ECLI:CZ:US:2018:4.US.182.18.1
sp. zn. IV. ÚS 182/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1. Obvodního soudu pro Prahu 9, 2. Městské části Praha 9, se sídlem Praha 9, Sokolovská 324 a 3. T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "otec") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2018, napadá rozsudek odvolacího soudu, který, podle jeho názoru, porušil jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvující práva na ochranu rodičovství, rodiny a dětí a čl. 36 Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu) a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva).
II.
Jak se zjišťuje, Obvodní soud pro Prahu 9 v právní věci péče o nezletilého J. K. rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 41 P 4/2015-481 o návrhu matky na zvýšení výživného a o návrhu otce na snížení výživného tak, že původně stanové výživné na nezletilého J. zvýšil na částku 8 000,- Kč měsíčně, přičemž tuto částku rozdělil, částku 6 000,- Kč přikázal otci zasílat k rukám matky a částku ve výši 2 000,- Kč pak otci uložil zasílat na spořicí účet na jméno nezletilého u Komerční banky. S účinností od 1. 9. 2016 zvýšil výživné na nezletilého J. na částku 9 000,- Kč měsíčně, a to tak, že částka ve výši 7 000,- Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka ve výši 2 000,- Kč má být otcem každý měsíc kalendářního roku zasílána na účet nezletilého vedený u Komerční banky, a. s. a dále rozhodl o nedoplatku na běžném výživném a způsobu jeho úhrady a o nedoplatku na zvýšeném výživném a jeho úhradě (výrok I). Návrh otce na snížení výživného na nezletilého J. soud zamítl (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513 k odvolání otce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zvýšení výživného a v zamítavém výroku II o snížení výživného potvrdil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o nedoplatku otce na zvýšeném výživném a ve výroku III o náhradě nákladů řízení odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že odvolání otce není důvodné, přičemž zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že otec se bez důležitého důvodu majetkového prospěchu prokazatelně vzdal, což jde k jeho tíži a námitka, že stanovené výživné není schopen platit, není tedy opodstatněná. S rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasil odvolací soud v otázce nedoplatku na zvýšeném výživném (ode dne 1. 5. 2015 do 30. 9. 2017) a ohledně náhrady nákladů řízení. V prvním případě proto, že pro takový závěr chybí ve spise potřebné doklady a ve druhém případě proto, že tento výrok je výrokem závislým, takže o něm může být rozhodnuto až po skončení řízení před soudem prvního stupně.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se zamítnutím jeho návrhu na snížení výživného, rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně jeho majetkových, osobních a výdělkových poměrů a namítá, že soudem prvního stupně stanovenou výši výživného na nezletilého J., potvrzenou odvolacím soudem, není "reálně schopen platit". Poukazuje (shodně jako v řízení odvolacím) na změnu poměrů, spočívající v současném stavu svých majetkových a výdělkových poměrů (starobní důchod, další vyživovací povinnost k dceři narozené v roce XXXX a k dceři své manželky a prodej jím vlastněných nemovitostí). Stěžovatel dále tvrdí, že finanční prostředky získané prodejem nemovitostí neobdržel v plné výši, neboť z nich hradil další své finanční závazky a zůstatek převedl na své zletilé děti z prvního manželství a nezletilou dceru z třetího manželství.
Podle názoru stěžovatele není nic "zvláštního" na skutečnosti, že svůj původní obchodní podíl (vložený vklad ve výši 100 000,- Kč) v obchodní společnosti Sorting Praha, s. r. o., zabývající se prodejem zbraní a střeliva, prodal za 1,- Kč, neboť výši svého obchodního podílu v této firmě prý postupně snižoval.
Soudy se prý nezabývaly důvody, proč matka nepracuje, i skutečností, že pro nezletilého J. byl v průběhu několika let zakoupen počítač i notebook. Ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů stěžovatel rovněž namítá, že jeho výdaje tvrzené v průběhu řízení byly "paušálně" hodnoceny jako "vesměs nikoli nezbytné", aniž prý bylo konkrétně k jednotlivým položkám vyloženo, které výdaje stěžovatele a z jakého důvodu soudy za "nikoli nezbytné" považovaly. V tomto směru je prý rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Jako "vnitřně rozporný" shledává rozsudek odvolacího soudu stěžovatel v tom, že v roce 2010, kdy bylo rovněž rozhodováno o výši výživného pro nezletilého J. při daleko příznivější majetkové situaci stěžovatele, byla na výživné pro nezletilého syna přiznána pouze částka 4 000,- Kč oproti nyní stanovenému výživnému ve výši 8 000,- Kč měsíčně.
Podle názoru stěžovatele byl tak soudem prvního stupně nesprávně zjištěn skutkový stav projednávané věci a z něho byl vyvozen i nesprávný právní závěr.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je zčásti přípustná, pokud směřuje proti výroku pod bodem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513, neboť v tomto případě jde o konečné rozhodnutí ve věci. Podle petitu předmětné ústavní stížnosti i jejího obsahu však stěžovatel napadá celý rozsudek odvolacího soudu, tedy i zrušující výrok pod bodem II rozsudku, jímž se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť ústavní stížností je možné, ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Protože stěžovatel netvrdí a z obsahu napadeného rozhodnutí a průběhu řízení se nepodávají důvody uvedené v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, je nucen Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V.
Ústavní soud po přezkoumání námitek stěžovatele, a s ohledem k tomu, že se mohl zabývat pouze jeho tvrzením o porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je v části, směřující proti výroku pod bodem I výroku odvolacího soudu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, není porušením jeho ústavních práv skutečnost, že tento výklad nekoresponduje s jeho názorem. Rozhodující je v takovém případě to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, přičemž jím zaujatý právní názor není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal a doplnil soud odvolací a následně i s právním názorem těchto soudů. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jím zasaženo nebylo. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí v otázce zvýšení (resp. snížení) výživného na nezletilého J. (včetně zásadní podmínky, kterou je relevantní změna poměrů oproti situaci při poslední úpravě výše výživného). Odvolací soud v této otázce své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně i na podrobné dokazování v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou rodičů, výdělkových možností a schopností matky i oprávněných potřeb nezletilého J.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly shodně k závěru (podloženému výsledky provedeného dokazování), že na straně obou rodičů i nezletilého J. došlo oproti poslední soudní úpravě ke změně poměrů, které zvýšení výživného na nezletilého odůvodňují. Odvolací soud zdůraznil, že otcova životní úroveň je velmi vysoká a nezletilý J. má právo se na této životní úrovni podílet, přičemž je nepochybné, že od poslední úpravy výše výživného uplynulo téměř sedm let. U nezletilého J. během této doby došlo k navýšení jeho odůvodněných potřeb, mimo jiné spojených s během času a s jeho studiem na střední průmyslové škole. Změnu poměrů shledaly oba soudy i na straně matky (zásadní snížení příjmu o částku cca 45 000,- Kč měsíčně). I když i na straně stěžovatele došlo k podstatné změně poměrů (přibyla mu vyživovací povinnost k nezletilé dceři I.), odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že i když se stěžovatel svého nemovitého majetku (a části movitého majetku) zbavil, přesto je při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele nutné přihlížet k příjmům, které za něj stěžovatel obdržel, bez ohledu na to, jak s výtěžkem těchto transakcí naložil. Eventuální vzdání se majetku (či majetkového prospěchu) bez vážného důvodu nemůže jít na úkor nezletilého J. a jeho práva na přiměřené výživné.
Závěrem ve vztahu ke skutkovým námitkám stěžovatele lze uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obou soudů jeho vlastním hodnocením, které je od závěrů obou soudů značně odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán. Pro jeho činnost totiž platí zásada minimalizace zásahů do činnosti soudů; Ústavní soud v projednávané věci žádný protiústavní exces neshledal.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu