ECLI:CZ:US:2018:4.US.1676.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1676/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, č. j. 6 Tdo 16/2018-30, Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. 13 To 283/2017-352, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. března 2017, č. j. 3 T 214/2015-331, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, a k trestu zákazu činnosti - zákazu podnikání a výkonu funkce statutárního orgánu na pět let. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze citovaným usnesením zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením jeho dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl uznán vinným pro nepodání daňových přiznání a nezaplacení daně, ačkoliv jeho společnost měla zdanitelné příjmy a on k tomu byl správcem daně i vyzván. Podle stěžovatele však není uvedené jednání trestným činem a soudem zjištěná škoda (daň ve výši 2 330 730 Kč) byla určena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel již v odvolání uvedl, že trestný čin je spáchán jen tehdy, je-li daň úmyslně snížena nebo zcela zapřena, ne však, není-li přiznána a uhrazena - k tomu odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2005 a 5 Tdo 1671/2011-30, i Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/01. Trestní správo má sloužit jako ultima ratio, zejména v situaci má-li správce daně nástroje k vymáhání daně; odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek posoudil jako správný. V dovolání stěžovatel navíc namítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 a 5 Tdo 1335/2014 nesprávný výpočet škody.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy provedeným výkladem trestního zákoníku byl zkrácen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není dalším stupněm obecných soudů a neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, jsou-li současně porušena i základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Právní věta stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 722/01 zní: "[u]stanovení §148 odst. 1 tr. zákona chrání jako právní statek zájem státu na správném vyměření daně a jiné povinné platby. Zkrácením daně není její neodvedení, byla-li správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením daně také není pouhé nezaplacení daně včas, nebyla-li co do výše daň zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného" (obdobně i Nejvyšší soud ve sp. zn. 5 Tdo 749/2014).
S ohledem na uvedenou judikaturu nalézací soud v rozsudku sice omezeně připustil důvodnost výkladu stěžovatele, správně však dovodil, že úmyslné nepodání daňového přiznání vyvinění vylučuje - ve spojení s potřebou správce daně zjistit výši (neodvedené) platby, kterou není možné bez součinnosti s daňovým poplatníkem určit přesně, pak dochází i ke zkreslení výše daňové povinnosti, a to právě v důsledku úmyslného jednání pachatele tohoto trestného činu. Podle důvodové zprávy k ustanovení §240 trestního zákona chrání toto ustanovení zájem státu na řádném vyměření a odvedení daní a poplatků. Stěžovatelem předestřený výklad, zužující tuto ochranu jen na ponížení či zatajení a vyvinění v případě "prostého" nezaplacení, proto nelze akceptovat. V tomto směru jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, dostatečná a Ústavní soud na ně jako na věcně správná bez dalšího odkazuje.
Obecné soudy svým postupem nezkrátily stěžovatele v právu na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Stanoví-li jen zákon, jaké jednání je trestným činem (čl. 39 Listiny), nezakládá jiný (nesprávný) výklad zákonného ustanovení důvodnost ústavní stížnosti, a není ani projevem porušení tohoto zaručeného práva. Soudy v řízení postupovaly v souladu s právními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 8. 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu