ECLI:CZ:US:2018:4.US.138.17.1
sp. zn. IV. ÚS 138/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti UNIKOL CZ, s.r.o., se sídlem Boleslavská třída 536, Nymburk, zastoupené Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 32 Cdo 2968/2016-214, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 č. j. 21 Co 491/2016-193 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 8. 2015 č. j. 12 C 383/2014-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem, ve věci žalobkyně (JINPO, spol. s r. o.) proti žalované stěžovatelce o zaplacení částky 581 881 Kč s příslušenstvím, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni předmětnou částku s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 549 602 Kč od 19. 1. 2014 do zaplacení a ve výši 7,5 % z tam uvedených částek a v tam uvedených termínech (výrok I.), zamítl žalobu pro úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 549 602 Kč od 5. 12. 2013 do 18. 1. 2014 a pro úrok z prodlení ve výši 7,5 % z tam uvedených částek a za tam uvedené dny (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 93 874 Kč (výrok III.). Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. a konstatoval, že ve výroku II. zůstává nedotčen (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit náklady odvolacího řízení v částce 26 523 Kč (výrok II.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak jí ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně nedostála. Sice tvrdí, že nesprávnost napadeného rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně na žádnou jeho judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkazuje. Zpochybnila-li stěžovatelka závěr odvolacího soudu o falzu dodaných ložisek založený na rozhodnutí celního úřadu a na dalších odborných vyjádřeních, pak podle dovolacího soudu zřejmě přehlédla, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Tvrzení stěžovatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou. Nejvyšší soud zdůraznil, že k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). V případě dovolání proti rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 26 523 Kč jde ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí předchozích řízení poukázala na to, že nebyla účastníkem správního řízení a netušila, že soud bude považovat správní rozhodnutí za takový důkazní prostředek, který bude důvodem pro neprovedení důkazů jiných, resp. pro neustanovení znalce, čímž se dopustil překvapivého soudního rozhodnutí. Poukázala na to, že Nejvyšší soud se fakticky věcně dovoláním nezabýval, dovolání pojímá jen úzce podle §237 o. s. ř. a tímto přístupem se snaží rychle zbavit jejich velkého nápadu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud připomíná, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud také připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu