ECLI:CZ:US:2018:4.US.18.18.1
sp. zn. IV. ÚS 18/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. S. P., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, č. j. 11 Tdo 787/2017-72, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j. 12 To 80/2016-5112, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 4 odst. 1 a 4, čl. 8 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2016, č. j. 3 T 7/2015-4973, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest propadnutí finanční hotovosti 1 000 000 Kč, propadnutí věci (zajištěných kanystrů) a trest zabrání specifikovaných věcí. Naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) a d) ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Praze zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle vyjadřuje své přesvědčení, že jeho jednání nebylo správně kvalifikováno, neboť nenese zákonné znaky trestného činu; obecné soudy rezignovaly podle něj na splnění procesní povinnosti prokázat úmysl bez důvodných pochybností. Osamocené nepřímé důkazy neměly vést k podání obžaloby, případně měl být stěžovatel zproštěn. Dále stěžovatel namítá nezákonnost postupu a pochybení policejního orgánu, zpochybňuje způsob manipulace se zajištěnými krabicemi i nejasnosti ohledně (ne)užití operativně-pátracích prostředků vůči němu. Podrobně popisuje konkrétní okolnosti, z nichž soudy nesprávně vyhodnotily drogovou spojitost stěžovatele se spoluodsouzeným, má za to, že v jeho věci je tolik pochybností, že nelze jednoznačně prokázat jeho vinu a vztah k zajištěným omamným a psychotropním látkám, a proto bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nenavrhuje nové důkazy, ale požaduje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení.
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a zásadně nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy); jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace zákonů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají zkoumat, jsou-li dány podmínky pro výklad právní normy a své úvahy v tomto směru řádně odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle.
Orgány činné v trestním řízení v rámci šetření trestné činnosti spoluodsouzeného provedly domovní prohlídku, při které zajistily bezmála 5 kg pseudoefedrinu, následně zaznamenaly telefonát stěžovateli (zajistili a odvezli "i to, co jste přivezl"). Na jednom ze zajištěných balíčků s pseudoefedrinem nalezly otisk stěžovatelova prstu a u něj pak kanystry obsahující rozpuštěný pseudoefedrin v nízké koncentraci; s ohledem na další okolnosti byly tyto "osamocené" důkazy způsobilé prokázat vinu stěžovatele. Nalézací soud se pečlivě zabýval naplněním požadavku §125 trestního řádu, podle kterého musí přezkoumatelným způsobem vysvětlit, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odvolací i dovolací soud přezkoumaly uvedený postup, považují jej za správný a odpovídající požadavkům zákona; Ústavní soud opakovaně judikoval, že v takovém případě není v jeho pravomoci hodnocení soudů "znovu hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 N 28 SbNU 1/219). Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou jen polemikou se závěry obecných soudů, která není způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Je pochopitelné, že stěžovatel se cítí zasažen uloženým trestem, rozhodnutí o trestu však splňuje požadavek daný v čl. 39 Listiny. Jednání stěžovatele naplnilo znaky trestného činu definovaného v trestním zákoníku a trest byl podle něj řádně uložen. Z napadených rozhodnutí i rozsudku nalézacího soudu je patrné, že soudy se věcí řádně zabývaly v rámci zákonem stanovených pravomocí (čl. 2 odst. 2 Listiny), provedly důkazy v dostatečném rozsahu k tomu, aby rozhodly o vině a trestu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu