ECLI:CZ:US:2018:4.US.1571.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1571/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Ing. Romana Hány, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. března 2018 č. j. 11 C 101/2016-138, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a Ing. Petra Hrabánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 5. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tímto mělo dojít také k zásahu do jeho práva zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se žalobou ze dne 23. 6. 2016, podanou proti žalovanému Ing. Petru Hrabánkovi (vedlejší účastník), domáhal vydání věci. Dne 16. 11. 2017 proběhlo jednání v předmětném řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 11 C 101/2016, v rámci kterého byly strany poučeny podle §119a a §118b občanského soudního řádu, o koncentraci řízení a usnesením byla poskytnuta účastníkům lhůta k dotvrzení a k označení důkazů v délce 30 dnů. Stěžovatel následně podáním ze dne 18. 12. 2017 doplnil žalobní návrh tak, že mj. požadoval jeho rozšíření. O tomto návrhu rozhodl obvodní soud vydáním usnesení ze dne 10. 1. 2018 č. j. 11 C 101/2016-127, kterým nepřipustil změnu žalobního petitu (výrok I.) a uložil stěžovateli doplnit svá tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání (výrok II. a III.). Na toto rozhodnutí stěžovatel reagoval podáním ze dne 14. 2. 2018, kterým mimo jiné opětovně navrhl změnu návrhu na zahájení řízení způsobem naznačeným předchozím usnesením obvodního soudu. O tomto návrhu rozhodl obvodní soud napadeným usnesením tak, že připustil změnu žalobního návrhu pouze ve specifikaci věci, jejíž vydání stěžovatel již původně navrhoval (výrok I.), a ve zbytku změnu žalobního petitu nepřipustil (výrok II.).
3. Pokud jde o vlastní argumentaci stěžovatele, ten tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení, které nevystihuje důvodnost nepřipuštění změny žalobního návrhu. Dle stěžovatele se obvodní soud v odůvodnění spokojil toliko s citací právní úpravy a nekonkrétními tvrzeními, že zákonné podmínky pro připuštění návrhu nebyly splněny. Stěžovatel má za to, že návrh na připuštění změny žaloby je jednostranným procesním úkonem, který žalobce může podat kdykoli před vydáním meritorního rozhodnutí. Soud v občanskoprávním řízení má přitom možnost tento návrh zamítnout pouze za předpokladu, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, a to z důvodu hospodárnosti řízení. V projednávaném případě byly již soudu předloženy všechny rozhodné skutečnosti a navrhovaná změna žalobního petitu tak nenaplňuje zákonný předpoklad pro jeho zamítnutí. S ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování pak nelze akceptovat, aby rozhodnutí o připuštění či nepřipuštění změny žalobního návrhu stálo na libovůli účastníka, ale při splnění zákonných předpokladů k připuštění takového návrhu dojít musí. Stěžovatel uzavřel, že usnesením o nepřipuštění změny žalobního návrhu, které nebylo řádně odůvodněno, došlo ze strany obvodního soudu k odepření jeho práva na soudní ochranu.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
4. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Jednou z podmínek projednání ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Tato ustanovení jsou pak zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. stanovisko pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (394/2016 Sb.)].
6. Z výše naznačeného pravidla, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
7. Pokud jde o rozhodování o ústavní stížnosti podané proti usnesení, kterým se nepřipouští změna žalobního návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, bylo již v minulosti zjištěno, že dřívější judikatura Ústavního soudu je nejednotná. Na jedné straně byly vydávány nálezy, které takovou ústavní stížnost shledaly přípustnou (byť se k otázce přípustnosti explicitně nevyjadřovaly), na straně druhé však existovala (více recentní) judikatura Ústavního soudu tvořená usneseními, kterými byly takovéto ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné. Z toho důvodu došlo k vydání stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, které otázku přípustnosti ústavních stížností proti usnesením vydaným podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu postavilo najisto.
8. Plénum Ústavního soudu dospělo k takovému závěru, že rozhodnutí vydávaná podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu nesplňují kumulativně výše naznačené podmínky pro vynětí z obecného principu přípustnosti ústavní stížnosti směřující pouze proti konečným rozhodnutím (viz bod 5), neboť existují jiné efektivní prostředky ochrany proti případnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Ze stanoviska pléna plyne, že stěžovatel se může v daném občanskoprávním řízení proti nepřipuštění změny žalobního návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu bránit až třemi způsoby (podle okolností konkrétního případu), a to jednak podáním nového návrhu (žaloby), dále napadením nepřipuštění návrhu v odvolání podaném ve věci samé a nakonec podáním změny návrhu přímo odvolacímu soudu. Z těchto důvodů je tedy ústavní stížnost proti usnesením vydaným podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel brojí, jak je výše popsáno, proti usnesení obvodního soudu, kterým došlo k nepřipuštění změny žalobního návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu a ve věci přitom nebylo dosud meritorně rozhodnuto. Na tento případ se tak plně aplikují závěry pléna Ústavního soudu obsažené ve výše citovaném stanovisku a Ústavnímu soudu nezbývá než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud současně posoudil, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak neshledal, že by ústavní stížnost podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele nebo že by v řízení o podaném opravném prostředku před obecnými soudy docházelo ke značným průtahům, z nichž by stěžovateli vznikala nebo mohla vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma.
11. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2018
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj