ECLI:CZ:US:2018:4.US.165.18.1
sp. zn. IV. ÚS 165/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace Jablonecká energetická, a. s., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Liberecká 4191/120, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 As 236/2016-104, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a dále 1) Ing. Jakuba Macka, 2) Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ing. J. M. [dále jen "vedlejší účastník 1)"] podal dne 1. 9. 2015 u stěžovatelky žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"); konkrétně požadoval informace o obsahu smlouvy o směnečném programu uzavřené mezi stěžovatelkou a Komerční bankou, a. s. [dále jen "vedlejší účastník 2)"]. Stěžovatelka vydala dne 16. 9. 2015 rozhodnutí o poskytnutí smlouvy, většina jejího textu však byla poskytnuta v podobě bílého papíru vyjma úvodních ustanovení smlouvy a článku 19.11, podle kterého je obsah smlouvy důvěrný. Dozorčí rada stěžovatelky toto rozhodnutí zrušila pro jeho nepřezkoumatelnost a věc vrátila stěžovatelce, která následně rozhodla dne 18. 11. 2015 o poskytnutí požadovaných informací, kromě obsahu smlouvy od str. 2 do str. 20 podléhajícího obchodnímu tajemství. Dozorčí rada stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdila dne 14. 12. 2015.
Vedlejší účastník 1) podal proti rozhodnutí stěžovatelky a dozorčí rady správní žalobu, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vyhověl rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 59 A 6/2016-146, a zrušil napadená rozhodnutí. Krajský soud zejména uvedl, že stěžovatelka splňuje definiční znaky povinného subjektu podle §2 odst. 1 informačního zákona a část požadovaných informací není obchodním tajemstvím. Jelikož nebylo možné vyloučit, že část požadovaných informací naopak je obchodním tajemstvím, ke kterému vykonává právo vedlejší účastnice 2), a tato skutečnost nebyla v řízení o žádosti o poskytnutí informací posuzována, nemohl krajský soud postupovat podle §16 odst. 4 informačního zákona.
Kasační stížnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka 1) proti rozsudku krajského soudu následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 As 236/2016-104. Kasační soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je veřejnou institucí podle §2 odst. 1 informačního zákona, neboť naplňuje její definiční znaky - jediným akcionářem je statutární město Jablonec nad Nisou, které tak vytváří její orgány a vykonává nad ní fakticky veřejný dohled, a dále je předmětem jejího podnikání mj. jiná výroba a rozvod tepla, tedy uspokojování veřejných potřeb občanů města dodávkami tepla. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že na posuzovanou věc nelze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, neboť ve věci uvedené v tomto nálezu nebyl stát jediným akcionářem společnosti.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 12. 1. 2018 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší správní soud neprojednal tvrzené skutečnosti týkající se zneužití práva vedlejším účastníkem 1), a dále, že Nejvyšší správní soud stěžovatelku zařadil do postavení povinného subjektu podle informačního zákona, čímž jí diskriminoval oproti ostatním subjektům ve stejném postavení. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve vztahu k němuž Nejvyšší správní soud rozhodl rozporně. Vedlejší účastník 1) jakožto opoziční zastupitel požádal podle stěžovatelky o informace s cílem poškodit její vedení i politické konkurenty. Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v tom, že jí napadeným rozsudkem není poskytnuta stejná ochrana vlastnictví jako jiným subjektům, kterým nejsou ukládány povinnosti související s informačním zákonem.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec; žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil vyčerpávajícím, ústavně konformním způsobem, řádně se vypořádal s námitkami stěžovatelky a logicky vysvětlil důvody, pro které dospěl k závěru, že stěžovatelka je veřejnou institucí podle §2 odst. 1 informačního zákona, a je tedy povinna poskytnout požadované informace poté, kdy si vyjasní, které podléhají obchodnímu tajemství. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v kasační stížnosti, s níž se Nejvyšší správní soud vypořádal. Ústavní soud není dalším článkem soustavy obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zrušit napadený rozsudek by mohl jen v případě zjištěného excesu - nic takového se v posuzované věci nestalo.
Stěžovatelčina námitka, že se Nejvyšší správní soud nezabýval tím, že vedlejší účastník požaduje informace, aby je mohl využít a zneužít ve vlastní ekonomický a politický prospěch, není způsobilá přivodit kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud obsáhle odůvodnil napadený rozsudek a uvedl klíčové důvody pro zamítnutí kasační stížnosti; uvedené námitce se výslovně věnoval v odstavci 66 napadeného rozsudku a v dalších jeho částech logicky vysvětlil, proč není tato námitka relevantní. Ústavní soud k problematice přezkoumatelnosti odkazuje např. na nález ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, v němž uvedl, že "postačuje uvedení základních důvodů, které obecný soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit." Důvody napadeného rozhodnutí jsou zřejmé a rozhodnutí je celkově jasné, srozumitelné a nepochybně přezkoumatelné.
K posouzení závěrů Nejvyššího správního soudu o povaze stěžovatelky jakožto veřejné instituce Ústavní soud poukazuje zejména na svůj nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, který se zabýval otázkou, zda lze za veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky podle informačního zákona, ve znění před novelou č. 61/2006 Sb., považovat státní podnik Letiště Praha. Podrobně se přitom vyjádřil i k tomu, za jakých podmínek lze určitý subjekt považovat za veřejnou instituci.
Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 konstatoval, že mezi znaky umožňující rozlišit, zda má určitý subjekt povahu veřejné nebo soukromé instituce, patří a) způsob vzniku či zániku instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát, či nikoliv; pokud ano, jde o znak vlastní veřejné instituce), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem, či nikoliv; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je typická pro veřejnou instituci), e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Zařazení určitého subjektu pod instituci veřejnou či soukromou musí vyplývat z převahy znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.
Výše uvedené definiční znaky pro posouzení povahy veřejné instituce aplikoval Ústavní soud i ve vztahu k obchodním společnostem (korporacím), jejichž jediným společníkem je územně samosprávný celek; v tomto směru neshledal jako ústavně nepřípustný výklad správních soudů, který takovéto postavení přiznal společnostem Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (usnesení ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 330/12), a Brněnské komunikace a. s. (usnesení sp. zn. III. ÚS 1705/13). Stěžovatelka se nachází v obdobném postavení, jako výše uvedené společnosti.
Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, neboť podle ní výše podílu státu či územního samosprávného celku v obchodní korporaci nemá vliv na její postavení soukromé či veřejné instituce. Ústavní soud k této námitce odkazuje na odstavec 71 stěžovatelkou uvedeného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve kterém je výslovně uvedeno, že "[p]ovahu veřejné instituce ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím naopak v žádném případě nelze přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem), pokud by stát, územně samosprávný celek nebo jiný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebyly jejími jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů." Lze tedy a contrario přiznat postavení veřejné instituce obchodní korporaci, ve které je jejím jediným společníkem nebo akcionářem stát či územní samosprávný celek, a to při splnění podmínky převahy znaků typických pro veřejnou instituci.
Závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že stěžovatelka je veřejnou institucí a povinným subjektem podle informačního zákona, jsou ústavně konformní, neboť je zřejmé, že u stěžovatelky převažují znaky veřejné instituce (jediným akcionářem je Statutární město Jablonec nad Nisou, které vykonává dohled nad stěžovatelkou a smyslem činnosti stěžovatelky je vedle dosahování zisku i uspokojování veřejných potřeb občanů města dodávkami tepla). Správně Nejvyšší správní soud poukázal na rozdílnost ve vztahu k nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16, jehož závěry nelze na posuzovanou věc použít. Stěžovatelka není diskriminována rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, nýbrž je jen povinna k tomu, co jí ukládá informační zákon.
Ústavní soud s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu