ECLI:CZ:US:2018:4.US.1717.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1717/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASTRA REINVEST LTD, sídlem 17 Bowater Road, Helrik Ground Floor, SE 18 5TF, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5 - Smíchov, proti výroku III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2018 č. j. 1 To 17/2017-14872, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavních práv, vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2015 č. j. 77 T 7/2011-13604 byl ředitel stěžovatelky uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně řečeno, vylákáním velkého množství peněz pod příslibem investování od značného množství poškozených, které pak použil pro vlastní potřebu. Dále pak krajský soud podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku rozhodl o zabrání věcí, které byly ve vlastnictví společností, které odsouzený řídil. Šlo zejména o několik drahých kamenů a předmětů ze vzácných kovů. Krajský soud dospěl k závěru, že výdaje stěžovatelky výrazně převyšovaly její legální příjmy a je tedy namístě rozhodnout o zabrání uvedených věcí, jakožto výnosů z trestné činnosti.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění uvedl, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že všechny věci byly pořízeny trestnou činností. Jiná drobná podnikatelská činnost stěžovatelky přinášela zcela minimální zisk, ze kterého uvedené věci nemohly být opatřeny. Soud přitom podle zákona může rozhodnout o zabrání věci, která byla získána trestným činem, byť i jen zčásti. Z dalšího dokazování (vyjádření odsouzeného) je přitom zřejmé, že ponecháním věcí ve vlastnictví stěžovatelky by nedošlo ke spravedlivému uspokojení pohledávek poškozených.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že soudy v její věci rozhodly o propadnutí věci, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takový postup. Pochybení spatřuje stěžovatelka v nedostatečném a nepřezkoumatelném odůvodnění, které nereflektuje skutkový stav a nijak se nevypořádává s námitkami obžalovaného a stěžovatelky. Obecné soudy se zejména nevypořádaly s námitkou, že výdaje stěžovatelky byly vyšší než příjmy získané od tichých společníků, a soudy tak nemohly identifikovat, zda předmětné movité věci byly pořízeny z jiných zdrojů. Napadené odůvodnění tak dle stěžovatelky nesplňuje požadavky kladené na něj judikaturou Ústavního soudu. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatelka soudům vytýká nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění. Jak je však patrné z výše uvedeného popisu obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, není tato námitka důvodná, a proto jí nemohl Ústavní soud přisvědčit. Konstatuje, že v rozhodnutí vrchního soudu (srov. str. 145 až 147) jsou důvody jeho postupu jednoznačně, logicky a srozumitelně vysvětleny tak, jak je Ústavní soud popsal výše. Napadené rozhodnutí současně přímo reaguje na stěžovatelčiny shora uvedené skutkové námitky. Právní závěry pak plně odpovídají jak znění a smyslu příslušných zákonných ustanovení, tak stěžovatelkou uvedené judikatuře Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527) nebo usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3124/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k nim nemá cokoliv dodat. Stěžovatelka pak sama neuvádí žádné konkrétní závěry, od nichž se měly soudy odchýlit.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu