ECLI:CZ:US:2018:4.US.1541.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1541/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti R. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Barborou Černou, advokátkou v Praze 8, Čimická 717/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, č. j. 4 Tdo 1508/2017-59, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, uznal stěžovatele vinným zločinem loupeže [§173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku] a přečinu krádeže [§205 odst. 1 písm. d), odst. 3 trestního zákoníku], a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, při současném zproštění části obžaloby. Současně mu uložil povinnost nahradit škodu poškozeným. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. září 2016, sp. zn. 10 To 67/2016 odvolání odsouzených i státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. 4 Tdo 357/2017-45; nálezem Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1827/17, bylo usnesení Nejvyššího soudu zrušeno. Nejvyšší soud novým, v této ústavní stížnosti napadeným usnesením, dovolání stěžovatele opět odmítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že v dovolání namítal především neprovedení pachové identifikace v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Z odborného vyjádření nebylo patrné, zda psovod měl patřičnou kvalifikaci a služební pes příslušný výcvik. Nejvyšší soud sice ověřil splnění požadavků, není však doložena statistika úspěšnosti služebního psa a důkaz, byla-li pachová stopa sejmuta a uchována řádně. Identifikaci nebyl přítomen (ani o ní nebyl informován) obhájce. Stěžovatel namítá i nesprávnost rekognice a s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 dovozuje neúčinnost a nepřípustnost tohoto důkazu. Stěžovatel uvádí, že tím byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není dalším stupněm obecných soudů a neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením trestně-procesních předpisů se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jsou-li současně porušena i základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem - ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, totiž vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Důvodem předchozího kasačního nálezu byla skutečnost, že Nejvyšším soudem deklarovaná opožděnost dovolání, která byla příčinou jeho odmítnutí, byla vyhodnocena nesprávně. Podle Ústavního soudu bylo dovolání podáno včas, a Nejvyššímu soudu tak byla věc vrácena k posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, všechny své námitky předložil nejprve Nejvyššímu soudu, který měl přihlédnout jen ke způsobilosti psovoda a služebního psa. Nejvyšší soud však posuzoval skutečnou podřaditelnost námitek pod zákonné dovolací důvody, které jim stěžovatel formálně přisoudil. Nejvyšší soud uvedl, že tak lze učinit "s jistou dávkou tolerance", namítá-li stěžovatel, nikoliv výslovně, porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací soud prověřil správnost postupu orgánů činných v trestním řízení s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a přitom zjistil, že pachová stopa byla použita jen jako nepřímý důkaz. Stěžovatel je z jednání usvědčován především výpovědí poškozené a správně aplikovaný důkaz tak sloužil jen podpůrně. Rovněž u rekognice Nejvyšší soud konstatoval správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Poškozené byla (4. října 2014) ukázána skupina fotografií a rekognice in natura byla provedena 1. dubna 2015, tedy až po zahájení trestního stíhání stěžovatele - několikaměsíční rozmezí není způsobilé založit porušení požadavků zákona ani příslušné judikatury.
Porušení čl. 36 Listiny nemůže nastat jen na základě nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, což Ústavní soud považuje dlouhodobě [viz již nález IV. ÚS 23/93 (N 28/1 SbNU 219)] za pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti. V novém řízení Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele a postupoval přitom v souladu s trestním řádem; nevyhověl-li tomuto mimořádnému opravnému prostředku, nezkrátil stěžovatele v jeho základních právech, jak v ústavní stížnosti namítá.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu