ECLI:CZ:US:2018:4.US.153.18.1
sp. zn. IV. ÚS 153/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti JUDr. Heleny Hrubé, zastoupené Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 11. 2017, č. j. 17 C 160/2017-47, za účasti Okresního soudu v Opavě jako účastníka řízení a statutárního města Opavy jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 160/2017 domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 4713 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení - stěžovatelka užívá pozemek parc. č. X1 v kat. území Opava-Předměstí, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka a na kterém je umístěna budova č. p. X2, jejíž součástí je nebytová jednotka č. X3 ve vlastnictví stěžovatelky, včetně podílu na společných částech domu.
Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 17 C 160/2017-47, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4713 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 1900 Kč; dospěl k závěru, s odkazem na judikaturu Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, že stěžovatelka užívala pozemek vedlejšího účastníka od 29. 5. 2014 do 28. 5. 2017 z titulu vlastnictví nebytové jednotky bez právního důvodu v rozsahu svého spoluvlastnického podílu na společných částech domu, čímž se bezdůvodně obohatila.
Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 11. 1. 2018 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zásah spatřuje zejména v tom, že okresní soud nezkoumal, zda nezastavěnou část pozemku vedlejšího účastníka stěžovatelka neužívá, neboť pouze o tuto část v řízení jde, jelikož za užívání zastavěné části pozemku, na které se nachází budova, stěžovatelka řádně zaplatila. Soud vyšel z toho, že pozemek je v katastru nemovitostí veden formálně jako zastavěná plocha a nádvoří, proto má stěžovatelka užívat celý pozemek a po vedlejším účastníkovi nelze požadovat, aby z pozemku oddělil spornou část. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, k čemuž dodala, že fakticita užívání musí mít přednost před formálně právní povahou věci a výklad právních norem má být ve prospěch slabší strany, kterou ona je. Vedlejší účastník může nakládat s pozemkem i jeho částmi libovolně, zatravněná část pozemku je přístupna všem obyvatelům a návštěvníkům vnitrobloku. V neposlední řadě stěžovatelka uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by fakticky užívala část pozemku, na které není umístěna budova.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v bagatelní věci (do 10 000 Kč), a to dokonce z hlediska odvolacího řízení. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému umožňujícího soudům efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v 41nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Výsledek bagatelních sporů totiž - často jen pro výši předmětných částek - není schopen současně představovat porušení základních práv a svobod. Uvedené nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv a do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Nad rámec důvodu odmítnutí uvedeného výše Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je z hlediska skutkového a právního závěru ústavně konformní; nalézací soud rozhodnutí odůvodnil vyčerpávajícím způsobem, odkázal na přiléhavou judikaturu a dospěl k logickému právnímu závěru. Stěžovatelka užívá předmětný pozemek bez právního důvodu a do posuzované situace se dostala vlastním jednáním - vlastnicí nebytové jednotky v budově, která stojí na cizím pozemku, se stala dobrovolně v rámci privatizace a při znalosti právních poměrů ohledně pozemku vedlejšího účastníka a budovy, jejíž součástí je stěžovatelčina nebytová jednotka.
Postupem Okresního soudu v Opavě nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani nebyl porušen čl. 90 Ústavy České republiky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu