ECLI:CZ:US:2018:4.US.1379.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1379/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jitky Kunetové, zastoupené Mgr. Michaelou Dosedlovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Lazecká 70a, proti rozsudkům Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, č. j. 18 C 376/2015-258, a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 75 Co 248/2017-291, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Česká pojišťovna a. s. (dále jen "vedlejší účastnice") se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhala proti stěžovatelce zaplacení částky 49 138 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení provize, kterou stěžovatelka jako pojišťovací agentka obdržela od vedlejší účastnice za zprostředkování uzavření pojistných smluv, jež byly následně stornovány. Okresní soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 18 C 376/2015-258, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 49 138 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 75 Co 248/2017-291, rozsudek soudu nalézacího. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla mj. dne 1. 3. 2012 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení a pomoci při správě, která obsahovala režim smlouvy o obchodním zastoupení podle §652 a násl. tehdy účinného obchodního zákoníku a režim zprostředkovatelské smlouvy podle §566 téhož zákona ve spojení se zákonem č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále jen "smlouva"). Stěžovatelka vstoupila do smluvního vztahu s vedlejší účastnicí na základě svobodné vůle, o nepoctivý obchodní styk nešlo, za zprostředkování uzavření pojistných smluv a jejich správu inkasovala provize, které měla v důsledku jejich následné stornace vrátit v souladu s vnitropodnikovou normou - "Směrnicí ČP, a. s. 3114", na kterou odkazoval čl. VIII. smlouvy.
Proti rozsudkům okresního a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 20. 4. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje zejména v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, neboť v napadených rozhodnutích absentují odpovědi na otázky, jak právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí odpovídá základním principům a reciprocitě smluv, způsobu jejich uzavírání, změn i zneužití práva za podmínek, které vedlejší účastnice jednostranně nastoluje. Obecné soudy nezohlednily veškeré okolnosti posuzované věci, naopak aplikovaly ustanovení obchodního zákoníku formalisticky. Stěžovatelka namítá, že předmětný právní vztah je nevyvážený, vedlejší účastnice je v mocenském postavení a může jednostranně měnit podmínky dispozice s provizemi, a proto by vznesený nárok neměl požívat právní ochrany.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům vydaným ve věci, jejímž předmětem je zaplacení částky 49 138 Kč s příslušenstvím, a svojí výší jde tedy z pohledu dovolacího řízení o bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospívá k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadená - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému soudům umožňujícího efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svojí povahou skutečně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Výsledek bagatelních sporů totiž - často jen pro výši předmětných částek - není schopen současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Nadto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se ve své argumentaci, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží vzbudit dojem, že je v postavení "slabší strany", a proto by jí měla náležet zvýšená právní ochrana, jako je tomu například u spotřebitelů. S takovým pojetím se však Ústavní soud v předmětné věci nemůže ztotožnit. Stěžovatelka je podnikatelský profesionál a zprostředkovatelskou činností v pojišťovnictví se živí řadu let. Do smluvního obchodně právního vztahu s vedlejší účastnicí vstoupila dobrovolně, stejně jako byla následně jejich vzájemná spolupráce ukončena dohodou. Obsah smluvních podmínek i směrnice č. 3114 byly stěžovatelce známy, tedy i povinnost vrátit za určitých podmínek již vyplacenou provizi, což dobrovolně nesplnila. S ohledem na vše shora uvedené proto nelze dospět k závěru, že by obecné soudy v posuzované věci rozhodly excesivně - tak, aby musel zasáhnout Ústavní soud a napadená rozhodnutí zrušit.
Rozsudky okresního a krajského soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu