ECLI:CZ:US:2018:4.US.1798.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1798/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALD Automotive s. r. o., sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. února 2018 č. j. 72 Co 7/2018-49 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. ledna 2017 č. j. 2 Nc 4715/2007-37, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Viléma Mikiny jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Litiny a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, a dále že byl porušen princip právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a princip předvídatelnosti práva, resp. rozhodnutí.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byla podle §52 odst. 1 exekučního řádu (dále jen "e. ř.") ve spojení s §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavena exekuce nařízená usnesením okresního soudu ze dne 7. 2. 2007 č. j. 2 Nc 4715/2007-11 pro částku 19 293,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce (jako oprávněné) bylo uloženo nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 10 731,17 Kč (výrok II), vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok III) a soudnímu exekutorovi bylo uloženo vrátit vedlejšímu účastníkovi vymožené náklady této exekuce ve výši 10 731,17 Kč (výrok IV). Důvodem zastavení exekuce bylo, že exekuční titul (rozhodčí nález) vydal orgán, aniž by k tomu měl pravomoc. Jde-li o povinnost k náhradě nákladů exekuce, okresní soud dospěl k závěru, že tzv. procesní zavinění na zastavení exekuce podle §89 e. ř. nese stěžovatelka, a to z důvodu, že nepostupovala s potřebnou mírou pečlivosti, když zvolila netransparentní pravidla pro výběr rozhodce, a následně přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem, který byl vydán takto vybraným rozhodcem, a ač nejméně ode dne 10. 7. 2013 věděla, že nejde o způsobilý exekuční titul, nepodala návrh na zastavení exekuce, a dokonce takový návrh vedlejšího účastníka zpochybnila a odmítla.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu v napadeném výroku II změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč, a dále rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka zavinila zastavení exekuce tím, že v ní pokračovala, ačkoliv nejpozději od 11. 5. 2011 si musela být vědoma skutečnosti, že rozhodčí doložka uzavřená mezi účastníky je netransparentní, a tudíž neplatná, a proto nemohla založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje tím, že v době vydání rozhodčího nálezu byla rozhodčí doložka dle soudní praxe považována za platnou, a exekuce tak v roce 2007 byla i platně nařízena. Nevznikla jí přitom žádná zákonná či soudem uložená povinnost k podání návrhu na zastavení exekuce. Navíc má být dle stěžovatelky nepřípustné, aby byl oprávněný sankcionován za to, že nevezme návrh na nařízení exekuce zpět v důsledku pozdějšího soudního rozhodnutí o neplatnosti příslušné rozhodčí doložky.
5. Jak stěžovatelka dále uvedla, na daný případ nelze aplikovat "zásadu úspěchu ve věci" ve smyslu §89 e. ř., protože jednak nemělo k zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky dojít, a již vůbec nebylo možné uložit jí povinnost náhrady nákladů exekuce, neboť danou procesní situaci nezavinila. V této souvislosti se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 465/11 (N 57/64 SbNU 695) a ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 899/11 (N 210/63 SbNU 441), jakož i usnesení ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále upozornila, že za situace, kdy rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, exekuce vůbec neměla být nařízena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výroku I, III a IV usnesení okresního soudu, jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka napadla svým odvoláním dané usnesení toliko ve výroku II.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým jí bylo uloženo zaplatit 7 865 Kč. S ohledem na výši částky, o kterou měla být napadeným soudním rozhodnutím zkrácena, je zcela zřejmé, že posuzovaný případ má tzv. bagatelní povahu [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], což ještě umocňuje skutečnost, že jde o problematiku náhrady nákladů řízení, resp. exekuce, jež je z hlediska ústavnosti v zásadě podružná.
11. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
12. Stěžovatelka v tomto směru žádnou relevantní argumentaci nepředestřela, a to ani z hlediska kvantitativního, ani kvalitativního. V ústavní stížnosti po věcné stránce polemizuje s podrobně zdůvodněnými závěry obecných soudů ohledně toho, kdo tzv. procesně zavinil, že exekuce musela být zastavena. Jak přitom plyne z judikatury Ústavního soudu, za relevantní by mohly být považovány takové vady, v jejichž důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva anebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces, tj. kdy dojde k porušení procesních principů, jež jsou pro vedení řízení skutečně stěžejními [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13].
13. O takový případ by mohlo jít i za situace, kdy by obecné soudy očividně nedostály své povinnosti respektovat nálezovou judikaturu Ústavního soudu (plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy), na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, neboť takový postup (z hlediska kvalitativního) zvyšuje intenzitu případného zásahu, který je předmětem posouzení v daném řízení. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl, neboť právní názor, který byl vysloven ve zmíněných nálezech, se váže k rozdílné procesní situaci, kdy zmíněné "zavinění" spočívalo především na straně státu - ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 465/11 bylo soudní rozhodnutí, jež představovalo exekuční titul, chybně považováno za pravomocné, a ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 899/11 došlo ke zrušení pravomocného soudního rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku. Oproti tomu v nyní posuzované věci prvotní příčinou zastavení exekuce bylo, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřeli neplatnou rozhodčí doložku. Jen pro doplnění možno uvést, že odkazované usnesení sp. zn. I. ÚS 1219/15 neřešilo otázku náhrady nákladů exekuce, ale otázku náhrady nákladů řízení mezi jeho účastníky.
14. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu