ECLI:CZ:US:2018:4.US.1649.18.2
sp. zn. IV. ÚS 1649/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného J. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2018, č. j. 21 Co 236/2017-352, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a dále nezl. P. J., I. J., J. J. a I. K., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně změnil výrokem IV. rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 21 Co 236/2017-352, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 6. 2017, č. j. Nc 38011/2015-287, mj. tak, že je stěžovatel - otec nezletilého syna P. J. - oprávněn se s ním stýkat každý třetí ucelený týden v kalendářním měsíci v době od středy 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin a v určeném rozsahu rovněž během jarních, velikonočních, vánočních a hlavních prázdnin - s tím, že místem předání syna je jeho bydliště. Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud potvrdil výrok III. rozsudku okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh otce na změnu péče a výživy. Zbývajícími výroky krajský soud zastavil odvolací řízení ve vztahu k výroku I. nalézacího rozsudku, změnil výrok II. tak, že je matka povinna umožnit babičce a prababičce telefonickou komunikaci s nezletilým, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti výše označenému rozsudku krajského soudu se stěžovatel (otec) brání včasnou ústavní stížností podanou dne 14. 5. 2018 a navrhuje jeho zrušení. Namítá neoprávněný zásah do svých i synových ústavně zaručených práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte, konkrétně poukazuje na porušení práva syna na široký styk s otcem a jeho úzkou rodinou a práva na spravedlivé, nezávislé a nestranné rozhodnutí, jelikož krajský soud nezohlednil nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4037/2017. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2015, č. j. Nc 23/2014-55, byla schválena dohoda rodičů o úpravě péče, a tedy nebyla prokázána hodnověrná změna poměrů ke stanovení střídavé péče. Vedlejší účastnice I. J. (matka) se s nezletilým synem odstěhovala z P. do Z. v srpnu 2014 a obvodní soud rozhodl až v březnu 2015. Protože byl nezletilý již 3/4 roku ve Z., nezbylo stěžovateli nic jiného, než uvěřit slibům matky, že si bude moci vzít syna kdykoli a na jak dlouho bude chtít, a souhlasit s dohodou, kterou následně obvodní soud schválil. Pokud by stěžovatel předvídal, že nastanou v budoucnu problémy a obecné soudy budou na tři roky starou dohodu poukazovat, nikdy by ji neuzavřel. Jelikož nezletilý nastupuje do první třídy základní školy, snažil se stěžovatel o ucelený styk (asymetrickou střídavou péči) - každý druhý celý týden v měsíci -s tím, že by měl nezletilý týden domácí vzdělávání. Ředitel základní školy s tím souhlasil, nalézací soud však na toto řešení nebral zřetel a odvolací soud důkaz vyjádřením ředitele neprovedl. Styk stěžovatele se synem tak byl omezen na 3 dny v měsíci a 2 půldny u dnů cestovních, což neodpovídá ani běžně stanovenému styku, natož styku širokému. Dále stěžovatel nepovažuje za spravedlivé, že je místo předání v místě bydliště syna, neboť to nebyl stěžovatel, kdo se odstěhoval; cestovní náklady dosahují měsíčně 4888 Kč.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátkou podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je dlouhodobě obezřetný při zasahování do řízení týkajících se péče soudu o nezletilé, především proto, že jde o specifické a citlivé případy vyžadující vysokou míru individualizace. V zásadě proto omezuje svůj přezkum na to, zda byla dodržena obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro rozhodnutí (mj.) o péči nezletilé. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecných soudů o vhodnosti či nevhodnosti výlučné péče s nastaveným stykem stěžovatele (otce) s nezletilým synem; jádro této činnosti leží na obecných soudech, které mají blíže k nezletilému dítěti, jehož se rozhodnutí týká (srovnej např. usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14).
Stěžovatelova argumentace je pouhou polemikou se závěry krajského soudu i soudu nalézacího, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance obecné justice, kterou však v žádném případě není. Ústavnímu soudu přísluší chránit ústavně zaručená práva stěžovatelů a zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě jejich excesu - nic takového v posuzované věci nezjistil. Řízení před opatrovnickými soudy jako celek proběhlo ústavně souladným způsobem, byl proveden dostatek důkazů, stěžovatel měl zachovanou možnost vyjádřit se a jeho námitky byly řádně vypořádány. Odůvodnění napadeného rozsudku je jasné, srozumitelné a logické; krajský soud se dostatečně zabýval nejlepším zájmem dítěte, pečlivě styk upravil a řádně výrok o styku stěžovatele s nezletilým synem odůvodnil.
Přezkoumávané rozhodnutí je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť krajský soud jakožto odvolací instance celou situaci posuzoval komplexně a zároveň s ohledem na specifika případu, což je hlavním požadavkem zmiňované judikatury. Stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4037/2017, nelze na posuzovanou věc vztáhnout, neboť se odlišuje zejména v tom, že obecné soudy reflektovaly skutečnost, že mezi rodiči byla schválena dohoda o péči o nezletilého a s tím spojených otázkách - včetně místa předávání syna. Jelikož stěžovatel dostatečně neosvědčil změnu poměrů, která by byla důvodem pro změnu nastavené péče a styku s nezletilým, nelze obecným soudům vytknout, že v nejlepším zájmu dítěte rozhodly o styku, vycházeje při tom právě z dohody rodičů. Naopak obecné soudy preferovaly minimální zásahy do již nastaveného způsobu péče o nezletilého, který se neprojevil negativně v jeho psychickém či fyzickém vývoji. Stěžovatelovým nosným argumentem je, že matka nedodržuje tvrzenou ústní dohodu nad rámec dohody schválené soudem. Tomu však nelze přisvědčit, neboť pouze dohoda schválená soudem je exekučním titulem, jehož plnění a výkonu se lze účinně domáhat. Ústavní soud zdůrazňuje, že existence schválené dohody rodičů o péči o nezletilého neznamená, že takto nastavené poměry budu trvat až do dospělosti syna bez jakékoli změny. K novému rozhodnutí, v němž může být odlišně určeno i místo předávání dítěte, aby se náklady spojené se stykem rovnoměrněji rozdělily mezi oba rodiče, je však zapotřebí tvrdit relevantní důvody a řádně je doložit, což nebylo v posuzované věci splněno. Stěžovatelovo přesvědčení o vhodnosti domácího vzdělávání jeho syna Ústavní soud nesdílí.
Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu pochybení dosahujících ústavněprávních mezí. Z napadeného rozsudku vyplývá, že výlučná péče matky společně z nastaveným stykem stěžovatele se synem prospívají řádnému psychickému i fyzickému rozvoji nezletilého. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu