé informovat, co kdo z rodičů navrhuje, jaké jsou možnosti péče o ně, jaké jsou jejich představy a požadavky, a v případě, že nezletilí upřednostňují větší rozsah péče u jednoho z rodičů, je nutné zjišťovat, zda jde o legitimní důvody. Převzal-li soud nekriticky tuto zprávu, aniž by byla zajištěna "přezkoumatelnost" tohoto pohovoru, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 7. Námitku porušení svého práva vlastnit majetek a podnikat i práva na spravedlivý proces stěžovatel odůvodnil tím, že obecné soudy stanovily výživné z čistého příjmu 60 000 Kč měsíčně, kterého nikdy nedosahoval, naopak bylo prokázáno, že jeho příjem činil 36 566 Kč měsíčně, že vycházely z majetkové podstaty, nikoliv reálného výnosu z ní, přičemž pominuly pasiva a další závazky či omezení majetkových práv, jež jsou s tímto majetkem svázány (např. vyšly z nemovitého majetku ve výši 13 mil. Kč, aniž by zohlednily hypoteční úvěr ve výši 2,6 mil. Kč). 8. Stěžovatel také namítl, že odůvodnění napadených rozhodnutí je v rozporu s elementárními pravidly logiky a ekonomickými zákonitostmi. Současně upozornil, že krajský soud zcela zpochybnil skutkový stav konstatovaný okresním soudem i postup stanovení výživného, ale jeho rozhodnutí o výši výživného nekorigoval, přičemž jeho závěry jsou zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné. 9. Podle stěžovatele stát tím, že mu stanovil takto vysoké výživné, zasáhl do práv a povinností jeho osoby jako rodiče více, než bylo nezbytné pro zajištění zájmu dítěte. Obecné soudy negovaly jeho právo a povinnost vychovávat nezletilé tím, že ze sféry jeho výchovného vlivu vyloučily rozhodování o jím vydělaných finančních prostředcích, a místo něho určily jejich životní úroveň. Správa i tvorba jmění je přitom samostatnou komponentou rodičovské odpovědnosti, do níž by měly zasahovat co nejméně. Absurdní má být i postup obecných soudů, kdy míru zásahu do tohoto práva odvozovaly od poměru péče, přičemž jím vytvořené jmění nesměřovaly do úspor dětí, ale k rukám druhého rodiče, který s ním může zacházet dle svého uvážení. 10. Obecné soudy měly excesivním způsobem porušit §915 občanského zákoníku. V tomto bodě stěžovatel zopakoval svou námitku, že obecné soudy vycházely z neprokázaného příjmu a že příjem rodičů měl být - podle klíče plynoucího ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima - přerozdělen tak, aby matka disponovala částkou 30 000 Kč a on částkou 32 000 Kč, přičemž rozdíl mezi výživným měl činit 5 000 Kč na obě děti, nikoliv 33 600 Kč. Stěžovatel má za to, že vznikl extrémní nesoulad, jde-li o výši prostředků na chod domácnosti obou rozdělených rodin, a vzniklý stav označil za redistribuci jeho majetku. 11. Konkrétně stěžovatel okresnímu soudu vytkl, že byl směšován jeho příjem ze zaměstnání ve výši cca 32 000 Kč a pronájmu 5 000 Kč měsíčně, s cestovními náhradami ve výši cca 13 000 Kč měsíčně, ač v tomto případě nejde o příjem. Jeho reálný příjem tedy činil, jak výše uvedeno. Upozornil, že okresní soud operoval s hospodářským výsledkem společnosti XXX, s. r. o., před zdaněním a současně hodnotou nemovitých věcí ve vlastnictví této společnosti, a že obě hodnoty sečetl, ač výnos ze společnosti měl sloužit k profinancování jmění a dalších závazků. Nezmínil existenci pasiv společností, závazků, zástav a záruk, které jsou s nemovitými věcmi, příp. aktivy společností, v nichž měl majetkovou účast, spojeny, uvedl pouze závazky osobního charakteru ve výši 8 mil. Kč z hypoték a krátkodobých půjček určených k profinancování prodeje "starého" domu a dostavby "nového". Dále do základu pro výpočet výživného zahrnul cestovní náhrady a nerespektoval ustanovení §913 odst. 2 věty poslední za středníkem občanského zákoníku, když nezohlednil jeho péči o společnou domácnost, která je nezávislá na podílu péče o nezletilé, a navíc při stanovení tohoto podílu ve výši 36 % vycházel z běžného, nikoliv celoročního režimu, který je díky prázdninám vyšší, a to 40%. Upozornil, že pokud vyšel okresní soud při stanovení výživného z jeho majetku, ten sám o sobě není zdrojem příjmu, tím je hospodaření s ním, a jeho úvaha, že by měl z tohoto majetku 0,5 promile, je logicky neodůvodněná, a tudíž svévolná. Porušil i princip rovnosti v právech, neboť nezkoumal hodnotu majetku matky. 12. Závěr krajského soudu, že nelze uvěřit, že by dosahoval čistého příjmu z nájmu jen 5 000 Kč, pak stěžovatel označil za nepřezkoumatelný, resp. neopírající se o provedené důkazy, přičemž poukázal na možnost paušálního odpočtu nákladů pro daňové účely ve výši 30 %. Jeho úvahy pak stěžovatel o cestovních náhradách označil za rozporné se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zákoníkem práce i odbornou literaturou. Pokud krajský soud poukázal na jeho tvrzení o příjmu 60 000 Kč, do této částky zahrnul celé příjmy včetně hrubého příjmu z pronájmu a cestovních náhrad, bez zohlednění výdajů spojených s pronájmem. Jeho úvaha, že náhrady např. ve stravném nemusí být čerpány zcela, je rozporná s charakterem těchto náhrad i praxí, kdy výdaje mohou být násobně vyšší než zákonné minimální náhrady, jako příjem je však považováno to, co bylo vyplaceno nad rámec povinných minimálních úhrad. A přestože krajský soud konstatoval, že výsledky společností, kde je společníkem, byly za poslední hospodářský rok 2016 horší, nevyvodil z toho žádné skutkové závěry. S ohledem na charakter podnikání společnosti XXX, s. r. o., nelze predikovat výsledky do budoucna nebo předjímat, že v budoucnu banka bude souhlasit s rozdělením zisku, zvláště je-li společnost stále ještě zatížena dluhy. Krajský soud sice "relativizoval" hodnotu majetku až na jednu třetinu hodnoty uvedené okresním soudem a odmítl paušalizující propočet "majetkového" výživného, nijak však toto zjištění nepromítl do určení výše výživného. 13. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že takový postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť oba rodiče mají vlastní příjmy, o nezletilé se řádně starají a zabezpečují jejich potřeby, a že v opačném případě může vzniknout nepoměrně větší újma, kdy v důsledku nepřiměřeně vysokého výživného buď nebude schopen je platit, anebo bude muset zpeněžovat jmění, které vytváří i pro nezletilé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 17. Jde-li o proces interpretace a aplikace "podústavního práva", ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 18. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (viz čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly samotné "podústavní právo" (zde příslušná ustanovení občanského zákoníku), resp. že by je interpretovaly a aplikovaly v zřejmém rozporu s jejich ústavně chápaným smyslem a účelem. Vlastní posouzení toho, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu byly naplněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů či do střídavé péče obou rodičů, však náleží zásadně soudům obecným [srov. např. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)]. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i veškerého rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilému dítěti. Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být tzv. nejlepší zájem dítěte zjišťován a posuzován [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 18-25 (N 105/73 SbNU 683)]. 19. Rozhodují-li obecné soudy o podobě péče ve smyslu §907 občanského zákoníku, konkrétně zda svěřit dítě do péče jednoho z rodičů či do střídavé péče, pak v případě, že jeden z rodičů naplňuje výše uvedená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 či ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 20. Střídavou péči ovšem nelze považovat za "automatické" řešení při rozchodu rodičů, i když jsou u obou rodičů ve zhruba stejné míře splněna naznačená kritéria, neboť mohou nastat okolnosti, vzhledem ke kterým nebude taková péče v souladu s nejlepším zájmem dítěte. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je třeba se vyvarovat určité paušalizace a zevšeobecňování své judikatury na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v něm zkoumaného zájmu a potřeb dítěte, a to z důvodu, že "v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu." (viz usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25). 21. Výše uvedené principy se uplatní rovněž tam, kdy nezletilé dítě bylo svěřeno sice do střídavé péče obou rodičů, avšak s rozdílnou dobou této péče, jako tomu bylo v souzené věci. Stěžovatel má za to, podmínky pro výjimku z pravidla, že oba rodiče se mají podílet na výchově dítěte (v zásadě) stejnou měrou, nebyly splněny, neboť nebyly pro rozdílnou úpravu doby péče u rodičů zjištěny žádné důvody (resp. že zde nebyl žádný legitimní zájem či právo dítěte). V prvé řadě je třeba poukázat na to, že "váhu" důvodů je třeba vždy poměřovat ve vztahu k intenzitě daného zásahu, jenž je dán mírou omezení rozsahu péče u jednoho z rodičů ve prospěch druhého rodiče. V daném případě jde o zásah menší intenzity, neboť stěžovatel má možnost se osobně na péči o děti podílet z časového hlediska v poměrně velkém rozsahu (a to z 36 %, jak v ústavní stížnosti uvádí), navíc vzniklá asymetrie je zčásti kompenzována rovnoměrnou úpravou péče v době svátků a prázdnin, a tak je stěžovatelův podíl z hlediska celého roku 40%. 22. Jde-li o samotné důvody, obecné soudy vzaly v úvahu, že stávající model péče, následně vtělený do napadených soudních rozhodnutí, fungoval z hlediska nezletilých dobře, samotné děti s tímto uspořádáním vyjádřily spokojenost, ve škole jsou úspěšné, bez významu není ani to, že nezletilá K. je, zřejmě i s ohledem na nižší věk, více citově fixována na matku. Tyto důvody, jež se opírají i o závěry, resp. doporučení soudní znalkyně, posuzované v souvislosti se zmíněným omezením stěžovatele coby jednoho rodičů, nelze z hlediska "tzv. nejlepšího zájmu dítěte" považovat za irelevantní či zcela nevýznamné, jež by právní závěry obecných soudů činily zjevně nepřiměřenými ("extrémními) a které by proto z hlediska ústavnosti nemohly obstát. 23. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti zprávě opatrovníka, z níž obecné soudy rovněž vycházely, možno uvést, že z ničeho neplyne, že by nezletilé děti byly matkou vůči stěžovateli nějak ovlivňovány, stejně tak zde není žádný konkrétní důvod se domnívat, že by opatrovník nezletilých, jenž je povinen sledovat výlučně zájmy nezletilých a který je k tomuto účelu personálně obsazen kvalifikovanými osobami, zpravidla s bohatou praxí v tomto oboru, provedl rozhovor s nezletilými dětmi, aniž by je způsobem přiměřeným jejich věku informoval o všem podstatném a aniž by byl schopen zjistit jejich skutečné přání, včetně důvodů, které je k vyslovení takového přání vedou, resp. posoudit, zda tyto jsou z hlediska jejich tzv. nejlepšího zájmu akceptovatelné. K tomu nutno uvést, že stěžovatel u jednání krajského soudu dne 28. 8. 2017 vůči zprávě opatrovníka ze dne 27. 7. 2009 neměl připomínky, a návrh, aby uvedený soud nezletilé sám vyslechl, nevznesl. 24. Ústavní stížnost směřuje také proti rozhodnutí o výživném, jež bylo stěžovateli uloženo hradit. Stěžovatel má za to, že jeho čistý měsíční příjem, jak byl prokázán v soudním řízení, neodůvodňuje stanovení tak vysokého výživného, přičemž podrobuje kritice posouzení jednotlivých položek, z nichž se tento příjem má skládat. V prvé řadě nutno poznamenat, že Ústavní soud přezkoumává soudní rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející jako celek, a tudíž námitky případných vad, jichž se dopustila nižší soudní instance (zde okresní soud), ale které byly zhojeny v dalším průběhu řízení (zde krajským soudem), žádný význam nemají. 25. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vyšly z příjmu, který stěžovatel sám u jednání před okresním soudem uvedl, tj. cca 60 000 Kč měsíčně, přičemž stěžovatelovo pozdější tvrzení, že "reálný" příjem je téměř poloviční, neakceptovaly s tím, že je účelové. Stěžovatel argumentuje tím, že nelze jako příjem počítat cestovní náhrady a že s ohledem na výdaje je jeho čistý příjem z pronájmu jen 5 000 Kč měsíčně. Ústavní soud však v postupu obecných soudů, které vyšly z částky 60 000 Kč, nic protiústavního nespatřuje; je zcela běžné, že mezi faktickými příjmy a příjmy, jež jsou z hlediska účetního, resp. daňového vykazovány, může být podstatný rozdíl, přičemž je někdy velmi obtížné skutečný příjem stanovit přesně, zvláště pak v situacích, jako je tato, tedy kdy stěžovatel vystupuje současně v pozici společníka, jednatele, ředitele (zaměstnance), dlužníka, apod., a do značné míry tak rozhoduje o finančních tocích, včetně svého příjmu, a o tom, jak tyto budou z účetního hlediska vykazovány (k tomu viz níže). 26. Ohledně rozhodnutí o výživném však Ústavní soud považuje za podstatné nejen sdělení samotného stěžovatele. Obecné soudy dále (v souladu se zákonem) zohlednily rovněž stěžovatelovy majetkové poměry, tedy to, že je vlastníkem nemovitého majetku, akcií, podílových listů, apod., a především má podíly na dvou velmi ziskových obchodních společnostech. Hodnotu stěžovatelova majetku lze (v případě těchto společností) jen odhadnout, nicméně její celková výše se pohybuje řádově (přinejmenším) v milionech korun, což svědčí o tom, že stěžovatel byl v minulosti schopen zajistit si dostatečný příjem, a s ohledem na to, že jeho společnosti jsou stále ziskové, není důvod předpokládat, že by tomu mělo být v současné době jinak. 27. Stěžovatel argumentoval tím, že není možné po něm požadovat, aby plnil vyživovací povinnost z výtěžků prodeje svého majetku. V obecné rovině se nelze s tímto názorem ztotožnit, protože nejsou-li k dispozici jiné finanční prostředky, z nichž by bylo možné plnit vyživovací povinnost, pak je nezbytné přistoupit i k prodeji takového majetku, nicméně zde o takový případ nejde. Současně však nelze pominout, že společnosti, na nichž se stěžovatel podílí, dosahují poměrně velkého zisku, přičemž Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem okresního soudu, dle něhož (ve své podstatě) budoucí rozvoj společnosti nemůže být jedinou prioritou, a to ve smyslu, že by tomu mohlo být na úkor oprávněného zájmů nezletilých dětí; růst majetku, resp. prosperita společnosti jednoho z rodičů může být samozřejmě v zájmu nezletilých, neboť může zajistit uspokojení jejich potřeb v budoucnosti, současně však nelze pominout i jejich potřeby aktuální. Je tudíž nutné hledat mezi nimi určitou rovnováhu. 28. Vzhledem k tomu nutno zohlednit i stěžovatelovy majetkové poměry z toho hlediska, zda tyto neodůvodňují další příjem, např. cestou zvýšením výdělku či rozdělením (třeba jen malé části zisku) společností, které stěžovatel zcela či zčásti vlastní. Stěžovatel sice tvrdí, že rozdělení zisku je pod kontrolou financující banky, to se však týká jen jedné společnosti, krom toho své tvrzení v soudním řízení nijak neprokázal, ostatně jak upozornil krajský soud, o dobré kondici společnost XXX, s. r. o., hovoří schválený úvěrový rámec, i to, že jedná s financující bankou o dalších úvěrech ve výši až 86 000 000 Kč, navíc, jak plyne ze soudního spisu, obě společnosti stěžovatelovi jako zaměstnanci poskytují zápůjčky v řádech statisíců až milionů korun. 29. Stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu, která se týká výživného stanoveného rodiči s nadstandardními příjmy [nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)], v souzené věci však o případ mimořádně vysokého výživného nešlo. Stěžovatel obecným soudům vytkl i to, že výživné nesměřovaly do tvorby úspor a svěřily je do rukou druhého rodiče (matky). Ovšem zhodnocení toho, zda je - a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu - namístě postup podle §917 občanského zákoníku, je věcí obecných soudů, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat, tedy až na zcela zjevná, zásadní pochybení, o něž v souzené věci nejde. K tomu nutno dodat, že oba rodiče nezletilých se jeví jako odpovědní, a není zde žádný důvod se domnívat, že by matka s výživným nakládala nějak neuváženě, jak snad stěžovatel naznačuje. 30. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nelze-li ústavní stížnost meritorně projednat, nelze tak učinit ani v případě návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí; ten, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:4.US.125.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 125/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 5. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 1. 2018
Datum zpřístupnění 7. 6. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 89/2012 Sb., §907, §913
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstřík styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
odůvodnění
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-125-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 102374
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-06-09