ECLI:CZ:US:2018:4.US.1404.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1404/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Blaženy Hanáčkové, zastoupené Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem Tyršova 21, 664 91 Ivančice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2015 č. j. 18 Co 276/2014-722 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 4 C 1278/94-673, ve znění usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2014 č. j. 4 C 1278/94-688, v části týkající se určení, že "důvody pro vydědění, jak jsou uvedeny v závěti sepsané Blaženou Kocmánkovou a datované dne 5. 3. 1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. Jana Kocmánka, nejsou dány, se ruší", za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení a 1) Ing. Kamila Kocmánka a 2) Anny Kocmánkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a dále požadovaného určení, neboť podle jejího názoru napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující každému bez rozdílu základní práva a svobody, čl. 11 odst. 1 Listiny (právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o závaznosti vyhlášených mezinárodních smluv a čl. 90 Ústavy (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 4 C 1278/94-673, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2014 č. j. 4 C 1278/94-688 v právní věci žalobce Ing. Jana Kocmánka (dále rovněž "žalobce", jehož právními nástupci se stali Anna Kocmánková a Ing. Kamil Kocmánek) proti žalované Ing. Blaženě Hanáčkové v řízení o neplatnost závěti sepsané Blaženou Kocmánkovou dne 5. 3. 1989, rozhodl tak, že důvody pro vydědění jejího syna Ing. Jana Kocmánka, tak jak jsou uvedeny v předmětné závěti, nejsou dány (výrok I) a v části, podle které se určuje, že závěť sepsaná zůstavitelkou dne 5. 3. 1989, pokud v ní vyděďuje svého vnuka Ing. Kamila Kocmánka, je (relativně) neplatná, a že se žaloba zamítá (výrok II). Ve výroku pod body III a IV soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Okresní soud tak rozhodl o žalobách, které byly k tomuto soudu podány v roce 1994. Žalobce se jimi domáhal určení neplatnosti závěti datované dne 18. 12. 1987 a údajně sepsané zůstavitelem Janem Kocmánkem (zemřelým dne 28. 6. 1988), která podle jeho tvrzení nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele. Další žalobou se domáhal určení neplatnosti závěti datované dne 5. 3. 1989, údajně sepsanou zůstavitelkou Blaženou Kocmánkovou (zemřelou dne 1. 11. 1989).
Okresní soud projednání obou žalob spojil do jednoho řízení a při projednání předmětné věci si připojil v rámci důkazního řízení i oba dědické spisy, a to spis sp. zn. 0 D 959/88 po zemřelém Janu Kocmánkovi a sp. zn. 0 D 1626/89 po zůstavitelce Blaženě Kocmánkové. Po obsáhlém a dlouho trvajícím řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že bylo prokázáno, že vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou v době sepsání závěti sice "nebyly ideální, na druhou stranu soud podle provedeného dokazování nemůže kategoricky konstatovat, že by žalobce v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří". Z provedeného dokazování bylo dále zjištěno, že se o matku žalobce po smrti manžela Jana Kocmánka starala žalovaná a že se o ni starala dobře.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2015 č. j. 18 Co 276/2014-722 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (napadených odvoláním) potvrdil (výrok I).
Odvolací soud konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovanou nemůže obstát, neboť jestliže byla neexistence důvodu vydědění tvrzena žalobcem již v podané žalobě, je při podání žaloby na neplatnost závěti v tomto úkonu zahrnuto i dovolání se relativní neplatnosti závěti. Krajský soud se zabýval rovněž hodnocením svědecké výpovědi svědkyně Lýdie Procházkové, kterou na rozdíl od soudu prvního stupně, hodnotil odlišně. Odvolací soud dospěl k závěru, že zůstavitelka měla zajištěnu v době nemoci a stáří pomoc od své dcery - žalované, případně dalších osob a nebylo prokázáno, že by po žalobci požadovala, aby jí poskytl nějakou konkrétní pomoc, případně že by žalobci bylo známo, resp. vzhledem k okolnostem mělo být známo, že zůstavitelka takovou pomoc potřebuje, ale on jí ji odmítl poskytnout, i když tak z objektivních důvodů učinit mohl. I když se zůstavitelka se svým synem delší dobu pravidelně nestýkala, nebylo zjištěno, že by sama takové kontakty iniciovala.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 21 Cdo 275/2016-781 dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, směřující proti výroku ve věci samé, zamítl a napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 3. 2014 č. j. 4 C 1278/94-688 zrušil ve výroku o určení náhrady nákladů řízení státu a náhrady nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti oběma obecným soudům vytýká, že z jejich rozhodnutí není zřejmé, z jakých důkazů vzaly za zjištěné, že důvody vydědění žalobce nejsou dány. Dále namítá, že obecné soudy se prý neřídily závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10, který se má týkat skutkově i právně identické věci, a je založen na prioritě ochrany projevu vůle zůstavitelky a takového výkladu, který nezakládá neplatnost, před výkladem opačným. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v údajně nesprávném výkladu námitky promlčení práva na dovolání se relativní neplatnosti, resp. neplatnosti vydědění.
Není prý totiž možné, aby Okresní soud v Břeclavi po 18 letech od zahájení soudního řízení, připustil rozšíření žaloby o určení, že "závěť sepsaná Blaženou Kocmánkovou a datovaná dne 5. 3. 1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. Jana Kocmánka a svého vnuka Ing. Kamila Kocmánka, je neplatná".
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje všechny skutkové okolnosti projednávané věci a jednotlivé důkazy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že tvrzení žalobce, že obě jím žalobou napadené závěti jsou neplatné, protože nebyly psány vlastní rukou zůstavitele, případně že závěť byla sepsána pod nátlakem stěžovatelky, byly vyvráceny znaleckými posudky, resp. revizními znaleckými posudky a výpověďmi svědků.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že sice nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědkyně Lýdie Procházkové soudem prvního stupně, z jeho posouzení však není zřejmé, k jakému závěru dospěl. Podle názoru stěžovatelky se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami.
V souvislosti s rozsudkem dovolacího soudu, který však podle petitu ústavní stížnosti stěžovatelka nenapadá, ale odvíjí od jeho doručení lhůtu k podání ústavní stížnosti, stěžovatelka namítá, že jeho názor, že žalobce má právo po celou dobu dědického řízení namítat neplatnost důvodu vydědění, a proto nemůže dojít k promlčení jeho nároku, je prý nesprávný. Tvrdí přitom, že pokud podléhá promlčení právo dovolat se relativní neplatnosti, musí stejný závěr platit i v případě promlčení možnosti namítnout neplatnost důvodu vydědění. Dovolací soud se údajně nezabýval tvrzením stěžovatelky o neunesení důkazního břemene žalobcem, že nebyl zůstavitelkou platně vyděděn, resp. že v době sepsání závěti neexistovaly důvody vydědění uvedené v závěti.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
V posuzované věci je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (naposledy v rámci jí podaného dovolání), a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde o posouzení toho, zda se obecné soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda napadené rozsudky představují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k namítanému čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, a zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Těmto ústavněprávním požadavkům napadená rozhodnutí obou soudů dostála.
S ohledem na obsah námitek stěžovatelky lze konstatovat, že stěžovatelka oponuje závěrům obou obecných soudů námitkami, které v rámci téměř 24 let trvajícího řízení měla dostatek možnosti předkládat k posouzení všem ve věci rozhodujícím soudům, včetně soudu dovolacímu. Z obsahu napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že tyto soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly a vypořádaly.
Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především jak proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, tak i proti výkladu otázky "promlčení práva dědice dovolat se neplatnosti vydědění", kterou provedl v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, ale následně se jí důkladně zabýval i soud dovolací. Argumentace stěžovatelky spočívající mimo jiné v úvaze, že by (nepochybně) byla žaloba v původním znění zamítnuta, pokud by soudy nepřipustily rozšíření petitu, což, údajně, mělo být jedním z důvodů úspěchu žalobce v řízení, je pouze hypotetická.
Ústavní soud vždy zastává názor, že sjednocování judikatury ve sporných otázkách je především záležitostí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se k této otázce podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 2. 2017 č. j. 21 Cdo 275/2016-781. Důvody spojené s nepromlčitelností práva dědice po dobu řízení o dědictví dovolat se neplatnosti vydědění, jsou jím v odůvodnění citovaného rozsudku podrobně, logicky a srozumitelně rozvedeny. Ústavní soud nemá důvod tento výklad považovat za protiústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií.
Pokud stěžovatelka uplatňuje výtky skutkové povahy, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž je nucen zdůraznit, že ve věci rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků (výpovědi svědků, znaleckých posudků a listinných důkazů) ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly skutkový i právní závěr, který má oporu v provedeném dokazování.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka dovolává i závěrů vyplývajících především z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (N 185/67 SbNU 231), který se týká podmínek vydědění. V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že i u jednostranných právních úkonů je třeba respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout jí principiální ochranu. To však nelze vykládat tak, že by nebylo možné připustit právo vyděděného potomka se proti takovému úkonu zůstavitele bránit soudní cestou. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu zdůraznil, že i v takovém případě považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva v konkrétním případě, že soud vždy bude vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Tak se stalo i v nyní projednávané věci. Rozsah dokazování byl v předmětné věci více než standardní. Tomu odpovídá ostatně i aktivita účastníků řízení, pokud se týká navrhování jednotlivých důkazů. Oběma soudům nelze vytýkat nesoulad hodnocení provedených důkazů s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatelka (mimo jiné) v ústavní stížnosti dovolává, neznamená právo na rozhodnutí soudu, které je v souladu s představou jednoho z účastníků, tedy právo na procesní úspěch v řízení.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu