ECLI:CZ:US:2018:4.US.1549.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1549/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Milana Kubičky, zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 653/2016-263 ze dne 6. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Kladně domáhal určení, že je vlastníkem hráze - stavby vodního díla ohraničujícího umělou vodní nádrž, postavené mimo jiné na pozemku ve vlastnictví žalobce p. č. st. X1, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, na LV č. X2 pro obec Š., katastrální území Šlapanice v Čechách. Okresní soud v Kladně rozsudkem č. j. 23 C 61/2015-195 ze dne 2. 8. 2016 žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného, státního podniku Povodí Vltavy, Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil a - při zohlednění změny petitu v průběhu odvolacího řízení - rozhodl, že se stěžovatelova žaloba na určení, že je vlastníkem stavby stojící na pozemku p. č. st. X1, typ stavby vodní dílo, se způsobem využití hráz ohraničující umělou vodní nádrž, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, na LV X2 pro obec Š. a katastrální území Šlapanice v Čechách, zamítá.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 3845/2017-288 ze dne 13. 2. 2018 odmítl jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud obiter dictum uvedl, že s ohledem na stěžovatelem vymezený petit žaloby by dovolání stejně nemohlo být úspěšné.
Ústavní stížností stěžovatel napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu, k otázce, zda jeho dovolání obsahovalo obligatorní náležitosti, se nevyjádřil ani v jejím odůvodnění.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle ní lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly navrhovatelem vyčerpány všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpáním je přitom myšleno vyčerpání řádné, tedy uplatnění opravného prostředku v souladu se zákonem tak, aby se soud, vůči němuž je prostředek podán, mohl zabývat veškerými námitkami, které stěžovatel uplatnil a uplatňuje následně v ústavní stížnosti.
Proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu nebylo ze zákona nepřípustné dovolání; stěžovatel dovolání sice podal, avšak nikoli řádně, neboť bylo odmítnuto pro vady.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje, že požadavkům občanského soudního řádu stran obsahových náležitostí dovolání nedostál, usnesení Nejvyššího soudu dokonce vůbec nenapadá (nejde přitom o rozhodnutí závisející na uvážení Nejvyššího soudu). V souladu s citovaným stanoviskem je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
Lze dodat, že jak krajský soud, tak Nejvyšší soud v rámci obiter dicta stěžovatele upozornily, že teoreticky může být úspěšný s jinou žalobou. Nejvyšší soud dokonce stěžovatele odkázal na konkrétní rozsudky zabývající se tím, jakou a jak formulovanou žalobou se případně lze domáhat ochrany, byť tak Nejvyšší soud vůbec činit nemusel. K možnostem podat jinou žalobu se nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje.
Nezbývá tudíž než zopakovat, že považuje-li stěžovatel hráz za samostatnou věc (v kterémžto případě by ovšem těžko mohl hovořit o tom, že mu vzniklo legitimní očekávání absencí jejího zápisu v katastru nemovitostí), v řízení před obecnými soudy k ní nepředložil žádný nabývací titul. Jde-li podle stěžovatele o součást věci hlavní, může postupovat v souladu s rozhodnutími, na která jej Nejvyšší soud upozornil.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva nabízí, pročež nesplnil jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Na tuto procesní situaci žádným způsobem nereagoval, ačkoli jej Nejvyšší soud na existenci stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/17 (které důsledky podání vadného dovolání popisuje) ve svém rozhodnutí upozornil. Proto Ústavní soud nemůže postupovat jinak než ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka